Bapska je symbol národní hrdosti, myslí si student Právnické fakulty

18. 2. 2016 Autor: Rubrika: Studentský život žádné komentáře

Martin Madej studuje třetím rokem Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Loni na podzim se vydal na evropské hraniční přechody v době vrcholu uprchlické vlny. Jako dobrovolník pracoval v Horgoši, Bapske a na Lesbu.

Dobrovolníci na Lesbu. Foto: Martin MadejKdy ses rozhodl aktivně zapojit a co tě k tomu přimělo?

Já jsem poměrně silně lidskoprávně založený člověk, takže když jsem během léta viděl, jakým způsobem se chováme k lidem, kteří utíkají před válkou, obzvlášť u nás v České republice, kde je zavíráme do detenčních zařízení, která nejsou pro tento účel uzpůsobena, cítil jsem potřebu nějakým způsobem lidem pomoct.

Nejprve jsem se zapojil do Iniciativy Hlavák (iniciativa, která vznikla v září 2015. Jejím úkolem byla pomoc uprchlíkům, kteří se ocitli na hlavním nádraží nejčastěji po propuštění z detenčních zařízení, cílem bylo poskytování informací a usnadnění orientace, pozn. red).

Jedno odpoledne, kdy jsem měl hlídku a zrovna žádné vlaky s uprchlíky nepřijížděly, projížděl jsem Facebook a sledoval jsem situaci v Maďarsku, kde to vypadalo, že se schyluje k humanitární krizi. Říkal jsem si, kdo jiný by měl pomoct, když ne já. Bylo léto a mě tu na rozdíl od jiných nedržela škola ani práce. Ještě ten večer jsem začal shánět, kdo by se mnou vyjel. Během desítek minut jsme naplnili auto, vyřešili jsme, co s sebou a ráno jsme vyrazili.

Byl jsi na výjezdu celkem třikrát, můžeš zopakovat, kde to bylo?

Poprvé na maďarsko-srbských hranicích (Bapska , pozn. red.), podruhé na chorvatsko-srbských hranicích (Horgoš, pozn. red.) a potřetí na ostrově Lesbos.

Bapska byla v zahraničních médiích označovaná za symbol české solidarity ve světě. Souhlasíš s tím?

Ano. Jestli existuje nějaký symbol národní hrdosti roku 2015, tak si myslím, že to je Bapska. Já jsem přijel v době, kdy už vše bylo dobře zorganizované, vytvořilo se jádro Czech teamu, které všichni respektovali. Češi byli na místě nejpočetnější skupinou.

V Horgoši jsi byl zase v době, kdy maďarská policie zasahovala proti uprchlíkům. Co se tam přesně stalo?

Asi po dvou až třech dnech demonstrací se jedno odpoledne vystupňovalo napětí mezi uprchlíky, kteří se pod vlivem žízně, hladu a velké netrpělivosti snažili dostat přes hranici silou. Pokoušeli se vypáčit bránu. Následně se na ně začaly hrnout davy policistů, přiletěly helikoptéry. Uprchlíci se dostali tělo na tělo těžkooděncům a Maďaři byli nuceni nasadit slzný plyn a vodní děla.

Řešilo se, jestli byl zásah skutečně nutný a úměrný situaci. Jak to vidíš ze své zkušenosti?

Je pochopitelné, že k němu došlo. Nejsem člověk, který zná postup při podobných situacích. Na druhou stranu se jednalo o profesionální policisty, až vojáky, kteří mohli rozlišovat mezi jednotlivými skupinami. Použili plyn a vodní děla nejenom na aktivní uprchlíky házející kameny, ale pokryli celou oblast okolo hranice, což znamená, že to zasáhlo ženy, děti i nás dobrovolníky, kteří se snažili uklidnit uprchlíky, kteří se do agrese nezapojili.

„Čím déle to trvalo, tím selektivněji jsme postupovali. Deky už nedostal každý, jen děti, případně ženy. Stany dostaly jen rodiny, později ani ne dvoučlenné rodiny, jen ty početnější.“

V čem spočívala dobrovolnická práce na hranicích?

Výjezdy se dost lišily, přesto základní část dobrovolnické práce byla stejná. Zajištění vody, jídla, základních hygienických potřeb, teplého oblečení a přikrývek na noc. Ideálně jsme se snažili, aby měl každý stan.

Můžeš stručně popsat jednotlivé výjezdy? Začněme Bapskou.

V Bapske nebylo potřeba díky Czech teamu organizovat základní věci. Vědělo se, kde je sklad, kde se vaří, kde se shromažďují uprchlíci, nebo kde jsou policisté. Když přijel někdo nový, hned se zaškolil a dostal úkoly. Dvakrát denně jsme měli poradu, kde jsme si rozdělovali práci.

Jak to vypadalo v Horgoši?

V Horgoši to bylo nejakčnější. Když jsme přijeli, byla tam jen skupina šesti Čechů. Během následujícího dne a noci přijížděli další, takže nás bylo asi třicet. Zpočátku jsme spontánně pomáhali, s čím bylo třeba. Měli jsme nějaké jídlo a oblečení. Zjistili jsme, že nemůžeme věci distribuovat z našeho skladu přímo, protože by se lidé nahrnuli dovnitř a ušlapali nás. Takže jsme chodili mezi ně. Čím déle to trvalo, tím selektivněji jsme postupovali. Deky už nedostal každý, jen děti, případně ženy. Stany dostaly jen rodiny, později ani ne dvoučlenné rodiny, jen ty početnější. A tak dále.

Jak reagovali lidé, když jste jim odmítli dát stan nebo deku?

To se lišilo, nejen povahou člověka, ale hlavně denní dobou. V drtivé většině případů se lidé poklesle s velkým zklamáním podívali, ale mnozí z nich přesto poděkovali. Byly i takové výjimky, u kterých jsem se trochu bál, že mě napadnou, protože byli po několika hodinách hladovění a chtěli se vyspat, což v té zimě moc nešlo. Zatímco já jsem měl poslední deky a ty jsem měl přichystané pro děti. Ale to se stávalo opravdu málokdy. Naopak se našli tací, kteří mi po odmítnutí pomáhali rozdávat věci potřebnějším.


Autor: Martin Madej

Oblečení a další věci, které jste měli k dispozici, jste si přivezli sami?

Věcí jsme moc neměli. Během cesty jsme dostávali informace, že se postupně zavírají hranice a je možné, že nás na některém přechodu zastaví. Pokud bychom u sebe měli velké množství věcí, mohli by nás zatknout. Nechali jsme si jen tolik věcí, o kterých jsme mohli tvrdit, že si je bereme na dovolenou. Do Horgoše naštěstí přivezla dost věcí skupina před námi a na hranici dorazili i lidé ze Srbska a Maďarska.

A konečně třetí výprava na Lesbos?

Označil bych ji jako nejméně akční. Zatímco v Horgoši jsme skutečně věděli, že kdybychom tam nebyli, mohlo dojít ke ztrátám na životech, na Lesbu byla pomoc už několik měsíců zajištěná a my jsme se zařadili do zavedeného systému pod organizací Lighthouse Relief Foundation.

Většinu času jsme čekali, jestli na naši část pobřeží přijede loď s uprchlíky, což se stávalo dvakrát či třikrát za den. Ve zbytku času jsme se připravovali na další vlnu, třídili jsme věci, stavěli stany, uklízeli odpadky. Snažili jsme se, aby lodě přijížděly na naši část pobřeží, kde čekala pomoc, proto jsme postavili obrovskou lampu, která měla lodě přilákat, zejména v noci.

S jakými představami jsi na podzim vyrážel? Překvapila tě realita na hranicích?

Viděl jsem fotky, takže jsem věděl, co mě čeká. Přesto mě pokaždé něco překvapilo, protože jsem to viděl na vlastní oči. Nikdy nezapomenu na to, když jsem poprvé po příjezdu viděl řadu lidí, která nekončí. Silný moment byl, když jsme přijížděli na Lesbos a právě přijížděl člun s uprchlíky, celé to vypadalo ještě víc jako útěk a mě znovu napadalo: ono se to opravdu děje.

Co sis odnesl či odvezl s sebou zpět domů?

Uvědomil jsem si, že jen protože jsem se narodil na jiném místě, mám štěstí jet těm lidem pomoct místo toho, abych pomoc potřeboval. Několikrát jsem proto měl pocit, že s těmi lidmi chci zůstat, chci s nimi spát na stejném místě, abych si uvědomil, jakou odpovědnost vůči nim mám. Když jsem odjížděl domů, necítil jsem se psychicky dobře, protože jsem věděl, že se vracím do růžového obrazu světa a mírné slonovinové reality, zatímco skutečný svět se odehrává tam vzadu a já ho jedu zase ignorovat.

Eliška Mainclová




Hodnocení


Související články

  • zatím žádné

Sdílej článek


Napište komentář

Pište prosím slušně a k tématu článku! Odesláním komentáře souhlasíte s těmito pravidly diskuse, nevhodné příspěvky budou odstraněny. Pokud se Váš komentář neobjeví hned, neodesílejte jej znovu, z důvodu cachování se může Váš komentář objevit až s menší prodlevou po odeslání.