Benda versus Jašurek: Potřebují vysoké školy reformu?

2. 8. 2008 Autor: Rubrika: Názory 1 komentář

Aula Filozofické fakulty Karlovy univerzity přivítala 24. června 2008 účastníky debaty nad takzvanou Bílou knihou terciárního vzdělávání. Dva studentští účastníci debaty se dnes přou jak o tezích plánované reformy vysokých škol, tak o přesvědčivosti argumentace ministra školství a jeho na besedu přišedších spolupracovníků.

Benda + Jasurek

Martin Benda (student politologie a šéfredaktor portálu UKáčko.cz) versus Miroslav Jašurek (postgraduální student politologie a tiskový mluvčí Studentské komory Rady vysokých škol)
Foto: archiv LtN

Jasurek

Milý Martine,

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy připravilo a předložilo veřejnosti Bílou knihu terciárního vzdělávání, strategický dokument, který má určovat vývoj terciálního vzdělávání v příštích deseti až dvaceti letech. Definitivní verzi Bílé knihy má předcházet série veřejných diskusí, z nichž ta zatím poslední bezprostředně inspirovala naši nynější při.

Bílá kniha má ambici být expertním dokumentem, chce poskytovat koncepční základy pro konkrétní politiku vlády. Zdá se pak pochopitelné, že odpovídající expertní nároky jsou kladeny i na ty, kteří se účastní veřejných diskusí o ní na vysokých školách. Zástupci ministerstva opakovaně vyjadřují požadavek, aby účastníci diskuse byli poučenými čtenáři Bílé knihy. Tento požadavek je jistě oprávněný, tvoří předpoklad plodné a věcné diskuse. Jak jsou však na tom s věcností sami autoři Bílé knihy a dokument jako takový?

Bílá kniha má nastavit základní parametry reformy terciárního vzdělávání na mnoho let dopředu, nabízí však pouze soubor představ o budoucím fungování systému, které jsou v mnoha případech velice vágní, navíc si často navzájem odporují. Diskuse o takovém materiálu pak může probíhat jediným způsobem, totiž jako spor o fundamentálním nastavení celého systému a jeho funkci. Pro autory Bílé knihy je však potřeba reformy jistou věcí a její východiska jsou v podstatě nezpochybnitelná. V úvodu Bílé knihy se ovšem dočteme, že nejde o podrobný analytický materiál – a je to představováno jako jedna z jejích dobrých vlastností. Ministr Liška v úvodním příspěvku prohlásil, že Bílá kniha je „prostředek k debatě“, „brána k diskusi“ a není třeba se jí bát. V průběhu zmíněné diskuse však zároveň z úst zástupců ministerstva mnohokrát zaznělo, že Bílá kniha je „živým organismem“. Ano, je to živočich, který se vehementně brání pokusu o pevnější uchopení. V rukou Petra Matějů a jeho týmu se nadto stává klackem na ty, kteří nesouhlasí. Posledním a vskutku pádným argumentem, který v diskusi na FF UK často zazníval, bylo: „ale to v Bílé knize není!“ Co však v Bílé knize je? Jak jí máme rozumět?

Zásadními změnami má projít systém řízení vysokých škol a jeho vztah k akademické samosprávě. Bílá kniha popisuje současnou situaci jako neefektivní, směřující k extrémnímu modelu samosprávy, „akademické oligarchie“ a nabízí řešení: posílení role správních rad, složených z reprezentantů akademické obce a takzvaných vnějších aktérů, tedy zástupců veřejného a komerčního sektoru. Zároveň jsme neustále ujišťováni, že se v žádném případě nejedná o omezování samosprávy, či dokonce snahy o rušení akademických senátů. Ano, Bílá kniha zaručuje senátům „nezastupitelnou úlohu“ při tvorbě vnitřních předpisů, hodnocení výuky a dalších činností. Principem samosprávy, jak jej chápu já, je však nejen kontrola a tvorba předpisů, ale také kontrola těch, kteří vládnou – a účinná kontrola vlády je možná jen tehdy, má-li příslušný reprezentativní orgán také pravomoc vládu odvolat. Ta má však být senátům (jako jejich výlučná pravomoc) odebrána, stejně jako schvalování rozpočtu. Autorský tým Bílé knihy může sice hřímat, že žádné omezení akademické samosprávy nehrozí, jenže omezující je již to, jak chápe úlohu a funkce samosprávy jako reprezentace akademické obce.

Podobně je to i s financováním vysokého školství. Humanitní a společenskovědní obory jsou neustále ujišťovány, že je reforma terciárního vzdělávání neohrozí, že nebudou muset snižovat počty studujících, naopak se posílí jejich možnosti a nezávislost. Podle ministra Lišky v žádném případě nejde o realizaci neoliberálního ideálu, kde rozhodujícím faktorem je cena, zisk a tržní konkurence. Jak však rozumět požadavkům na posílení role soukromého sektoru ve financování nebo na zavedení odloženého školného? Bílá kniha skutečně neobsahuje popis rizik, které s sebou plánovaná reforma přináší. To ale v žádném případě neznamená, že neexistují.
MIROSLAV JAŠUREK

Samospráva je pouze tradicí

Martin Benda

Milý Miroslave,

předně bych chtěl říct, že beseda na Filozofické fakultě UK byla překvapivě věcná, a tedy přínosná. Mohla být sice delší, ale ministr Liška osobně slíbil několik dalších podobných debat. Doufám tedy, že věcná diskuse bude pokračovat – nejen na půdě UK – i na podzim.

Jak jsi sám konstatoval, Bílá kniha vychází z předpokladu, že na českých vysokých školách je něco špatně, a že tedy nějaká reforma je nutná. Toto přesvědčení sdílím i já. Vycházím z pětileté zkušenosti jak z Fakulty sociálních věd, tak Filozofické fakulty a obecně z Karlovy univerzity. Setkávám se přesně s těmi negativními jevy, které jsou v tomto strategickém dokumentu vlády uvedeny: špatný (či někdy nulový) management na všech úrovních univerzity (neaktuální web katedry, duplikace oborů napříč univerzitou, nejasný územní rozvoj školy) a apaticko-flegmatický vztah studenta k nedostatkům školy (pozdní příchody vyučujících do hodiny, zastaralá menza, nevybavená knihovna, nepřístupné studijní oddělení a podobně).

Je mi tedy jasné, že reforma – minimálně v oblasti školského managementu a prvků klientsko-firemního vztahu – je nezbytná. A jediným uceleným návrhem reformy vysokého školství je právě Bílá kniha. Pokud tedy neexistuje žádný jiný alternativní návrh (což mi mimochodem přijde jako škoda), je zatím třeba pracovat s ním. Katastrofa to však není, sama Bílá kniha totiž navrhuje pro různé problémy několik variantních řešení.

Pokud vypichuješ akademickou samosprávu, jejíž úprava u tebe vzbuzuje největší obavy, tak věz, že návrh, kterým se ubírají některé pravomoci senátům a posiluje se exekutiva a správní rada, je ještě velmi umírněný. Všude jinde na Západě, ať už v Německu, Dánsku či Spojených státech, studenti či obecně akademická obec nenesou za chod instituce takovou odpovědnost jako dosud u nás. Studenti tam neschvalují rozpočet školy a leckde ani nemají podíl na volbě děkana, respektive rektora.

Konkrétně k akademickým senátům: sám jsem byl několik let členem senátu Fakulty sociální věd pražské univerzity a byla to zkušenost spíše odrazující. Přestože jsme disponovali značnými pravomocemi, neuměli jsme je (možná naštěstí) využívat. Senátoři, a to ti studentští i „dospělí“, nevěnovali své funkci dostatečný čas ani pozornost, měli značné absence a při většině hlasování se řídili vágními doporučeními, ba někdy i dojmy. Rozpočet fakulty prošel schvalovacím procesem během několika minut. A konečně: Senát se neuměl mezi členy akademické obce náležitě propagovat a volební účast tak byla kolem dvaceti procent, což je v porovnání s národními volbami až směšně málo, lze tak zpochybnit i legitimitu celého tělesa.

Akademický senát je sice českou tradicí, ale podle mého přesvědčení by studenti měli uplatňovat svůj vliv jinde (a možná mnohem efektivněji). Věřím v potenciál studentských organizací, především pak asociací a unií, které jsou čistě studentské, mají vlastní rozpočet a v důsledku i silnější páky. Pokud by se na univerzitě dělo něco nekalého, mnohem svižněji může jednat autonomní a bohatý studentský orgán než těžkopádný dvoukomorový senát.

Neméně podstatný je však vstup „externích aktérů“ do řízení vysoké školy skrze správní rady. Univerzita Karlova totiž skutečně žije svým vlastním, vpravdě autonomním životem. A je to k její škodě. Zdaleka nejvíc to vnímám v případě územního rozvoje, kdy se zdá, že rektorát neumí s těmi externími hráči – ať už je to magistrát, stát či byznys – spolupracovat. Mimo jiné i proto sídlí UK na sto šedesáti různých adresách po celé republice.
MARTIN BENDA

My ale spolky nemáme

Jasurek

Milý Martine,

jistě, o nutnosti změn v kvalitě poskytovaného vzdělání, výzkumu a vývoji i řízení vysokých škol pochybuje málokdo. Naprosto však nesdílím názor, že nutná je nějaká – a tedy nakonec jakákoli – reforma. I já jsem se v průběhu svého studia na třech fakultách Univerzity Karlovy setkal s negativními jevy, o nichž se zmiňuješ. Položme si ale otázku, zda Bílá kniha nabízí řešení, které povede k jejich odstranění. Pochybuji, že motivaci studujících zvýší penalizace prodloužení studia převodem studijního grantu na půjčku, či zda přístup vyučujících ke studentům i k rozvoji své školy zvýší vnucená kuratela správní rady. Srovnejme ostatně kvalitu služeb a výuky na soukromých středních i vysokých školách – tam manažerský styl řízení funguje a studující by měli být považováni za klienty, přesto valná většina z nich vysoce kvalitní vzdělání neposkytuje.

Akademické senáty to mají dnes opravdu těžké. Jsou obviňovány z nedostatku akceschopnosti, neschopnosti dohody a prosazování různých osobních zájmů, zároveň je snižován jejich význam s tím, že rozpočty procházejí konsensuálně, po dvouminutových diskusích. Ano, samosprávný model rozhodování o věcech veřejných vždy bude předmětem obdobných kritik, to ale není dostatečný důvod k jeho odmítání či omezování. Stejně tak účast ve volbách nutně nezpochybňuje legitimitu – například volby do obecních samospráv ve Spojených státech, často kladených za vzor demokracie, mívají volební účast ještě nižší než volby do senátu tebou zmíněné Fakulty sociálních věd. Domnívám se také, že uvedená srovnání se západní Evropou či Spojenými státy nejsou adekvátní. Například v německém systému mají studenti a studentky v senátech skutečně velmi malé zastoupení, které je ovšem efektivně vyvažováno silnými studentskými spolky. My však takto silné spolky nemáme a (i když také věřím v jejich potenciál) ještě dlouho mít zřejmě nebudeme. Je v takové situaci rozumné vzdát se možnosti působit v samosprávě i na fungování vysoké školy a přenechat kontrolu správním radám, jak si je představuje Bílá kniha?

Vycházíš navíc z předpokladu, že posílení role externích aktérů povede ke zkvalitnění služeb a větší otevřenosti univerzit. Spolupráce komerčního a veřejného sektoru je jistě žádoucí, pokud je efektivní pro obě strany. To však v českém prostředí není zdaleka pravidlem a negativní dopady špatného rozhodování, nezodpovědnosti, nebo dokonce zlých úmyslů téměř vždy nesou instituce veřejné.
MIROSLAV JAŠUREK

Všeobecná nedůvěra

Martin Benda

Milý Miroslave,

neříkám, že je třeba jakákoli reforma. Jenom konstatuji, že existuje jen jeden – mně známý – návrh reformy a že se s ním vcelku ztotožňuji. Mimo jiné proto, že sám v sobě obsahuje několik variant různých řešení, tudíž je zde jistý manévrovací prostor. A toho je třeba využít.

Tvůj argument o nekvalitních, byť manažersky řízených soukromých vysokých školách je dost pochybný. Jednak ty školy fungují jen pár let a za druhé se jejich kvalita zvyšuje. Mimo jiné také proto, že čím dál úspěšněji odsávají (uplácejí) kvalitní pedagogy původně vyrostlé na školách veřejných.

Akademické senáty je třeba vnímat jako výdobytky „studentské“ revoluce roku 1989. Z nástroje, kterým se akademickým obcím navrátila samospráva, se stal povětšinou velmi nepružný orgán, který nereaguje na poptávku z akademické, především studentské obce. Akademický senát je a čím dál více by měl být pouze orgán kontrolující fakultní či univerzitní exekutivu. Jako takový bude mít i nadále své opodstatnění. Ale pokud se zmiňovaná exekutiva naučí skutečně kompetentně řídit, kontrolní senát významně ztratí na atraktivitě. Tvrdím tedy, že energie studentů (těch, kterým na škole nějakým způsobem záleží) by se měla postupně přelít do zcela autonomních (a podtrhuji dobře financovaných) studentských organizací.

Je jasné, že tento proces nějakou dobu trvá, ale zase tak daleká budoucnost to není. Studentské unie již mnohde existují a zaznamenávají velké úspěchy, třeba ve Zlíně či na pražské ČVUT. Studentská unie se konstituuje i na naší Karlově univerzitě. Tyto spolky mají své dětské nemoci, ale jsem pevně přesvědčen, že v horizontu deseti let nabudou větší (neformální) moci než dnešní senáty. A navíc si získají mezi studenty i větší respekt, protože jim nabídnou jinak těžko dostupné služby (komunitní, kulturní, technické, sportovní, informační).

Sice to v Bílé knize není nikde takto napsáno, ale reforma tento vývoj podporuje. Výsledkem přitom nemusejí být slabší studenti, ale naopak silnější. Do značné míry ostatně záleží na nás samotných.

Obavu z kvality externích aktérů (typu Vladimíra Železného či Milana Richtera) chápu, sdílí ji ostatně i jinak reformní děkan FF UK Stehlík. Podle mne je to ale projev českého skepticismu a všeobecné nedůvěry. Jednak v ČR funguje již celá řada schopných a slušných podnikatelů a za druhé je zcela evidentní, že naše školy neumějí se soukromým sektorem spolupracovat. A chyba je především na straně univerzit.
MARTIN BENDA

Liškova povrchní argumentace

Jasurek

Milý Martine,

pokud budou mít soukromé vysoké školy možnost vybírat školné v neomezené výši na rozdíl od škol veřejných, bude „uplácení“ kvalitních pedagogů pokračovat. Je však v zájmu společnosti transfer kvality z veřejných škol na školy soukromé?

Píšeš také, že kontrolní senát ztratí ještě více na atraktivitě. Ano, pokud bude exekutiva dobře fungovat, může se senát bez problémů omezit na schvalování pravidel a kontrolu kvality. Jeho úloha ovšem roste v situaci, kdy řízení dobře nefunguje, nebo neoprávněně upřednostňuje partikulární zájmy. Stále však nejsem přesvědčen, že správní rada v pojetí Bílé knihy by tuto úlohu zastala lépe a ve prospěch univerzity samé.

Vrátím se teď k základnímu problému celého dokumentu. Bílá kniha bohužel nepřipouští větší množství variant vývoje, nehledá alternativy, a co je nejhorší, nezodpovědně odhlíží od rizik, která s sebou přináší zmasovění terciárního vzdělání pro pracovní trh i společnost jako celek. Skutečně věcná diskuse začne teprve tehdy, až si autoři Bílé knihy a zástupci ministerstva tato rizika připustí a budou připraveni o nich diskutovat jinak než například ministr Liška v debatě na FF UK, který na velkou část dotazů odpovídal tak, že otázku přeformuloval a následně předvedl publiku variaci na své úvodní vystoupení. Místo několika málo povrchních argumentů potřebujeme věcné analýzy a konkrétní alternativy fungování různých typů škol, nikoli ujišťování, že se můžeme vzdát svých obav, protože se vlastně nikomu nic zlého nestane.
MIROSLAV JAŠUREK

Dánský vzor

Martin Benda

Milý Miroslave,

stát by měl mít zájem jak na rozvoji školství veřejného, tak soukromého. Tím ale nenaznačuji, že by soukromé školy měly převálcovat ty veřejné. Jakkoli jsem totiž ke stavu Univerzity Karlovy kritický, tak zároveň cítím hrdost a přeji si, aby byla nejlepší univerzitou široko daleko! A to nejen, co se hodnoty značky týče, ale i skutečného obsahu.

Instituci akademického senátu nikdo neruší, i nadále bude sehrávat kontrolní úlohu a jako takový by měl – společně s jinými pákami – zabránit prosazování partikulárních zájmů pochybných individuí. Správní rada by však měla na univerzitu dohlížet zvnějšku a dbát na její veřejnou úlohu. Je předmětem další debaty a analýzy, jak přesně by měla správní rada fungovat, nicméně v zásadě je to cesta správná.

Dánsko, které bylo na besedě tolikrát zmiňováno, si podobnou změnou prošlo před asi pěti lety. V době zavádění reformy (která mimo jiné svěřila volbu rektora čistě a jenom správní radě!) se akademici bouřili, ale dnes podle mých informací systém šlape ku prospěchu všech. Například šéfem správní rady Kodaňské univerzity je bývalý ředitel mlékárenského gigantu Arla, který na svou původní funkci kvůli univerzitě rezignoval.

Každopádně debata běží a měla by k ní přispět jak naše celostátní média, tak i Rada vysokých škol. Konkrétní podoby a způsob fungování těch obávaných správních rad je totiž třeba podrobně zkoumat, poznávat a najít optimální model pro české prostředí.
MARTIN BENDA

Text byl se souhlasem redakce převzat z Literárních novin.



Napište komentář

Pište prosím slušně a k tématu článku! Odesláním komentáře souhlasíte s těmito pravidly diskuse, nevhodné příspěvky budou odstraněny. Pokud se Váš komentář neobjeví hned, neodesílejte jej znovu, z důvodu cachování se může Váš komentář objevit až s menší prodlevou po odeslání.