Cestovat po evropských městech? Fajn, ale chtělo by to prozkoumat i vzdálenější destinace. Martin, jednadvacetiletý student VŠE, se rozhodl vydat do horkého San Diega v rámci programu Work&Travel. A užil si nefalšované prázdniny made in USA…

Když jsem nastupoval na VŠE, potkal jsem absolventku VŠ z Olomouce, která absolvovala v stáž Brazílii. Její nadšené vyprávění a zkušenosti mě motivovaly využít čas na univerzitě co nejlépe a nejenom se někam podívat, ale hlavně sbírat zkušenosti, protože tolik příležitostí jako na vysoké už nikdy mít nebudu. Rozhodl jsem se jet do San Diega s programem Work&Travel od Student Agency.

Jestli si někdo myslí, že tahle společnost člověku vyřídí vše okolo cesty, je dost naivní. Skutečnost je taková, že agentuře sice člověk zaplatí, ale většinu věcí si musí zajisit sám. Platí to pro vízum a ubytování v USA taky. Agentura je potřeba pouze k získání víza J1 (turistické s možností práce). Co se práce týče, jsou dvě možnosti. Buď jsem si mohl vybrat ze seznamu Student Agency, nebo si najít práci v USA na vlastní pěst. Chtěl jsem mít jistotu, že neskončím někde v poli mezi krávami, a tak jsem si jeden džob vybral. Po pár dnech mi ovšem zavolali, že to nevyšlo. Vybral jsem si tedy něco jiného, dokonce podepsal smlouvu, ale situace se zopakovala. To mě naštvalo, takže jsem si řekl, že si práci ve Státech budu hledat raději sám. Nakonec se ani úředníkovi na letišti moc nezdálo, že jsem přistál s vízem J1, když žádné pracovní místo zajištěné nemám. Naštěstí to ale klaplo a do USA mě pustili.

Nemámkdebydlet tečka com

Jak už jsem řekl, najít studentovi ubytování povinností Student Agency vskutku není. Ještě doma jsem se ale zaregistroval na roommateclick.com. Na téhle stránce má člověk profil s informacemi o sobě a kdy a kde hledá, popřípadě nabízí, ubytování. Nejlepší je ale hledat na craigslist.org. Tam Američani hromadně všechno inzerují. Ze San Diega se mi ozvala holka, která chtěla strávit nějaký čas v Evropě, takže potřebovala někoho, kdo bude zatím obývat její dům a platit místo ní nájem. Spolu s ní tam bydlelo ještě několik jejích spolužaček. Že s nimi budu příštích pár měsíců “spoluvlastnit” domácnost, je ale příliš nezajímalo. Byly sice milé, ale jinak jsme si žili každý svým životem. Dům měl ovšem perfektní umístění – blízká univerzita s třiceti tisíci studenty znamenala jediné: kontinuální “kalbu”.

Hon na džob

Poflakovat se po Kalifornii by sice bylo fajn, ale práci jsem si najít musel. Veškerému pídění po nějaké pozici ale předchází vytvoření “Social Security Number”, což je kód, který musí mít každý Američan – bez něho nejste s nadsázkou řečeno celou osobností.

Priority jsem si na začátku nastavil dost jasně, o to víc jsem z nich postupem času slevoval. Nechtěl jsem někde vytírat záchody, proto jsem do Ameriky nepřijel. Jenže maturita na gymplu mi zrovna k nějaké manuálně zábavné práci zrovna nepomohla, nehledě na to, že nikdo nechtěl zaměstnat kluka, který přijel jen na tři měsíce.

Nakonec jsem na pár místech vydržel, nutno podotknout, že rekord byl 14 dní. Na sportovním stadionu jsem třeba fotil návštěvníky a pak se je snažil přesvědčit, aby si obrázek koupili, pomáhal v květinářství, v restauraci v gay čtvrti jsem pracoval jako pomocná síla v restauraci… férovost ale nebyla z vlastností, kterou by měl pan majitel na rozdávání. Aby mě mohl s “čistým svědomím” vyhodit, obvinil mě z pětiminutového zpoždění a nechal mě navrch trochu vydusit.
Nejvyšší čas koupit si bourák a vyrazit na cestu…

Křížem krážem Kalifornií

Pokud nechce Američan zetlít v jedné ulici svého města, je auto nezbytností. Sice pořád ještě netuším, jak se zařizuje spousta věcí v ČR, ale koupit Chevrolet Camaro v USA – no problema.

Mezinárodní řidičský průkaz jsem sice měl, ale rozhodl jsem se zkusit projít zkouškami i na ten americký. Cesta k vysněné “driver licence” vede trochu jinudy než v Čechách. Budoucí řidič musí trénovat pod dohledem osoby starší 21 let a pak se přihlásí na testy. Učebnice na teoretickou část samozřejmě existuje také, ale o memorování nějakých striktních pravidel tu opravdu nejde. Spíš bych to nazval brožurkou na jedno odpoledne.

Kvůli rychlé jízdě jsem nicméně zkouškou neprošel. Mrzelo mě to, ale celou akci “Udělám si americký řidičák” jsem od začátku bral spíš jako srandu.

Projezdil jsem toho dost. Můj chevrolet mě zavezl nejdřív do Los Angeles. Spal jsem hlavně v autě, sem tam v hostelu a hlavně se snažil využíl služeb komunity Couchsurfing.com. Docela dost záleží, na koho člověk narazí. V LA jsem měl štěstí na příjemnou hostitelku, ale když jsem potřeboval přespat v Palm Springs, neozval se mi nikdo až na asi padesátiletého chlapíka. Zdál se nejdřív docela fajn, vzal mě dokonce i na oběd, ale pak se začal chovat dost podivně, takže jsem si řekl, že je nejvyšší čas zvednout kotvy. Můj plán podívat se na pláž v Malibu se ale trochu zvrtnul. Není radno nechávat si osobní věci uvnitř auta. Já si bral všechny důležitosti s sebou vždycky, jen tentokrát ne. A samozřejmě jsem za to zaplatil. Když jsem se po chvíli vrátil k autu, pryč bylo všechno – peněženka, telefon, pas i slavné security number. Zůstat uprostřed žhnoucí Kalifornie absolutně bez ničeho zní jako scénář k pěkně béčkovému hororu. Ale nic nakonec tak horké není. V L.A. mi vystavili všechny nezbytné dokumenty včetně pasu a kreditky v průběhu několika málo dní. A už jsem byl zase člověk.

It’s party time!

Santa Barbara není ničím výjimečná, obyčejné americké město nacpané Mexičany. Až na jednu podstatnou věc – University of California Santa Barbara se v létě probojovala na první místo žebříčku škol s maximální párty atmosférou. Nepodívat se tomuhle úkazu na zoubek by byl hřích snad i pro zatvrzelé odpůrce zábavy. Jak vypadá párty nálada na vysoké? Odpověď je Del Playa – ulice, kterou proudí davy lidí (hustota turistů na Karlově mostě je směšná) a postupují od domu k domu, kde se konají oslavy všech, všeho a pro všechny. V USA je nepřípustné, aby byl člověk spatřen na ulici v podroušeném stavu nebo lahví alkoholického moku v ruce. Tím spíš je ulice “hříchu” Del Playa, její obyvatelé i návštěvníci jako utržení ze řetězu a policie je absolutně bez šancí. Stodolní v Ostravě by takovou konkurenci proklela. Není tedy velké překvapení, že jsem se do víru vydal taky. Trochu jsem popil, pokecal s úplně neznámými lidmi a dokonce i potkal pár studentíků z VŠE.
Přes Mojave Desert jsem se vydal do Las Vegas. Jako dvacetiletý jsem nemohl do klubů (do nich mohou návštěvníci až po dovršení 21 let), zato do kasina byl vstup vítaný. Zkrátka Las Vegas…

Neměl jsem nijak striktní plán, co musím vidět, zkrátka jsem vždycky někam zajel. A to doslova, nejednou se mi stalo, že jsem odbočil na nesprávnou dálnici. Ale není nic jednodušího než se zase vrátit. Projel jsem se i po superslavné Road 66 do Grand Canyonu, který je ale – jako každé světoznámé místo – přeplněný lačnými turisty. A v noci hrozná zima.
Podíval jsem se i k jezeru Tahoe – nádhernému, čistému a průzračnému. Blízko něj jsem přespal u kluků, kteří zde obývali menší venkovské sídlo. Nejlepší kamarádkou téhle party byla marihuana a taky v Americe legální Salvia – jediná a asi poslední droga, kterou jsem kdy vyzkoušel. Pro toho, kdo není zvyklý ani na cigaretový kouř, stačí jeden šluk a po zbytek večera má zajištěn přísun kvalitního nezadržitelného a absolutně bezdůvodného smíchu.

Heya, how R U?

Co jsem se v USA naučil? Rozhodně sebevědomí, samostatnosti a taky tomu, že ne všechno musí být tak složité jak vypadá. A hlavně jsem si užil jedny z nejlepších měsíců v životě.
A co jsem zjistil jako bonus? Že oproti USA jsou Pražáci studení čumáci. V metru si každý hledí svých novin nebo přemýšlí o brouččí nesmrtelnosti. Za oceánem vás pozdraví v tramvaji i chlapík, který vás viděl před několika hodinami v supermarketu. V Praze často nechávám svým hlasivkám důkladně odpočinout, v USA nemožná věc. Třeba ne úplně upřímné, ale rozohdně přinejmenším milé…