Do moldavské metropole pro učebnici karate v azbuce i Leninovu bustu

6. 2. 2012 Autor: Rubrika: Cestování žádné komentáře

Při popisu zajímavostí z Kišiněva musím vynechat památky, okolo kterých jsme pouze prošli (což jde celkem snadno). Abych si ale vzpomněl na to, čím je Kišiněv jiný, než ostatní města a co nám v tom panelovém království krátilo čas, dlouho vzpomínat nemusím.

Tak za prvé: v tomto městě mě policisté poprvé chtěli pokutovat za hraní karet na nástupišti. Hrajeme na nástupišti „prší“, po chvíli vedle nás stojí muž, který něco žmoulá v ruce a potom i v puse, z čehož usuzujeme a zároveň doufáme, že ta koule bude chleba. V ruce drží PET lahev s vodou a upřeně pozoruje naše karty. Po chvíli odejde, aby se za pět minut vrátil a řekl nám něco, čemu my nerozumíme a hrajeme dál. Chlap odejde definitivně a místo něj se vrátí pár policistů.

Na tomto nádraží s kartami opatrně

Foto: Vojta Zikmunda

V tu chvíli jsme ještě netušili, že šel plnit svoji občanskou povinnost a hraní karet nahlásit policistům hlídajícím nástupiště. Cobydup jsou tu neanglicky mluvící strážci zákona, ke kterým se naštěstí připojuje i třetí, co začíná mluvit – na Moldavana celkem obstojně – anglicky. Divadlo začíná.

Hra, která by se dala nazvat klasikou žánru, se jmenuje „Jak obrat turistu, aby si myslel, že si za něco může sám“. Na policajty ale jdeme osvědčenou metodou „já nic, já muzikant“ a říkáme, jak je to u nás s hraním karet na nádraží. Po chvíli si říkají o pasy a vedou si nás na stanici. Ze stanice se vyklube trubka u východu z nádraží, u které předtím kouřili.

Kolem nás už nestojí tři policisté, ale šest. Ptají se, kolik že to máme u sebe peněz. Říkám, že asi 30 lei (jak jsem později zjistil, tak pouze osm). Oni, že je to málo, my že nám jede vlak a do toho jeden policista, že půjdeme na poštu a tam vyplníme složenku s částkou, kterou jim (myslím, že určitě jim) pošleme na účet.

Další zase řekl něco moldavsky a ten poslední, tomu jsem rozuměl z úst jenom slovu ambasáda, což bylo slovo klíčové. Anglicky mluvící policista po něm zvadnul jako lilium a když jsme jim připomněli, že nám to za chvíli jede, nechal nás jít. Obavy policistů nad tím, že bychom je udali, zvítězily.

Na blešáku koupíte cokoli

Další kišiněvská legrace je bleší trh blízko zmíněného vlakového nádraží. Na začátek nutno říci, že na tom blešáku najdete všechno, na co si vzpomenete a ještě hodně víc, než byste věřili.

Na kišiněvském trhu – chcete trumpetu, počítadlo nebo pouzdro na pistoli?

Foto: Vojta Zikmunda

Netrvalo dlouho a napadla nás hra, při které nepůjde o částku, za kterou něco koupíme, ale o hodnotu předmětu, kterou koupíme za předem danou sumu. Bylo nás pět, každý dostal pět lei, což je asi 8 korun a vydal se na tržnici, kde měl za úkol koupit tu nejzajímavější věc, která ostatní nejvíc pobaví.

Když se naše skupina rozprchla, začalo dlouhé hledání a probírání se řadou předmětů ve stáncích s holičskými potřebami, mobily, transformátory, pohledy, odznáčky, hračkami, nábytkem, nářadím, nádobím, oblečením, „uměleckými“ předměty typu Leninova busta ve velikostech S–XXL. K tomu vám chce pán prodat volant, barbínu s třemi náhradními nohami, nebo na vás zavolá chlápek odvedle a mává na vás kazetou s Dobou ledovou v češtině.

Netradiční suvenýry z Moldavska

Asi po půl hodině jsme měli jasno. Začneme odzadu. Kamarádka Katka se v soutěži snažila, ale nakonec, a myslím, že je to spíš díky její lenosti, nevyhandlovala nic. Musíme však uznat, že snaha koupit boxerské rukavice tu byla a peníze prostě nestačily, ale i to je část soutěže, umět si vystačit jako Čech s málem.

Čtvrté místo obsadil Vojta, i když jeho odznáček s Leninem je poměrně klišé a doma mám na půdě tak tři, tak to bylo lepší než Katčino nic a řadí se na čtvrté místo. Nutno zmínit ještě pokusy o koupi oldschool stopek, které kupodivu šly a zvládaly minutu za čistých 60 vteřin.

Na blešáku najdete i rybářský prut vyrobený z tenisové rakety

Foto: Vojta Zikmunda

Na třetím místě se umístil Michal, který po usilovných snahách usmlouvat svářečskou helmu a tričko s květovaným vzorem nakonec koupil batoh ve tvaru pokémona Pikachu za 3 lei ve stánku, který provozovali poblíž ležící bezdomovci a prodávali všechno, co našli po městě. Abychom však jejich stánek nepomlouvali, musím uvést, že jako jediný z celé tržnice fungoval 24 hodin denně a prodejci Michala neponížili jako u stánku, ve kterém chtěl usmlouvat tričko za 3 lei a nákup se neobešel bez opakovaného smíchu prodavačky a sousedních stánkařek.

Na druhé místo řadím sebe s učebnicí karate od Bruce Leeho v azbuce, k níž mi prodavač dal ještě plakát s celkem 206 znázorněnými chvaty. Bylo to celkem za 5 lei, s pochvalou Čechie a našeho piva z úst prodavače. Publikace se mnou odjela jako jediný suvenýr z Moldavska a stala se tak po kameni z Kosova mým druhým nejlevnějším suvenýrem.

Soutěž vyhrál Ondra, jak s cenou, za kterou nakoupil, tak originalitou předmětu. Za 3 lei si koupil Playboy v češtině z roku 1997. Vytrženou dívku měsíce plně nahrazoval článek o tom, jak si nechat udělat vasektomii ohněm a článek o Playboy party v Karlových Varech, kterou tenkrát uváděl Petr Novotný. Playboy jsme tak uznali jako absolutního vítěze našeho klání.

Focení turistů v restauraci

Vítejte v panoptiku starých časů

Foto: Ondra Červinka

Kišiněv je první město, kde si nás v restauraci fotili. Prostě toužili zaznamenat naší existenci, což jsme shledali jako zábavné a vyfotit se nechali. Šlo o hospodu s větším výběrem piva a my si dali všichni nefiltrovaný světlý ležák, který vyšel asi na 50 korun.

Poté co vyběhli s aparátem, naše prvotní odhady byly, že jsme historicky první zákazníci, co si tohle pivo, které je na Moldavany trochu dražší, objednali. Přesto mi učarovala myšlenka, jak bude na webových stránkách této restaurace poznat, že jsme cizinci. Batohy jsme sebou neměli, byl večer a snad se proboha Čech zevnějškem od Moldavana tolik neliší.

V Kišiněvě také nemají pohledy. Za celou dobu jsem viděl pohledy jen na dvou místech. Na blešáku, kde se však jednalo o pohledy historické (chtěl bych znát tu osudovou chvíli, kdy si Moldavané řekli, že už pohledy vyrábět nebudou) a pak na poště u nádraží, kde měli pouze pohledy s obrázky vlakových stanic. S podivem však nic z Kišiněva. Pohled odtamtud tedy nemáme nikdo, ale i tak si myslím, že Kišiněv se nedá zapomenout. Což je vlastně výhoda, protože díky tomu se tam už nikdy nebudu muset vrátit.

Honza Kára



Klíčová slova


Hodnocení

špatnýpodprůměrnýprůměrnýdobrývýborný  (9 hlasů, průměrné hodnocení 4,00)
Loading...

Související články

  • zatím žádné

Sdílej článek


Napište komentář

Pište prosím slušně a k tématu článku! Odesláním komentáře souhlasíte s těmito pravidly diskuse, nevhodné příspěvky budou odstraněny. Pokud se Váš komentář neobjeví hned, neodesílejte jej znovu, z důvodu cachování se může Váš komentář objevit až s menší prodlevou po odeslání.