Evropa by uprchlíky měla přijímat, říká studentka, která pomáhala ve Slovinsku

1. 12. 2015 Autor: Rubrika: Rozhovor žádné komentáře

Skupina studentů Fakulty sociálních věd zorganizovala sbírku pro uprchlíky. Přijímali oblečení i peněžní pomoc, oboje poté putovalo do slovinské vesnice Dobová.

Studentky pomáhaly na nádraží v Dobové. Foto: Archiv Anny Jurečkové

Sbírka se konala ve dnech 2. – 4. listopadu v sídlech fakulty na Hollaru a v Jinonicích, vybralo se téměř 15 tisíc korun. Z původního plánu vyjet na hranice Srbska a Chorvatska sice kvůli změně okolností sešlo, ale pětice studentek našla alternativu a jako dobrovolnice vyrazily na 3 dny právě do Dobové (asi 100 km od rakouských hranic). Jedna z nich, Anna Jurečková z druhého ročníku žurnalistiky, poskytla pro Ukáčko.cz rozhovor o jejich výpravě.

Jak vás napadlo odjet pomáhat uprchlíkům? Byly jste zastřešené nějakou organizací, která dobrovolníky na hranice vysílá?

Na Facebooku jsme našly, že Klinika (Autonomní sociální centrum Klinika, pozn. red.) pořádá školení pro výjezdy na Balkán. Šly jsme se tam spíše jen podívat, ale potom se ze dne na den rozhodly, že pojedeme. To bylo v době, kdy v Bapské na hranicích Srbska s Chorvatskem začala fungovat česká dobrovolnická iniciativa bez jakéhokoliv zastřešení nějakou organizací.

V Bapské ale nakonec dobrovolníky přestali potřebovat, že?

Ano, pár dní před tím, než jsme vyjely, tedy na začátku listopadu, jsme se dozvěděly, že Bapská končí a dobrovolníci se přesunuli kousek do města Šid, odkud jezdily vlaky. Okamžitě jsme začaly hledat alternativy, ale nakonec jsme nevyjely vůbec z důvodu řecké stávky trajektů. Všichni uprchlíci byli zaseknutí na ostrovech, do Evropy se vůbec nedostali.

Když stávka skončila, proudilo jich tam denně kolem 10 tisíc. Situace se ale změnila natolik, že už nebylo možné vyjet na Balkán na vlastní pěst, což se nám právě na Bapské líbilo. V jednu chvíli to vypadalo, že nikam nepojedeme, ale v pátek 13. listopadu se ozvala ze Slovinska organizace Charita s tím, že nám vyřídila registraci.

Organizoval někdo pomoc přímo na místě, v Dobové?

Nejvíce tam fungovala slovinská armáda a Červený kříž, ten ale moc nepomáhal, lidé z Červeného kříže tam spíše stáli, kouřili a povídali si. Také vzniklo velké nedorozumění, kdy jsme komunikovaly se třemi koordinátory Charity, přičemž každý nám podával jiné informace.

Přijely jsme uprostřed noci s tím, že jsme tady a máme plný kufr oblečení, ale řekli nám, že žádné oblečení nepotřebují a že o nás ani nevědí, ať si to zase odvezeme domů. Jeden z koordinátorů Charity nám potom poslal SMS zakončenou větou „Improvizace posiluje,“ tak jsme si to vzaly k srdci. Původně jsme měly působit v táboře, ale nakonec jsme skončily na nádraží a tam pomáhaly.

Jak vypadal na nádraží takový „den dobrovolníka“?

V noci přijelo vždy několik vlaků a ani my, ani uprchlíci vůbec netušili, co s nimi bude. Na nádraží prošli registrací, potom čekali frontu na jídlo, každý dostal balíček s jídlem a postupně se naskládali do kupé, přičemž kapacita vlaku byla mnohem menší, než se tam ve výsledku vešlo lidí. Mysleli jsme si, že vlak odjede na slovinsko-rakouské hranice, ale když jsme přišly o 5 hodin později, vlak tam pořád stál. Nejhorší bylo, že lidé neměli vůbec žádné informace. Chodili za mnou a ptali se, kam pojedou, ale já jim nemohla odpovědět, protože nám také nikdo nic neřekl. Kolikrát ani nevěděli, v jaké jsou zemi.

Jak jste s uprchlíky komunikovaly? Jak to bylo s jazykovou bariérou?

Někdo mluvil jen arabsky, ale naopak tam byli i lidé, kteří mluvili anglicky skoro líp než já. Většina lidí si to neuvědomuje, ale jsou to normálně vzdělaní lidé.

Slovinsko - nádraží v Dobové Foto: Archiv Anny JurečkovéV čem spočívala vaše práce, rozdávali jste jim jídlo?

Nebyl tam nikdo, kdo by nám řekl, co přesně máme dělat, práci jsme si tak nakonec našly samy. Rozdávali jsme jídlo, vodu a z vlastní iniciativy i oblečení, které jsme přivezly, protože tam byly třeba malé děti bez ponožek, rozhodně nebyli oblečeni adekvátně k tomu, že byla půlka listopadu. Snažily jsme se uklidňovat dav, protože policisté ustrašené lidi spíše stresovali. Přišlo mi, jako by si užívali moci, kterou v té situaci měli, na lidi křičeli a strkali do nich.

Dobrovolníci tedy působili jako lidský faktor, který se jim snažil dát nějakou jistotu nebo odpověď na otázky. Zprostředkovávaly jsme komunikaci mezi policií a uprchlíky, protože ta je mnohdy odmítala vyslyšet. Také jsme po nich uklízely odpadky. Strávili noc na nádraží, a když nastoupili do vlaku, zůstal tam neuvěřitelný nepořádek, oblečení, obaly od jídla.

Kvůli útokům v Paříži teď informace o uprchlících na nějakou dobu utichly, nepředpokládám ale, že by jejich proud ustal?

Za jednu 12hodinovou směnu se v Dobové protočilo kolem 4 až 5 tisíc lidí, ti pokračovali na rakousko-slovinské hranice. V době, kdy jsme se vracely zpátky do ČR, nám volal koordinátor, ať jedeme zpátky, že se na hranicích zaseklo asi 7 tisíc lidí, protože Rakousko uzavřelo hranice. Bez registrace by nás tam ale vůbec nepustili, takže jsme pokračovaly v cestě domů.

To je teď velký problém, zpřísňují se podmínky pro dobrovolníky, do Bapské mohl přijít, kdo chtěl, ale momentálně člověk nemá šanci nikam vyjet, aniž by byl někde registrován, tzn. u Charity, UNHCR nebo Červeného kříže. Země, kterých se to týká, už ani nechtějí, aby tam dobrovolníci jezdili, raději tam pošlou armádu. Asi mají pocit, že to tak mají více pod kontrolou. Teď to vypadá, že většina zemí, přes které uprchlíci jdou, uzavřou hranice. První byla Francie, teď Slovinsko a Rakousko, vypadá to, že i Srbsko a Makedonie. Nevím, kde se ta informace vzala, ale mezi uprchlíky koluje, že 1. ledna se Evropa uzavře úplně.

Dobová. Foto: Archiv Anny JurečkovéTo, že země uzavírají hranice, znamená, že tam nepouštějí nikoho, nebo pouští například jen Syřany?

Možná přijde okamžik, kdy tam nepustí nikoho, ale v tuto chvíli pouští Syřany a Afghánce, možná ještě Iráčany. Každopádně dávají přednost lidem z těchto krizových zemí.

Mají tito lidé pasy? Slyšela jsem, že si uprchlíci doklady ničí, proč to dělají?

Pasy si ničí jen uprchlíci z Afghánistánu, ne proto, aby je nikdo nemohl identifikovat, ale protože v okamžiku, kdy si zničí pas, nemohou je poslat zpátky. V Afghánistánu nepřijmou lidi, kteří nemají jak prokázat svou totožnost.

Míří pořád všichni do Německa?

Oni většinou ani nevědí, kam jedou. Evropa je pro ně velká neznámá a Německo je asi jediná země, kterou znají. Jsou tam lidi, kteří chtějí kamkoliv a potom ti, kteří mají konkrétní cíl – buď proto, že o té zemi něco slyšeli, nebo proto, že tam vyloženě mají nějaké kontakty. Jen mezi uprchlíky koluje, ať nejezdí do Maďarska, protože je nepřijmou, a do České republiky, že je tu zavřou do vězení.

V médiích je vidět mezi uprchlíky velké množství mladých mužů, vypadalo to tak i v Dobové?

Setkávaly jsme se převážně s rodinami, spíš než s jednotlivci. Bylo tam hlavně hodně dětí, třeba i šestiměsíční miminka.

Změnil se nějak tvůj náhled na uprchlickou krizi po této zkušenosti?

Je to pro mě teď víc osobní. Můj postoj ke krizi, tedy že by Evropa měla přijímat uprchlíky a snažit se je integrovat do společnosti, se nezměnil, ale když teď čtu o nějakém neštěstí ve Středozemním moři, už to nejsou jen anonymní čísla – přijde mi to jako větší tragédie.

Je něco, co vás v Dobové vyloženě zaskočilo?

I když jsem to do jisté míry čekala, stejně mě překvapilo, v jakých podmínkách tam ti lidé přečkávají. Byly tam 2 Toi Toi na 1500 lidí. Museli se ptát policistů, jestli si mohou dojít na záchod. Když někdo chtěl vodu nebo jídlo, kolikrát řekli, ať jim nic nedáváme. Ty podmínky byly opravdu na hranici.

Karolína Fialová




Hodnocení


Související články

  • zatím žádné

Sdílej článek


Napište komentář

Pište prosím slušně a k tématu článku! Odesláním komentáře souhlasíte s těmito pravidly diskuse, nevhodné příspěvky budou odstraněny. Pokud se Váš komentář neobjeví hned, neodesílejte jej znovu, z důvodu cachování se může Váš komentář objevit až s menší prodlevou po odeslání.