Festivalový zápisník I: Dlouhé čekání, které se vyplatí

6. 7. 2009 Autor: Rubrika: Kultura žádné komentáře

Čtvrtý den čtyřicátéhočtvrtého filmového festivalu v Karlových Varech. Ještě pár minut a budou i čtyři hodiny, což je 150 minut před začátkem filmu, na který se chystáme. Jelikož mi včerejší sms rezervace nedopřála „trojlístkové“ štěstí, musím čekat v ohradě (volný vstup do zaplnění kapacity lidmi s lístky), kde už beztak sedí tolik lidí, že o shlédnutí komického německo-řeckého příběhu Micro eglima začínám dost pochybovat.

Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary

Hodinové čekání na film není na karlovarském festivalu nic neobvyklého

Foto: Film Servis Festival Karlovy Vary

Nu což, ostatně na čekání na filmy jsem celkem zvyklá. Tak třeba hodinu čtyřicet minut na Dobře placenou procházku, filmové zpracování stejnojmenné opery Suchého/Šlitra, která měla nedávno derniéru v Národním divadle. Zážitek vcelku kvalitní, leč nijak triumfální. Ovšem úvod Evy Holubové, Jiřího Lábuse a Oldřícha Kaisera byl vskutku fenomenální. A když už nic jiného, kolikrát se filmovému fanouškovi podaří být tak blízko Miloši Formanovi (třetí řada v sále).

Škoda, že jen příjemný pocit z dobře odvedené filmové práce, navíc se zábavným tématem přehlušilo maďarské drama Sedmý kruh o pětici dětí, jejichž poklidný vesnický život naruší příchod zrzavého raubíře se sadomasochistickými sklony a apokalyptickými vizemi, který inspiroval hlavní hrdiny ke spáchání sebevraždy. Tato asi patnáctiminutová naturalisticky nasnímaná scéna opravdu přehlušila myšlenky na sličnou Vanilku a švarného Uliho.

Symbol karlovarského filmového festivalu

Foto: Aneta Veselská (UK media)

Po téměř hodině ticha atmosféru nakonec spravil půlnoční film Sexykiller a kolující vodka s džusem. Pokud se vám někdy do rukou dostane tento španělský „horor“, s jeho shlédnutím rozhodně neotálejte. kdo by odolal sériové vražedkyni, která, jak již bylo v anotaci napsáno, je směsicí Paris Hilton a Hanibala Lectera? No, opravdu pěkné to bylo, od uřezaných hlav v lednici až po závěrečný zombie výbuch.

Čekání na jihokorejskou antiromantickou komedii Slečna ředkvička se bohužel i přes lákavý název nevyplatilo. Příšerně uřvaní hrdinové se s ranním přivstáním holt neslučují. Ovšem rychlý přeběh do Thermalu na švédskou Dívenku stál za to. Kromě toho tedy, že sme kompletně zmokli. Ale jak říkám, za shlédnutí tohoto minimalistického autobiografického příběhu o jednom osamoceném létě devítileté holčičky, kde měl mimochodem i malý „štěk“ Kryštof Hádek jsme si užili. Všichni umřou, jen já ne zas tak příjemný na koukání nebyl, ovšem realističnost tohoto ruského dramatu o čtrnáctiletých „kamarádkách“, které se chystají na svou první diskotéku, byla maximální.

Mou cinofilní touhu naopak ukojil snímek Odtud až na věčnost. Nově zrestaurovaná kopie legendárního osmioscarového snímku s Burtem Lancasterem, Montgomery Cliftem Frankem Sinatrou a… no jistě uznáte, že to samo o sobě stačí. A když si k tomu přičtete hrdé vlastenectví počátku padesátých let v USA, útok na Pearl Habour, glorifikaci armády, vojenské blues a samozřejmě milostný příběh, zakončený černobílou znělkou společnosti Columbia… nádhera. Té nakonec silně konkuroval frajer Černý dynamit, hrdina režiséra Scotta Sanderse, který tak vzdal hold všem blaxploitation snímkům 70. let.

Sály jsou většinou zaplněné do posledního místa

Foto: Film Servis Festival Karlovy Vary

Velice obveseleni touto parodií, vydali jsme se na festivalovou Black Dynamit party do přilehlého klubu Aeroport. Kdo mohl tušit, že budeme čekat zas, i když bez ohrady, na to, než někdo z hostů odejde. Mačkali jsme se, zmokli jsme, stali se svědky rvačky, dostali se dovnitř, koupili si pivo, zatančili před kamerou a zjistili, že radši půjdem domů. Ale na duhou stranu, kde najdete klub, kde vám skoro líbají ruce, když odcházíte?

Poslední čekání, i když dosti mokré díky tomu, že se konečně dostavil klasický karlovarský déšť, nás potkalo dnes odpoledne na slovenský soutěžní film Pokoj v duši. I když mají Slováci oproti nám asi osminovou roční produkci, stejně jsem celou dobu myslela na to, jak je možné, že my se jim s těmi tragikomikami nasaháme ani po kotníky. Balkův snímek určitě půjde do českých kin, takže mi nezbývá, než ho doporučit.

No čas se krátí, lidé se zvedají, brzy začne bitva o poslední místa. Doufám, že se dostaneme, a doufám, že po filmu budeme mít lepší místa v tom prostoru za provazy. Budeme totiž opět čekat. Tentokrát na maďarskou muzikálovou romanci Made in Hungaria….



Napište komentář

Pište prosím slušně a k tématu článku! Odesláním komentáře souhlasíte s těmito pravidly diskuse, nevhodné příspěvky budou odstraněny. Pokud se Váš komentář neobjeví hned, neodesílejte jej znovu, z důvodu cachování se může Váš komentář objevit až s menší prodlevou po odeslání.