Hana Vitnerová: V Nigérii jsem začala pochybovat o smyslu rozvojové pomoci

4. 1. 2010 Autor: Rubrika: Rozhovor žádné komentáře

Strávit 3 měsíce v Nigérii a předtím 7 týdnů cestovat po západní Africe stopem a veřejnou dopravou? „Všechno jde!“ říká Hana Vitnerová, čtyřiadvacetiletá studentka Univerzity Karlovy a Vysoké školy ekonomické, v rozhovoru pro UKáčko.cz.

Hana Vitnerová

„V cizích krajích nemáme právo chovat se podle našich hodnot,“ říká Hana Vitnerová po návratu z Afriky.

Foto: Martin Kolář (UKáčko.cz)

Čím se konkrétně na obou školách zabýváš?

Na Fakultě sociálních věd UK studuji Evropská studia a na VŠE Mezinárodní politiku a diplomacii s vedlejší specializací na rozvojová studia.

Jak jsi k nápadu vycestovat do Nigérie dospěla? Věnuješ se konkrétně tomuto regionu nebo problematice rozvojové pomoci?

Bohužel studovat Africká studia není v České republice skoro možné. O programu globálního rozvojového vzdělávání GLEN jsem věděla od jeho založení, takže asi 5 let, a to skrz INEX-SDA, přes který jsem jela v šestnácti letech na workcamp. Líbí se mi evropský rozměr Glenu. V Africe jsem nikdy nebyla, takže to bylo součástí dalšího mého poznávání. Rozvojové spolupráci jsem se věnovala již předtím.

Takže nebyl tvůj celoživoní cíl vycestovat do Afriky, ale spíš jsi využila příležitosti.

Sen vycestovat do Afriky jsem určitě měla a určitě se tam ještě mnohokrát vrátím. Nic není lepší než vidět věci na vlastní oči. A kdo ví, třeba tam nakonec budu i žít. O Glenu jsem věděla opravdu hodně dlouho. Čekala jsem, až mi bude jednadvacet, protože dřív se přihlásit nejde. Glen díky kooperaci 11 neziskovek má zajímavou evropskou dimenzi. Je obohacující vidět odlišnou komunikaci na základě jiného přístupu k různým kulturám. Třeba Němci k nim přistupují jinak, než k nim přistupujeme my, na základě jiné historické zkušenosti. Tahle kooperace je strašně zajímavá.

Výběrové řízení je asi pomerně konkurenční.

Ano, je… Někteří se hlásí několik let. Já se taky hlásila dvakrát.

Do Nigérie ses dopravovala poměrně neobvyklou cestou. Jak to vypadalo?

Nejdříve jsem jela stopem a potom místní dopravou. Stopem by to šlo nejspíše procestovat celé. Zrovna nedávno jsem slyšela o někom, kdo projel Senegal, Mali a Mauritánii stopem. Nevím ale, jak na to reagují místní v oblastech, kde stop není zvykem, a jestli to úplně chápou. Nemyslím si, že máme právo se chovat podle našich hodnot v cizích krajích.

Nejdříve jsme cestovali ve dvou. Já a Honza, se kterým jsem se seznámila přes Hedvábnou stezku. Přes cestovatelský portál jsme se domluvili, že pojedeme spolu. Na trajektu ze Španělska do Maroka jsme potkali Češku, které jsem byla nakonec na svatbě v Senegalu, kde si na kamerunské ambasádě vzala Kamerunce. Takže jsme cestovali společně a potom s jejím manželem. V Mali v Bamaku jsme se my čtyři rozdělili. Od Mali do Nigérie jsem cestovala sama. Nikdy předtím jsem sama necestovala, ani jsem nebyla v Africe a bylo to úplně v pohodě, takže se není čeho bát. Na druhou stranu jsem tam nejezdila do vesnic úplně mimo turisty.

Jak tě to napadlo?

Někdy v dubnu v pátek večer jsem se koukala na mapu a vymyslela jsem si trasu do Nigérie přes Evropu a pak Maroko, Mauretánii, Senegal, Mali, Burkinu Faso, Ghanu, Togo a Benin. Cesty tam jsou čím dál tím lepší, proto to rozhodně doporučuji a místní byli velmi hodní. Byla to naprosto nepopsatelná zkušenost. Vedou tam už docela dobré silnice, takže ujet třeba 50 kilometrů za hodinu je úplně v pohodě. Určitě to jde, západní Afrika je dobře propojená. Hodně lidí tam studuje a pracuje na jiných místech. Víza je pro nás možné získat většinou na hranicích. Dopředu jsem měla víza pouze do Ghany a Nigérie.

„Když dodržuješ pravidla, nic se ti nestane“

Před samotnou cestou ses nebála?

Jasně že jo. Jsou pravidla, která nesmíš porušit. Například se za tmy procházet sám a tak dále. Platí to zejména v Nigérii, kde je bezpečnostní situace o něco horší než v ostatních státech, které jsem v západní Africe projela.

Třeba Iva Pekárková, která se proslavila jako taxikářka a spisovatelka v New Yorku, napsala výbornou knížku o Nigérii asi 7 let nazpátek a tam píše, že se přepadávalo hodně i přes den. Teď už vetšinou jenom po večerech. V Lagosu pro bělocha hrozí větší nebezpečí, ale my jsme tam žili v komunitě místních.

Co se týče zbraní, tak ty normální lidé nemají a údajně ani není lehké je získat. Ptala jsem se maďarského honorálního konzula, jak je těžké získat zbraň a on se usmál a řekl: „Záleží, jestli už jednu máš.“

Afrika

„Děti nám přicházely pozdě. Klidně i o hodinu nebo dvě.“

Foto: Hana Vitnerová

V čem spočíval samotný pobyt v Nigérii?

Pracovala jsem pro neziskovou organizaci, která se zabývá fotbalem pro rozvoj, což je nová metoda využívání sportu v rozvojové spolupráci a v komunitním rozvoji. Podporuje ji například FIFA. V České republice se tato metoda používá v Sananimu, kdy po tom, co si lidé projdou odvykací kúrou, jim program nabídne začít znovu. Vrátí jim do života režim v podobě pravidelných tréninků. Jak to funguje v lagošské praxi, je ovšem trochu jiná otázka. Pokud by peníze v rozvojové spolupráci, které tam dáváme, šly správným směrem a pokud by o to místní měli zájem, tak Nigérie vypadá asi jinak.

Takže se tam dal dohromady tým lidí a společně jste pracovali na projektu.

Ne ne. My jsme tam byli dva – já a můj tandem partner z německé organizace ASA. Spolu jsme pracovali v místní neziskové organizaci.

Jak vypadal normální den?

Náš normální den vypadal v závisloti na programu, který jsme zrovna organizovali. V podstatě do poloviny našeho pobytu jsme vedli dětský program pro děti z center, kde neziskovka působí. Ale do jaké míry tam působí a jak často skutečně něco v jiných centrech dělají, to je otázka.

To znamenalo, že čtyři hodiny denně od pondělí do pátku jsme s dětmi dělali různé aktivity. Náš program měl několik částí – divadlo, vzdělávací část a podporu kreativity, aby se děti nebály mluvit na veřejnosti, aby jen neopakovaly. V Nigérii je školství hodně o přeříkávání bez vlastního myšlení.

Po skončení letního programu pro děti jsme začali psát evaluaci našeho měsíčního programu a pak jsme přemýšleli nad tím, jak vylepšit fungování hostitelské organizace.

Většinou jsme vstávali v osm, v sedm, v šest… já tak v těch osm (smích). Šli jsme do kanceláře, pokud jsme měli program s dětmi, tak jsme jezdili za nimi do center a vrátili se někdy večer, protože byť to byly čtyři hodiny, tak další tři jsme strávili v zácpě, plus nějaká přestávka během programu, plus skoro všichni tam přišli pozdě, klidně o hodinu o dvě. V kanceláři jsme měli přístup na Internet, a pokud šla eletřina, tak jsme se mohli připojit a pracovat.

A co nějaký volný čas?

V Lagosu není mnoho nabídek k trávení volného času. Můžeš jít do kina, klubu nebo na pláž. Nakonec jsem se kontaktovala s krajany, kteří v Lagosu žijí a s nimi se občas potkala.

Afrika

„Úřední jazyk ovládají jen gramotní, ale vždy se dalo nějak domluvit.“

Foto: Hana Vitnerová

Na blogu zmiňuješ, že jsi prošla různými exotickými chorobami. Třeba břišní tyfus a malárie. Pro Středoevropana to zní hrozně. Jak jsi to vnímala?

Nejsou to tak děsivé choroby, jak se tvrdí. Každý na ně reaguje jinak. Pro mě to nebylo nic hrozného. Malárie i tyfus probíhají docela podobně a většinou to bývá i zároveň. Břišní tyfus jsem měla dvakrát, malárii asi šestkrát s tím, že jsem měla asi tropickou verzi, která se vrací a těžce se jí zbavuje. Základní pravidla jsou taková, že bys měl používat repelenty, chodit po večerech oblečen a spát pod moskytiérou.

Léky na to tam samozřejmě všude mají a doktoři těmto nemocem rozumí. Bohužel nerozumí tomu, jak na ně reaguje evropské tělo. Máme jiný imunitní systém než místní, kteří jsou mnohem odolnější vůči malárii.

Očkování na břišní tyfus má účinnost jen 70–80 %, proto jsem jím také onemocněla i přes očkování. Na malárii existují prevenční léky, ze kterých se berou nejčastěji Malarone nebo Lariam. Nicméně Lariam nezabírá a Malarone je moc drahé. Je dobré si léky koupit až na místě a je zbytečné kupovat třeba Lariam. Nezabírá stoprocentně a navíc asi čtvrtina lidí má po něm psychické poruchy.

Jak probíhala komunikace s místními?

Anglicky v Ghaně a Nigérii a francouzsky v ostatních státech. V Burkině Faso je gramotnost podle CIA Factbook pod 25 % a ve škole se učí úředním jazykem, takže podle toho poznáš gramotného člověka, že umí koloniální jazyk. Nicméně vždycky se dalo nějakým způsobem domluvit.

„Kritika rozvojové spolupráce se objevuje čím dál častěji“

Měla jsi pocit, že to, co tam děláte, mělo smysl, ať už pro místní lidi nebo pro tebe?

Pro místní? To je hrozně těžké odhadnout. My jsme měli pocit, že tam stopu nezanecháváme. Jakou stopu bychom tam ostatně chtěli zanechat? V neziskovce nám řekli, že to smysl dává, takže pokud nám řekli, že pro ně to smysl dává, tak to smysl dává.

Pro mě osobně to smysl rozhodně mělo. Rozšířila jsem si tam obzory a více jsem celému systému porozuměla. Chtěla jsem vidět, jak funguje místní neziskovka, rozvojová spolupráce a do jaké míry je problém pracovat ve zcela odlišném prostředí.

Spousta lidí považuje rozvojovou spolupráci za morální věc a přitom realita je v mých očích trochu jiná. Do jaké míry je morální a etické přetvářet jiné lidi k obrazu svému? Očekávat u místních stejnou pracovní morálku, chování a tak dále?

Rozvojová spolupráce se špatně soudí. Není jednoduché ji úplně odsoudit nebo naopak podporovat. Kritika rozvojové spolupráce se objevuje čím dál tím více. Vřele mohu dopočit knihy jako ‚Dead Aid‘ od Dambisi Moyo, ‚Bottom Billion‘ od Paula Colliera nebo ‚Does Foreign Aid Really Work?‘ od Rogera C. Riddella.

Lidé v Nigérii mají o Evropě celkem zkreslené představy. Prostředí v Nigérii je takové, že lidé chtějí vše hned a to je hrozně demotivující. Nic se v nejbližší době totiž nezmění.

To, co my vyvážíme v rámci rozvojové spolupráce, jsou naše současné technologické a nemateriální nápady – to, co teď právě považujeme za vrchol a myslíme si, že je to správné. Smějeme se tomu, jak v 18. a 19. století jsme měli v zemích Jihu křesťanské misie. V té době v myšlení lidí bylo správné všechny konvertovat na křesťanství. Zachraňovali jsme nebohé pohany. Teď si zase myslíme, že je správné, etické a morální je všechny dostat nad hranici chudoby, kterou jsme si definovali.

Doporučila bys dalším lidem, aby si to taky vyzkoušeli a jela bys tam ty sama ještě jednou, případně byla bys tam jela, kdybys byla věděla, co to bude obnášet?

Tak začnu od konce. Kdybych věděla, jaké to bude, tak bych tam rozhodně jela. Cesta byla úžasná, nic se mi nikde nestalo, nic dramatického to ani neobnášelo a lidé byli skvělí. Jednou jsem dokonce bydlela u mladé Ghaňanky, která mě pozvala k sobě domů. Nigérie byla také dobrá zkušenost, i když ke konci trošku drsná. Mohla jsem si vyzkoušet mnohem intenzivnější komunikaci s místními v rámci mé stáže. Glen určitě doporučuji, ale je dobré nic úplně nepodcenit, speciálně tu Nigérii a moc se nerýpat v místních věcech; třeba se jich ptát na to, co dělají s penězi (smích). To bych nehodnotila jako úplně vhodné.

Hana Vitnerová

„Filda by měla zase otevřít Afrikanistiku,“ myslí si Hana Vitnerová

Foto: Martin Kolář (UKáčko.cz)

Proč mají vlastně Evropani jezdit do Afriky na stáže?

Protože si tím rozšíří obzory, naučí se něco nového, udělají si vlastní obrázek. Protože není Afrika jako Afrika a protože o ní máme zoufale málo informací. Vem si, že děláš rozhovor se mnou jen proto, že jsem byla na kontinentě, kde jsou lvi a o kterém skoro nic nevíme. Tímto apeluji na Filozofickou fakultu, ať znovu otevře Afrikanistiku (smích).

Glen se snaží o globální vzdělávání. To znamená, že přikládá důraz na ponávratové aktivity spíše než na samotnou stáž. Do jaké míry informovanost lidí tady ovlivní pozitivně život tam, je otázka. Ale myslím, že každý moment, kdy budou lidé mít více informací o světě kolem sebe, je dobrý.

V rámci Glenu se účastníš dvou týdenních přípravných seminářů a ponávratového evaluačního týdne. Kdo by se chtěl přihlásit na další rok, může to ještě do 15. ledna udělat na stránkách www.inexsda.cz.

Máš teda pocit, že ten pobyt nějak ovlivnil nebo změnil tebe samotnou?

Určitě ano. Pro mě byla zásadní cesta do Nigérie a zkušenost cestovat sama. Předtím jsem měla obavu, zda se může žena na takovou cestu vypravit sama. A může! To bylo pro mě hodně zásadní. Podívej se na mě – jsem menší poloblondýna bez nějakých velkých cestovatelských zkušeností. Holky cestujte!

Dále jsem si během pobytu uvědomila, že ve společnostech, kde člověk nemá co ztratit, jsou různé patologické jevy normální. Také jsem si zakusila pozici bělocha, která mi přišla mnohem intenzivnější než třeba v Indii nebo Íránu.

Takže lidská práva nejsou univerzální, ale kulturně relativní?

To je otázka, která ve své podstatě souvisí zcela se vším – rozvojovou spoluprácí a tak dále. Myslím, že by bylo zajímavé se zeptat místních třeba v Nigérii na jejich názor, zda přijímají naše „univerzální“ lidská práva.

Myslím, že pokud bychom se jich zeptali před příchodem kolonizátorů, tak by nám řekli vlastní vidění světa. V dnešní době ale jsou v jedoucím vlaku, co se k nám přibližuje. Takže, podle mě by ti řekli, že to vidí stejně jako my. Vezmi si, že oni jsou celoživotně ovlivňovaní kurzem, který je v Evropě, resp. na Západě. Ovlivňujeme jejich dennodenní život. Od snu každého mladého chlapce se dostat do Evropy, kterou znají jen z televize a mají o ní zcela zkreslené představy. Mají dojem, že tu máme vše zadarmo. Po účesy a oděv Afričanek, strukturu městského osídlení a způsobu trávení volného času. To je jen pár příkladů.

Afrika

Místní lagošské krasavice na procházce. „Vliv západních trendů je v zemích ‚Jihu‘ obrovský,“ říká autorka fotografie.

Foto: Hana Vitnerová

Jak vypadala v západní Africe tvá běžná strava.

V západní Africe se jí zejména kasava (maniok) a jam. Tyto hlízy upravují na různé způsoby – usmaží, uvaří, udělají kaši nebo cokoliv a jedí to s omáčkou rukou. Co týče nás, tak kasava super, ale ty omáčky mi moc nechutnaly a všechny byly s masem. Hodně jsme tam jedli rýži dovezenou z Asie nebo těstoviny s fazolema. Pořád to samé a překvapilo mě, že tam nemají žádnou zeleninu. Seženeš tam rajčata a tím to hasne, kromě toho občas banány a ananas. V Nigérii mají kuchyni hodně pálivou. Skoro do všeho dávají červenou papriku. Ve frankofonních zemích západaní Afriky na ulici prodávají rozličné bagety a oblíbené jsou třeba i špagety. V Nigérii ještě letí Indomie, něco jako naše instantní „čínské“ polévky, původem teda z Indonésie. Jinak třeba čerstvé mléko skoro v Nigérii neseženeš a většina potravin je tam dovážená buď z Evropy, Spojených států nebo z Asie, což je levnější.

Jak v Nigérii vypadá postavení žen?

Hodně záleží, v jaké socio-ekonomické skupině se pohybuješ. Čím vyšší vrstva, tím rovnocennější postavení žen a mužů. V Nigérii žije na 50 % muslimů, u kterých je běžná polygamie. Lagos je dost smíšený, protože tam přicházejí lidé z vesnic a z různých částí Nigérie. Křesťani mohou mít jednu manželku, ale nemyslím, že by byli moc věrní. Ovšem záleží případ od případu. Mnohdy jim ženy nevěru tolerují, protože je to pro ně pořád lepší, když ten chlap je třeba dobře zajištěný.

Já jsem kolem sebe ani neměla žádné ženaté muže. Neměli nic, čím by si ženy mohli udržet. Ale ani něžné pohlaví údajně věrné není. Prý některé ženy mají třeba několik milenců, přičemž ten nejbohatší jí dává nejvíce peněz a ona se o tyto peníze potom se svými ostatními milenci dělí.



Napište komentář

Pište prosím slušně a k tématu článku! Odesláním komentáře souhlasíte s těmito pravidly diskuse, nevhodné příspěvky budou odstraněny. Pokud se Váš komentář neobjeví hned, neodesílejte jej znovu, z důvodu cachování se může Váš komentář objevit až s menší prodlevou po odeslání.