Jiří Boudal: K demokracii patří pravidelná inventura

8. 11. 2008 Autor: Rubrika: Rozhovor 2 komentáře

Revoluční étos ze studentů Karlovy univerzity, obzvláště pak z její Filozofické fakulty nevyprchal. Pochodně idealismu se chopil student filozofie a sociologie Jiří Boudal a společně s další dvacítkou studentů z celé republiky organizuje „Inventuru demokracie“ – projekce, debaty, výstavy a happeningy. Vysokoškoláci tím chtějí přispět k 19. a hlavně 20. výročí sametové revoluce.

Jiří Boudal

Proč vlastně chcete začít slavit dvacáté výročí listopadové revoluce 1989 rok předem?
Mojí spolužačce ze sociologie vadilo, že loňské výročí prošumělo skoro bez povšimnutí, že se sešli snad jen odpůrci radaru. Šla sedmnáctého nakupovat a v obchodě se ptala prodavačky, jestli jí nevadí, že na státní svátek musí pracovat. A ukázalo se, že dotyčná vůbec nevěděla, že je ten den svátek.

To jí naštvalo a přišla za mnou s nápadem, že bychom na dvacáté výročí listopadu 1989 měli připravit něco pořádného. Protože jsme měli velké plány, sezvali jsme hned v lednu akční kamarády a začali vymýšlet. Něco menšího, rozjezdového jsme chtěli uspořádat už tenhle rok, abychom si to trochu ozkoušeli. Navymýšleli jsme si organizačně docela složité věci, festivaly, debaty, projekce a bylo by hloupé, kdybychom to s velkou pompou spustili a pak něco nevyšlo.

Vaši iniciativu jste nazvali Inventura demokracie, což je takový skeptický název, který naznačuje, že v současnosti asi není vše v pořádku…
Demokracie u nás není rozhodně bezvadná, spousta věcí nás štve. Ale zároveň nemáme nijak negativistický postoj. Slovo inventura se nám líbilo právě proto, že není negativní. Je zkrátka úplně normální, že se čas od času zavře krám a projde se pečlivě všechno, co v něm je, vytřídí se to prošlé a tak. Stejně tak normálně by k demokracii měla patřit sebereflexe, zdá se mi. Demokracie nefunguje automaticky, není to žádný mechanismus, který by se v listopadu 1989 spustil a od té doby sám fungoval. Někteří tuzemští politici, kteří se nám tohle snažili a snaží tvrdit, že stačí zavést svobodné volby, trh, a všechno se už rázem daří samo, mě pěkně štvou. Z chyb se společnost nepoučuje automaticky, je potřeba se čas od času ohlížet zpátky a pečlivě zkoumat, co se povedlo a co je naopak třeba zlepšit. Aspoň s několika takovými ohlédnutími bychom chtěli přijít.

Studenti mají energii na to, aby upozornili na problémy

Program, který jste připravili, se bude konat ve stejnou dobu jako řada jiných akcí. V čem je ta vaše akce jiná?
Víme, že hlavně na příští rok se chystá spousta velkolepých akcí, ale vypadá to, že všechny mají být jaksi „juchací“. Mají oslavovat to, že dvacet let žijeme ve svobodné zemi a některé karikovat totalitu. To je prima, jen si myslíme, že je co karikovat i na demokracii. A v tom zdá se – bohužel – budeme spíše jedineční.

Studenti sehráli dost významnou, ne-li klíčovou, roli během listopadu 1989. Přijde ti, že ztratili vlastnost jakéhosi inovačního proudu v rámci společnosti?
Roli studentů při revoluci myslím pěkně ukazuje jeden z filmů, které budeme promítat. Studenti evidentně nebývají tou tvůrčí silou, která je schopná nejlépe zformulovat, co je teď potřeba udělat a jak. K tomu je potřeba nějaká životní zkušenost a rozhled – ale studenti jsou ti, kteří to asi mnohem více než jiní mají schopnost a energii uvést nějaké potřebné novoty do života. V květnu jsem byl v Paříži a zrovna tam výstava před Sorbonnou připomínala události z května 1968. Víc fotek než z barikád tam bylo z obří auly nacpané k prasknutí, kde studentům radil Jean-Paul Sartre. I my teď jasně cítíme, že tady kdeco hnije, ale ne vždy je nám jasné, co tak s tím. Proto jsme si taky po filmech, které budeme letos promítat, pozvali spoustu odborníku a intelektuálů, kteří nám to snad aspoň trochu projasní.

Přijde ti, že se dnešní studenti o politiku nezajímají?
Myslím, že se o ní zajímají míň než by měli. Je jasné, že dávno opadla revoluční nálada, která byla založená spíš na emocích a matných ideálech. Zájem o veřejné věci, jaký je hodně vidět v západních zemích, musí vycházet spíš z osobní zkušenosti, že se ta námaha starat se aspoň trochu o dění kolem sebe sakra vyplatí. A třeba i jen ve škole, nejen na té nejvyšší úrovni. Ale zatím tuhle zkušenost asi moc lidí nemá, přinejmenším na Filozofické fakultě. Až příliš mnoho studentů tu zajímají jen počty zbývajících kreditů, k volbám do senátu nebo studentské rady tu chodí hrstka lidí, evaluace vyplňuje málokdo. Ta škola potom podle toho vypadá.

Málo se učí kritické myšlení

Dá se demokracie naučit ve škole? Máš pocit, že vysoké školy věnují dost energie výuce demokracie? Můžou vůbec vysoké školy takovou práci dělat?
Částečně ano. Například kritické myšlení, jedna ze základních demokratický dovedností, se dá do velké míry naučit, anebo také odnaučit. Na západních univerzitách nejsou moc běžné naše přednášky, kde si studenti poctivě zapisují vše, co přednášející řekne a pak mu to na zkoušce zopakují. Studenti tam základy studují samostatně ze skript, na semináře potom načítají nějaké texty, ke kterým se mají kriticky postavit a svůj postoj obhájit v diskuzi. Největší kvalitou pedagoga potom je, jak kriticky umí vést tu diskuzi a přinutit studenty precizovat své argumenty a poslouchat se navzájem.

To, že se u nás už od gymnázií hlavně bifluje, má rozhodně vliv na to, jak se studenti staví k věcem kolem sebe, chybí jim schopnost převzít problémy za své vlastní, nějak je promyslet a potom třeba i podle toho jednat. Jenže zastaralou výuku u nás studenti v evaluacích neodstřelí, protože jsou na ní zvyklí a hlavně: je to jednodušší. Znám to u sebe, jak je těžké načítat na těch pár náročných seminářů. Je to začarovaný kruh.

Jednu z letošních akci jste nazvali „Doba Železná a Kožená“. To je termín, kterým se označují devadesátá léta jako doba Viktora Koženého a Vladimíra Železného…
Nevíme, kdo s tím termínem přišel, já ho poprvé četl v nějaké stati Tomáše Halíka, ale v novinách se, myslím, vyskytuje už dlouhá léta. Je to samozřejmě taková nálepka, která trochu zplošťuje. Ale to, že z průběhu devadesátých let mohou být ze všech nejvíc nadšeni zlatokopové typu Viktora Koženého a manipulátoři jako Vladimír Železný, je na tom názvu dost přesné. Líbí se mi na něm i to, že trochu podsouvá, že demokracie se z toho svého primitivního pravěku snad postupně vymaní.

A co chcete ukázat na jednotlivých filmových projekcích?
Chceme promítnout pět filmů, které popisují různé šlamastyky období devadesátých let. Po nich budou následovat debaty, které se soustředí na aktuální problémy. Bude tam debata o veřejnoprávnosti českých médií – to je oblast, ve které se od krize v České televizi příliš nezlepšilo. Podobně je to i v těch dalších oblastech.

Připravujete také akci „Dárek k dvacetinám“ v jejímž rámci budete žádat zákonodárce o reformu čtyř zákonů…
Ano, jde o zákon o veřejnoprávních médiích, skončení s praktikou přílepků, vytvoření léta slibovaní regulace lobbingu a úpravu poslanecké imunity.

Proč právě tyhle čtyři změny? Zdají se vám nejpalčivější?
Když jsme se do toho v lednu pouštěli, vznikl seznam, kde takových věcí bylo asi šestnáct. Také například špatný zákon o střetu zájmů, špatně fungující v českých stranách a spousta dalších věcí. Postupem času z toho zůstaly tyhle čtyři, které podle nás jsou jednak zásadní, a zároveň je cesta k jejich nápravě po vzoru okolních zemí celkem jasná a jednoznačná.

Já osobně bych na tom seznamu ještě rád viděl omezení přímého vlivu vlády na justici a policii, což myslím naposled dost jasně nastolila třeba Čunkova kauza. To ale není věc, která by byla jednoznačně pojmenovatelná a řešitelná. Proto jsme tohle téma zařadili do těch debat, ale netroufli jsme si jej dát do nějaké výzvy či prohlášení.

U politiků budeme lobbovat i osobně

Jak hodnotíte svoje šance uspět? Myslíte si, že se vám podaří zákonodárce přimět podniknout konkrétní kroky nebo vám jde spíš o to vyslat nějaký signál a doufat, že se tím politici budou zabývat?
To, jak bývá u našich politiků vnímán řadový občan, to opravdu není moc uctivé postavení. Pokud si toho vůbec povšimnou, asi se zeptají, kdo nám k takové prosbě dal mandát. Jednak je ale dost významné, že se jasně ukáže, jak pitomý je současný stav v těch oblastech a jak snadná je jeho náprava Krom toho chceme postupně obcházet politiky a „lobbovat“ za ty změny. Pak snad uvidíme, jaké ty možnosti něco změnit reálně jsou, a jaká reakce by byla za rok adekvátní, jestli žádný dárek nedostaneme. Myslím ale, že přinejmenším videa ze schůzek z vykrucujícími se poslanci budou hodnotným materiálem.

Pozvali jste do vašich debat také politiky?
Nepozvali. Rozhodně jsme tam nechtěli zvát účastníky těch tehdejších událostí, ti už mluví dost v těch filmech. A také se u nás zatím nevžila dělba kompetencí, politici tu sami sebe komentují až příliš rádi a často. Píší o sobě komentáře do novin a tak, což, pokud vím, není nikde jinde zvykem. Takže debaty budou zase pro jednou takové osvěžení: o politice bez politiků.

Jak jste na tom, co se týče organizace?
V dubnu jsme s asi desetičlenným týmem poslali dopis na vysoké školy a ozvalo se nám poměrně dost lidí – asi 50 – z nichž dnes vysokootáčkově funguje asi 20, ostatní zjistili, že se tomu zas tolik času věnovat nemůžou.

Z čeho to financujete?
Pořádáme to ve spolupráci s nově vzniklou Studentskou unií a peníze máme od ní a od rektorátu. Existuje takový fond na podporu studentských akcí, který nebyl zatím moc využíván, protože má jako základní podmínku přidělení peněz, aby se na té akci podíleli studenti z více fakult. Naše náklady alespoň letos nejsou tak vysoké, jde hlavně o peníze na propagace, práva na filmy, nebo materiál na artefakty. Což jsou takové karikatury těch čtyř legislativních absurdit, které chceme odhalit během happeningu 17. listopadu.

Co si slibuješ od místopředsedování naší Studentské unie?
O Studentskou unii jsem se začal zajímat proto, že mi přijde škoda, jak je univerzita rozpadnutá na jednotlivé obory. Třeba právě oslavy výročí 17. listopadu organizovala v minulých letech jenom Filozofická fakulta. Myslím také, že silná studentská organizace, podobná těm na Západě nebo na ČVUT, může trochu prolomit ten začarovaný kruh, o kterém jsem mluvil. Tím, že tyhle organizace pod sebe zahrnují různé kluby od volejbalistů, přes šachové kroužky, spolek gayů, tím, že pořádají i různé zábavné akce, tak přes původně docela soukromé zájmy vtahují studenty i do těch společných. Pomáhají studenty vyvádět z omylu, že univerzita je nějaký samozřejmý servis a že se na ní takové pojetí nijak neprojeví.

Bylo by fajn, kdyby se jednou z unie taková organizace stala. Ale i kdyby to měla být jen jakási „nízkootáčková“ unie, která bude třeba jen několikrát za rok připravovat společné akce a bude nějak zprostředkovávat komunikaci mezi studenty, tak to myslím má smysl.

Jiří Boudal

(1985) pochází z Českých Budějovic. Na FF UK studuje čtvrtým rokem kombinaci filozofie-sociologie. Od ledna je místopředsedou Studentské rady FF UK a od listopadu také místopředsedou Studentské unie UK. Kromě studentského aktivismu se také věnuje své kapele hrající irský folk.



Napište komentář

Pište prosím slušně a k tématu článku! Odesláním komentáře souhlasíte s těmito pravidly diskuse, nevhodné příspěvky budou odstraněny. Pokud se Váš komentář neobjeví hned, neodesílejte jej znovu, z důvodu cachování se může Váš komentář objevit až s menší prodlevou po odeslání.