Komentátor HN David Klimeš: Musíme najít nové hranice nezávislé žurnalistiky

3. 1. 2017 Autor: Rubrika: Rozhovor žádné komentáře

Velice osobitý komentátor Hospodářských novin David Klimeš mě vede chodbou vydavatelství Economia. Moc nemluví. Když ale usedáme do křesel v prostorném atriu pro setkávání, rozpovídá se o fakultě, o tom, jak by se měla hýbat kupředu a také o tom, čemu novinařina v Česku čelí.

Na který z oborů, které jste vystudoval, se vám vzpomíná nejlépe?

Mně se asi nejlépe vzpomíná na tu kombinaci. Někteří studenti k žurnalistice studují právo, jiné mezinárodní vztahy, já studoval historii. Dohromady to pro mě mělo smysl. Že vám automaticky naskakují historické souvislosti k aktuálním událostem, je k nezaplacení. Usnadňuje vám to často orientaci v problému.

Jak se vám vzpomíná na pedagogy, kteří vás učili, když vy sám teď jste pedagogem taky?

Velmi rychle jsem pochopil, že žurnalistika i mediální studia patří mezi školy, kde musíte sám chtít něčeho dosáhnout. Není to jako na školách, kde vás něco naučí, i když nechcete, kde vás zkrátka připraví pro řemeslo. Hned zkraje jsem si uvědomil, že na té škole jsou určití stěžejní pedagogové. Jeden z nich byl Jan Jirák, který tu zakládal mediální studia.

Kdy jste si uvědomil, že byste na té fakultě taky rád přednášel?

Mgr. David Klimeš, PhD. na Univerzitě Karlově vystudoval celkem tři obory. Žurnalistiku a mediální studia na FSV a historii na FF. Už od začátku studií přispíval do několika periodik. Dnes je jedním z komentátorů Hospodářských novin a vyučuje na Institutu komunikačních studií FSV.

Takhle to vlastně nikdy nestálo. Bylo to tak, že jsem na FSV zakončil doktorské studium a pak jsem načas z té školy odešel.

V jisté chvíli jsem ale začal mít pocit, že některá témata chci dál rozvíjet psaním odborných článků a předáváním znalostí a zkušeností další generaci studentů.

Na FSV jsem přišel poprvé jen vypomáhat s některými tvůrčími dílnami a až pak jsem začal zajišťovat víc stěžejních předmětů.

Šel jste na fakultu vyučovat s tím, že chcete tu školu změnit?

Měl jsem dva cíle. Jeden z nich byla snaha zmodernizovat výuku digitální komunikace. To se mi snad povedlo, zvu například více hostů z praxe. Další věc, kterou jsem vnímal už jako student, je, že při tom širokém spektru možných specializací mi na žurnalistice chybí nějaký předmět, který by se více týkal ekonomiky.

Považuju za úspěch, že se tam učí předmět ekonomika v médiích, který zajišťuji. Pro studenty je to možnost, jak mohou propojit znalosti z úvodu do ekonomie s novinářskou praxí.

Reaguje obor žurnalistika dobře na to, jak se vyvíjí mediální svět?

Na to nejde jednou větou odpovědět. Neznám dopodrobna celé spektrum nabídky katedry, v posledních letech jsem měl co dělat, abych dokázal inovovat svoje předměty. Druhá věc je, že člověk je k tomu oboru skeptičtější, když je student, a postupně z té kritiky ubírá. A třetí věc si člověk uvědomí, až když z té fakulty odejde. Obor žurnalistika je z principu oborem, kde to aktualizování sebe sama je asi vůbec nejtěžší.

Komunikační řemesla se proměňují rapidně. Dnes je takřka nemožné, aby školy držely ve všem krok s proměňující se praxí. Měly by se o to však neustále pokoušet. A to komunikační obory na FSV dělají.

Připravuje ten obor kvalitní, schopné novináře?

Všichni víme, že dobrým novinářem můžete být jen se střední školu, pokud máte nějaký talent a aspoň minimální jazykový cit. Je spousta příkladů, kdy se člověk se střední školou stal dobrým novinářem. Studium žurnalistiky ale poskytuje kvalitní obrázek o tom, jak funguje novinařina, v jakém etickém a společenském kontextu se odehrává, a nabídne studentovi šíři cest, po kterých se může dál vydat. Škola studentovi pomáhá taky v tom, že zprostředkovává různé stáže a poskytuje kvalitní poznání, které lze v praxi využít.

Vy sám jste se cítil dobře připravený po vystudování té školy?

Já jsem především věděl, že si musím co nejrychleji najít nějakou publikační platformu. Ani už nevím, do čeho všeho jsem psával, ale mojí ambicí bylo dostat se rychle ke psaní. Nejde říct‚ škola mě 100procentně připravila, stejně jako nejde říct, že mě připravila 0procentně. Poskytla mi základ a bylo už na mně, zda jsem ho dál rozvíjel úspěšně či neúspěšně.

Jakým výzvám dnes čelí novinařina v Česku?
Výzvy jsou spojeny především s tím, jak se proměňuje novinářský svět, a to nejen u nás. Jedna věc je technologická, existuje mnohem větší portfolio možností, jak to sdělení doručit příjemci. To mění spoustu věcí a novináři se musí naučit, jak manipulovat s novými nástroji. Vedle těchto změn jsou to i obsahové změny. Na příkladu HN je vidět, jakým způsobem se mění žánry. Tady už neexistuje to klasické ukotvení v rubrikách, je to spíše časopisecké čtení.

Je tu ještě jedna věc, a to je politicko-ekonomická struktura některých médií. Trh se u nás dramaticky proměňuje zhruba od roku 2008, když Zdeněk Bakala koupil Economii. Vrcholem jsou poslední léta, kdy vidíme spoustu českých miliardářů, jak kupují nejrůznější média v čele s vicepremiérem Andrejem Babišem a jeho Mafrou.

Kromě toho, že to je výzva pro žurnalistiku, to je i výzva pro akademickou obec. Jakým způsobem to uchopit a jakým způsobem si klást otázky, které to vzbuzuje? Jsou to otázky etické, jak se mění obsah či jaký je vliv inzerce.

Podle vašich zkušeností, ovlivňuje politicky činný vlastník obsah daného média?

Nikdy neexistuje stav, kdy by přispěvatel nebyl ovlivněn vlastnickou strukturou. Vždycky je nějak nastavena rubrika, zdůrazňují se některá témata. Vlastník určuje, kdo je šéfredaktor, jaká je editoriální politika. Teď je klíčové, co si představujeme pod tím již škodlivým vlivem. Pokud by přímo pan Babiš psal články, pak je odpověď jednoznačná.

Ale my musíme přemýšlet o jemnějších nuancích, tedy jestli vlastník nějakým způsobem třeba i mimoděk ovlivňuje, že si redaktor automaticky nevybírá nějaká témata, respektive je nějak rámuje. To je právě téma pro akademiky v komunikačních oborech, v tom jsou nenahraditelní.

Neměli by se nad tímto tématem zamýšlet také občané? Nemělo by to být téma pro celospolečenskou debatu?

Určitě mělo. Jen si bohužel nejsem jistý, jestli taková debata je nyní dostatečně plodná. Andrej Babiš, Zdeněk Bakala, Marek Dospiva, Daniel Křetínský a další už nějakou dobu vlastní média. Myslím, že my ale pořád nedokážeme správně položit ty etické otázky dneška. Ovlivňuje Andrej Babiš přímo, jak má být napsaný článek o hnutí ANO či ministerstvu financí? To určitě ne. Přesto vliv jeho a dalších vlastníků je třeba zkoumat, protože nepochybně se v nějaké formě projevuje.

Jak dnes Češi vnímají novináře?

Podle nedávných průzkumů hodnotí Češi novináře, spolu s politiky či uklízečkami, jako nejméně váženou profesi. Na druhou stranu, z vlastní zkušenosti mám pocit, že to tak úplně není. Jsem u spousty debat s veřejností, kde role novináře je poptávána. Když se v debatě sejdou názory odborné a politické, je často potřeba i názor novináře, který nějak vnímá, jak daný problém ovlivňuje společnost.

Občas se mi stane, že mi někdo, kdo nesouhlasí s mým komentářem, napíše velmi sprostý email. Já mu slušně odpovím, vysvětlím mu, na čem stojí moje argumenty. Najednou v tom dalším emailu je ten člověk už velmi milý a říká, fajn, to jsem rád, že si se mnou povídáte, to jsem nečekal, pojďme o tom debatovat, ty vaše argumenty možná nejsou tak úplně mylné.

Myslím, že obecně vnímaná role novinářů je jenom takové povrchní zdání a ve skutečnosti si Češi váží novinářů víc, než si dokážou přiznat.

Když si vzpomeneme na rok 1989, má i dnes česká společnost vůli bránit svobodu médií?

Řekl bych, že ano. To společenské vědomí, že je třeba mít svobodná média, je v Česku silné. Další věc je, že v Česku stále velmi dobře fungují média veřejné služby. Přes veškeré problémy a vlivy, které se tam stékají, například Česká televize patří v oblasti střední Evropy ke špičce.

Důležité ale také je se zeptat, co je konkrétně ono „bránit svobodu médií“. Jedna věc je jít na demonstraci za svobodu médií. Druhá věc je, jak se konkrétně mají měnit mediální zákony tak, aby svoboda médií zůstala garantována. Tam se už dostáváme k jednotlivým paragrafům a to je opět téma pro akademiky. Spoustu věcí nevyřeší jedna demonstrace, ale jen kvalitně a konsenzuálně napsané zákony.

Třeba aktuálně u zákona o střetu zájmů, kterému se říká lex Babiš, vidíme, že je skutečně složité přijmout něco, co řeší zjevný problém a zároveň je to systémové a nepošlapává to ústavní práva.

Měla by se novinařina vyvíjet směrem k infotainmentu, nebo ke zjednodušování témat, k jejich vysvětlování?

Především bych řekl, že je jedno, co si novinář za formu vybere, ale měl by ji naplňovat dobře a poctivě. Je v pořádku, že někomu vyhovuje analytické psaní, někdo se najde v investigativě, někdo v komentáři. Zábava sama o sobě přeci není špatná, jen nesmí být samoúčelná.

V komentářovém psaní mám rád například texty Jindřicha Šídla, který sem přináší tradici britského skečové a byla by škoda, kdyby toho nechal jen proto, že si řekneme, že je nějaký typ psaní, o které máme všichni teď usilovat. Ať si každý rozvíjí svůj styl. A ať to dělá, jak nejlépe umí.

Jan Vojtěchovský
Zdroj foto Davida Klimeše: Hospodářské noviny



Napište komentář

Pište prosím slušně a k tématu článku! Odesláním komentáře souhlasíte s těmito pravidly diskuse, nevhodné příspěvky budou odstraněny. Pokud se Váš komentář neobjeví hned, neodesílejte jej znovu, z důvodu cachování se může Váš komentář objevit až s menší prodlevou po odeslání.