Kolumbijská studentka na PřF: Naučit se česky byla otázka přežití

28. 1. 2011 Autor: Rubrika: Rozhovor žádné komentáře

Diana Aparicio Vasquez ve svých 18 letech opustila rodnou Kolumbii a město Bucaramanga a odjela si splnit svůj životní sen – studovat vysokou školu v Evropě. Zvolila si obor ochrana životního prostředí na Přírodovědecké fakultě UK. Nad šálkem pravé kolumbijské kávy jsme si povídaly o nečekaných překvapeních po příjezdu do Česka, o studiích i o životě v Kolumbii.

Diana ve svých 18 letech opustila rodnou Kolumbii a odjela si splnit svůj životní sen – studovat v Evropě.

Foto: archiv Diany Vasquez

Skoro každý druhý český student už dnes může vyprávět o bezpočtu zážitků z nejrůznějších zemí, kam se rozhodl vycestovat za vzděláním. Na čas opustí plzeňské zlato, vepřovou se zelím, svíčkovou na smetaně, a ochutnávají vídeňskou kávu, bujabézu nebo sobí maso. Někteří se ale nespokojí jen se starým kontinentem. Nasednou na letadlo a přes moře se vydávají nahlédnout pod pokličky vzdálenějším kulturám. Všechny ale spojuje jedno – v cizí zemi čelí ne jenom odlišné kultuře, ale musí zvládnout i každodenní cizojazyčné studium na univerzitách. Pro někoho hračka, pro jiného nesnadné začátky. A jak jsou na tom zahraniční studenti v Čechách? Čím musí někteří projít, než u nás mohou začít chodit na univerzitu?

Dio, jak ses dostala v Kolumbii k možnosti studovat až v České republice?
Nabídli mi stipendium. Možnost přijet jako samoplátce vůbec nepřipadala v úvahu, protože je to hodně drahé. Po gymnáziu jsem se začala dívat po možnostech studia v zahraničí – v Kolumbii bylo příležitostí hodně málo, zvlášť na bakalářském a magisterském studiu. Tenkrát nám nabídli jenom Českou republiku, Slovensko, Japonsko, Argentinu…

A proč nakonec zvítězilo právě „srdce Evropy“?
Česko jsem si vybrala, protože Japonsko bylo hodně daleko (smích). Četla jsem si opravdu jen něco obecně o historii a říkala jsem si, že Česko je větší než Slovensko, takže zvítězilo spíš Česko.
Hodně na mě měl vliv i maminčin strýc, který před 30 lety takhle odjel do Ruska. Od něho jsem vlastně věděla, že je vůbec možné takto odjet někam do zahraničí. Usadil se pak v Maďarsku a poradil mi právě Českou republiku.

Podporovala tě rodina ve tomto rozhodnutí?
Byli rádi. Zajímavé je, že latinskoamerická kultura není vůbec cestovatelská, dalo by se možná rovnou říct anticestovatelská. Mají rádi pohodlí doma, takže cestuje jen málo lidí. Když jsem měla odjet já, rodiče mých kamarádů se na mě dívali jako na blázna. Mladí lidé by dnes už chtěli více cestovat, ale rodiče by jim to třeba ani nedovolili. Moje máma byla v tomhle výjimečná, hodně mě podporovala a chtěla, abych odjela. Věřila v lepší možnosti, které tu budu mít. A myslím, že to tak je.

Na co ses těšila do Čech nejvíc?
Upřímně, na to že mi tu nabídnou spoustu lepších možností než v Kolumbii. Že se tu budu moct pořádně vzdělat a bude ze mě odborník. To bylo to hlavní.

Nevěděli jsme, co je sůl a co cukr

Co vám naše republika nabídla?
Nabídli nám stipendium, nemuseli jsme platit nic kromě letenek. Měsíčně pak dostanu od českého ministerstva školství nějaké peníze a je na mě, jak to utratím. Později jsem se dozvěděla, že Česko tenhle program otevřelo, protože to byla jedna z podmínek, aby se dostalo do Evropské unie. Každá země, která se chtěla stát členem, musela mít nějaké programy pro pomoc v rozvojových zemích. Česko nabídlo stipendia pro Kolumbii, Ekvádor, Peru, Venezuelu a některých afrických zemí.

Jaké vzpomínky na první dny strávené v Čechách se ti vybaví?
K dopisu s odpovědí, že jsem dostala stipendium, byla přiložená mapa a datum, ve kterém jsem se sem musela dostat, včetně místa, kam mám přijít. A na rovinu – nikdo se o nás nestaral. Bylo to dost složité, všechno je tu úplně jiné než v Kolumbii. Jen najít tu adresu „transit office“, bylo první dobrodružství. Navíc nikdo v té kanceláři nemluvil anglicky. A tam to všechno začíná, češtinu se musíš prostě naučit. To už je potom otázka přežití.

S ostatními stipendisty jsme pak strávili 8 měsíců v jazykové škole v Mariánských Lázních. Tvrdili, že na nás mluví jenom česky proto, že chtějí, abychom se to naučili. Jenže to ze začátku byla „sranda“, která občas obnášela problémy. Nevěděli jsme, co je sůl a co cukr, prostě vůbec nic. Ani žádné úvodní slovo o tom, jak všechno bude probíhat. Takže nám se vším radili lidé z Ruska a Východu, kteří už přijeli napřed a rozuměli trochu česky. Říkali nám třeba, kde bude oběd a večeře a že už nám to strhnou ze stipendia. To mi přišlo dost nefér, protože se nás na to vůbec neptali. S jídlem ze začátku moc dobré zkušenosti nebyly, ale museli jsme chodit jenom tam, protože by to jinak už finančně nešlo. Žádná zelenina ani ovoce. Občas to nebylo špatné, ale dát si knedlíky k večeři? To každému nevyhovuje. Spoustě lidí bylo špatně.

Čeština pro tebe musela být velký oříšek…
Bylo to těžké. Ale když něco chceš, tak to dokážeš. Mám ten přístup, že si říkám: když jsem přijela do České republiky, tak se chci naučit váš jazyk a poznat kulturu. Na to abych žila po kolumbijsku, jsem mohla zůstat doma. Hodně lidí to ale bralo jinak. Říkají, že se jim čeština nelíbí a vůbec nemají zájem Čechy poznat. Znala jsem holky z Afriky, které jsou takové patriotky, že sice rozumí, ale česky nemluví. To je prostě taková hrdost. Většina cizinců taky drží hodně pohromadě a často vytvářejí uzavřené komunity. Ale jen poznat tu kulturu tě hodně naučí, snáz se učíš, můžeš vidět rozdíly a moc tě to obohatí.

Prestižní je už samo studium v Evropě

Když řekneš, že studuješ Karlovu univerzitu, co to v Kolumbii znamená?
Univerzita Karlova jako taková není známá. Ale u nás je prestiž už to, když řekneš, že jsi studoval někde v Evropě. V mém případě vím, že kdybych se chtěla vrátit a sehnat si práci, vůbec to není problém.

Pokud chce student získat vysokoškolský titul přímo v Kolumbii, jaké má možnosti?
Se vzděláním je u nás velký problém. Jsou lidé, kteří by rádi studovali, ale když na to nemají peníze, mají smůlu a studovat nemohou. Máme také veřejné školy, ale to neznamená, že jsou zadarmo, jen se tam platí míň. Na drahých školách dáš třeba 4000 za měsíc. A spousta rodin nemá na to, aby své děti poslali na takovou školu.

Kolumbijská příroda je velmi rozmanitá.

Foto: Lukáš Eršil (PřF UK)

Podle čeho se studenti dostávají na svou vysněnou vysokou školu?
Když v Kolumbii skončíš střední školu, musíš udělat státní zkoušky. Podle toho ti přiřadí určitý počet bodů, výsledek rozhoduje o tvé budoucnosti. Veřejné střední školy jsou nejlepší a mají opravdu dobrou úroveň. Na soukromé škole je to tak, že když budeš mít na to, abys ji platil, ty zkoušky uděláš. Takže ti bohatí pak mají samozřejmě i lepší výsledky. Dostanou se na veřejné vysoké školy a pro chudší studenty už pak nejsou místa. O veřejné školy je obrovský zájem, na obor se přihlásí tisíce lidí a berou jich třeba 80.

Mají studenti, kteří se na vysokou školu nedostali, nějakou další šanci?
Někteří mají na to platit si soukromou, další zkusí znovu udělat státní zkoušku s lepším výsledkem a opět se dostat na veřejnou školu. Ostatní samozřejmě musí začít pracovat.

V práci nemůžeš říct „končím, najdu si něco jiného“. Není totiž co

Získají čerství absolventi středních škol pracovní příležitost snadno, nebo trpí nezaměstnaností?
Nezaměstnanost je hodně velká, skoro 20 %. Sehnat práci je velmi těžké a proto tam funguje i korupce. Většinou to chodí tak, že když máš známé, třeba nějakého politika, můžeš se někam dostat. Já jsem se naštěstí dostala na veřejnou vysokou školu a mohla jsem dál studovat. Spousta mých spolužaček si ale musela sehnat práci.

Například moje nejlepší kamarádka, žurnalistka, získala se svým titulem práci až po roce a půl. Zaměstnavatelé si navíc mohou strašně moc dovolit, protože ví, že ona toho moc na výběr nemá. Takže každý den pracuje jako otrok až 15 hodin denně a volno má jenom v sobotu. Nemůžeš si říct, že končíš a najdeš si něco jiného, protože není co.

V čem se liší české vysoké školy od vašich? A za jak dlouho student získá diplom?
Funguje to tak, že prvních 6 semestrů mají všichni studenti stejné předměty – matematiku, fyziku…Předměty, které se týkají opravdu toho oboru, máš až po dvou letech. Ale například humanitní vědy mají větší důraz na geografii nebo filozofii. Studium trvá 5 let, poté dostaneš diplom a jsi bakalář. Když chceš mít titul magistra, musíš studovat další 2 roky.

Kdo byl v zahraničí, chová se k cizincům lépe

Přijela jsi studovat do Prahy a znovu začala v úplně jiném jazyce, který jsi ještě neovládala tak perfektně, jako dneska. Setkala ses na univerzitě se shovívavým přístupem vyučujících?
Chovali se hodně dobře. Cítila jsem, že ocenili, že se vůbec snažím mluvit česky a přijela jsem k vám studovat. Měla jsem dobrý pocit. Vědí, že studovat jako cizinec na zahraniční škole, není tak jednoduché. Ale spousta studentů z ciziny má jiné zkušenosti.

Po 8 měsících zaplaceného kurzu češtiny nám řekli, že pokud se dostaneme na nějakou vysokou školu, můžeme zůstat. Pokud ne, musíme se samozřejmě vrátit domů. Je hrozně těžké udělat přijímací zkoušky na vysokou školu společně s Čechy, takže spousta lidí se nedostala na základě přijímacího řízení. Já jsem se na Přírodovědeckou fakultu hlásila s dalšími 10 z těch cizinců a byla jsem jediná, která se tam dostala. Spousta lidí tak proto odešla na školy, kde nebyly přijímací zkoušky, ale tam jim na cizincích vůbec nezáleželo a spíš čekali, kdy sami odejdou.

Když se tě zeptám na rozdíly, které vidíš mezi Kolumbií a Českou republikou, co tě napadne jako první?
Češi jsou víc upřímní a mně se to líbí. Když někdo nemůže nebo nechce, tak ti to řekne. To u nás moc nefunguje a ve vztazích to může třeba vypadat tak hezky diplomaticky. Já tam dělám diplomku. Zajdu na nějaký úřad, požádám je o materiály a vysvětlím situaci. Řeknou, že to není problém a všechny podklady mi slíbí, ale potom nic. Říkají to prostě jen tak, nejsou upřímní. Jedna věc je co říkají, druhá co udělají. Není to ale největší rozdíl.

Potom třeba také v krajině, ta česká se mi hodně líbí. Není tu divoká příroda. U nás to jsou kilometry deštných pralesů a tady je to úplně jiné – les, vedle máš louku, rybníček… Je vidět, že je hodně ovlivněná člověkem ale z krajinářského hlediska si myslím, že jsou tu území, kde je velká rozmanitost. Hodně se mi líbí taky to, že se můžete krásně dostat do přírody. Nasedneš na autobus nebo vlak a dostaneš se někam, kde je klid. U nás je příroda sice všude, ale není to tak jednoduché. Proto, že je více divoká, nejsou tam cesty, neexistují žádné mapy…

Více o kolumbijské přírodě, stopách lidí v pralese i souvislostech s tradičními českými brambůrky najdete v pokračování této části rozhovoru na webu Studentů Přírodovědecké fakulty

V Kolumbii nechápou lásku k přírodě. Chtějí peníze a luxus

Našlo by se v Čechách něco, co bys po svém odjezdu domů do Kolumbie postrádala?
Určitě. Když jsem v Kolumbii, cítím, že pro moje zájmy není moc velké pochopení a nemám je s kým sdílet. Tedy co se týče přírody a její ochrany. Když máme sraz spolužáků a oni se mě ptají na to, co v Kolumbii dělám, odpovím, že v páramu (ekosystém tropů Jižní a Střední Ameriky rozkládající se na hřebenech nejvyšších pohoří v nadmořských výškách 3000–5000 m.n.m., pozn. red.). To je jako kdybych říkala, že jsem ze Sibiře. Vůbec nechápou, že se mi v přírodě líbí.

Typický charakter ekosystému páramo.

Foto: Lukáš Eršil (PřF UK)

U nás je pro lidi základ, aby měli dobrou práci a vydělávali hodně peněz. Čím větší chudoba, tím více touží po opaku. Nestačí jim mít peníze na to, aby se uživili. Chtějí ten luxus. Myslím, že jednou přijde období, kdy si uvědomí, že příroda je také potřeba. Život bez přírody ani není zdravý. Přijde stres, člověk se začíná cítit uzavřený. Někteří lidé to asi dokážou, ale aby pořád žili jenom v kancelářích, panelácích, obchodních domech, ulicích a autě… U nás jsme v tomhle na rozdíl od vás, ještě pořád pozadu.

Oblíbila sis v Čechách nějaké místo?
Musím říct, že toho tady moc neznám. Znám celé Podkrkonoší, ale vůbec ne třeba Šumavu a Ještěd. Mohla bych říct třeba Rožďalovice – významná ptačí oblast – to je hodně hezký. Začínám poznávat Český ráj a to je teď to místo, na které se těším.

Jaké máš další plány do budoucnosti? Zůstaneš tady nebo by ses chtěla vrátit domů do Kolumbie?
Nerada dělám plány, protože vím, že všechno se může změnit. Hodně věcí je v našich rukách a spousta ne. Ale vidím to tak, že bych spíš zůstala. Líbí se mi tady a chtěla bych pokračovat v doktorandském studiu. Ráda bych rozvíjela nějaké projekty na výzkum nebo na ochranu životního prostředí, jak v Čechách, tak v Kolumbii.



Napište komentář

Pište prosím slušně a k tématu článku! Odesláním komentáře souhlasíte s těmito pravidly diskuse, nevhodné příspěvky budou odstraněny. Pokud se Váš komentář neobjeví hned, neodesílejte jej znovu, z důvodu cachování se může Váš komentář objevit až s menší prodlevou po odeslání.