Krakov – město dvou tváří

16. 4. 2017 Autor: Rubrika: Studentský život žádné komentáře

Udělal jsem dobře, že jsem tam jel. Jako vždy zpětně spílám sám sobě, jak jsem mohl nad svým rozhodnutím pochybovat. Prodloužený víkend v Krakově mě možná fyzicky i finančně vyčerpal, ztížil mi psaní fejetonu a přípravu na podřadný test, ale přinesl mi mnohem víc. Přinesl milé i méně milejší zkušenosti a zážitky, jež ve mne doteď silně haraší. Abych je mohl uchopit, cítím potřebu se vypsat.

Z polského Krakova a jeho okolí ve mne převládají dva protichůdný pocity. Nadšení a smutek. Události uplynulého víkendu jsem prožíval tak, že se tyto dva pocity neustále prolínaly. Udržovalo mě to v neustálém nervovém i emočním napětí. Velmi dlouho jsem něčemu takovému nečelil. Jsem za to ale rád. Místa, která toho ve vás hodně zanechají, se pak přirozeně stávají těmi, do nichž se chcete vracet a k nimž si vytvoříte příznivý vztah.

Nadšení. První pocit. Zasáhne vás už jenom, když do nového místa přijíždíte. Prohlubuje se pak s každým novým koutem, který v něm objevíte. A my se jali objevovat ty kouty hned po příjezdu, nedbaje toho, že je půlhodina po půlnoci. Pod rouškou noci se nám zjevovaly prázdné ulice prosvícené zpod arkýřů čouhajícími svítilnami, dále ulice, po nichž se trousili osamělci i hýřící skupinky, ulice skýtající mnohé hospody a bary. Do jednoho jsme vpadli. Pak do druhého. Tentokráte pod rouškou cigaretových a diskotékových kouřů se nám zjevovali polski bracia a siostry. Hlavně teda ty siostry. A my se s nima prostě bavili, jednou anglicky, podruhé experimentálně česko-polsky. Takhle až dlouho do rána.

Chcete se dozvědět více o programu, který pořádal zájezd do Krakova? Čtěte Jaké je to býti buddym!

Smutek. Ten jsem vlastně cítil už před cestou. Trochu jsem tušil, co mě čeká. Přesto mě zasáhl překvapivě silně, jakmile jsem spatřil první omšelé budovy Kazimierzu. S hlubší znalostí smutné historie nevidíte jen zajímavě vypadající budovy, nevidíte jen podivné náhrobky na židovském hřbitově, nevidíte jen pamětní desku obsypanou květinami, vidíte i to, co se tu před lety dělo, pociťujete hrůzu z toho, že byste se v té době náhle objevili a byli jejími svědky, cítíte zoufalství a smutek.

A pokud nejste třeba tolik senzitivní nebo tolik obeznámeni s historií, pak na vás všechno dolehne, když slyšíte ty příběhy k daným místům se vážící. Tady se schovávali. Tady je chytli. Támhle se popravovalo. Ty tam jsou náhle blyštivé krakovské bulváry, tajemné uličky podobající se těm pražským, ta tam je sláva a pýcha polského národa dlící pod klenbami Zamku Krolewskeho na Wawelu. Z ohromujících prostor katedrál a hradů scházíte po proudu času k smutným a sinavým připomínkám nedávných utrpení.

Když jsem věděl, že mě druhý den nebude čekat nic veselejšího, bylo přímo nutností strávit noc stejným způsobem jako tu předešlou. Veselením se. Nad dobrým jídlem. Nad překvapivě dobrým pivem (poněvadž byl den sv. Patrika). A pak pod zemí, poněvadž skorem všechny krakovský kluby jsou usazeny v bývalých asi středověkých katakombách. V pátek večer je tam k nehnutí. Nevidíte ani svoje nohy. Slyšíte jen tu hloupou dunící hudbu, a tak vám nezbyde než se věnovat chlastu. Seznámili jsme se víc s jedním přátelským Polákem a jeho ženou. Stalo se tak, když jsme společně zachraňovali zdrogovanou holku. Děs. Ale ta vodka pak bodla. Mají tu skvělou. Občas si říkám, že ten přehršel vodka barů dává smysl, když je tu přítomno tolik smutku.

Nebejt těch veselých nocí a dobrého rozmaru, asi by toho smutku bylo příliš. Do Auschwitz jsme vyjeli za vytrvalého deště. Nějak jsem poznal, že se už blížíme. Sjeli jsme z dálnice do duchaprázdných lesů. Všude jen rovina. A pak tabule s nápisem Oswiecim – Miasto Pokoju. Líbí se mi to pojmenování. Věřím mu, ačkoliv ulice, jimiž projíždíme, nedokážu vnímat jako ulice nějakého klidného malopolského městečka. Prostě to nejde.

Ani nevím, jestli se dá výstižně popsat, co člověku probíhá duší a myslí, když prochází ta místa. Nedokázal jsem ani pořádně poslouchat zdatnou průvodkyni. Její klidný hlas byl pouhou kulisou prostředí. Všude jsou cihlové domy, dráty a taky ty zlověstné špičaté strážní věže. 75 je málo let na to, aby pro vás všechny budovy, místnosti, popraviště a krematoria byly mrtvou skutečností. Jsou živé stejně jako kdysi, jen to, co se v nich odehrávalo doopravdy, se teď promítá ve vaší mysli.

Myslím furt na ty lidi. Na ty, co trpěli. Jejich pozůstatky – boty, brýle, hřebeny – jsou tam. Jsou tam i jejich vlasy. Je tam jedna velká černá hromada ženských vlasů. Jenže já možná myslím víc na ty, co to všechno způsobovali. Do nich se nedokážu vcítit. Nedokážu uvěřit, že tu taky jednou byli a páchali to, co páchali.

Birkenau – Auschwitz II. První, co mě napadlo, bylo pateticky znící „Pláň smrti“. Čím více jsem toho posléze prošel, tím méně pateticky to znělo. Hodně se rozpršelo. Vítr se po té pláni proháněl, proháněl se hlavní branou, dřevěnými chlívy, proháněl se po dlouhých nekončících kolejích.

Kromě větru a průvodkyně jsme všichni zticha. Není o čem mluvit. Vše, co nás napadá, se nám zase a jen promítá v hlavě. Kráčíme volně roztroušeni. Nikdo nad námi nestojí s puškou v ruce. Nikdo nerozhoduje pokynutím směrem vpravo či vlevo o našem životě. Ze strážní věže se naposledy rozhlédneme. Existuje-li na světě místo, které by měl člověk alespoň jednou v životě navštívit, pak to není Paříž ani Londýn, ale tohle místo. Tahle Pláň smrti.

Nechci končit smutkem, protože jsem ho vypsal hodně a já ten víkend prožil stejně tak radostně. Nezůstali jsme na hotelu v truchlivém opojení a vyrazili do restaurací hledat opojení jiné. Okusili jsme tradiční polské pierogi. Pak tradiční indickou curry sauce with chicken. A pak netradiční polské pivo Koniec swiata. To všechno stále za přítomnosti radostného a krásného nočního Krakova. Kdoví, jakej pošetilec tomu městu dal tak hrubě znící název, ale když se tak touláte jeho ulicemi, ten název vám zní hezky.

S lehce opileckým úsměvem jsem se vracel na hotel a došlo mi, že se mi moc pryč nechce, že bych tu ještě chvíli rád nezodpovědně utrácel zloty. Druhého rána v autobuse už se střízlivým ksichtem jsem byl rád, že odjíždím z tohoto města, které má dvě rozdílné tváře a každá z nich vás svým způsobem uchvátí. Byl jsem rád, protože když z něj odjedu, budu se do něj zas jednou moct vrátit. A to si tímto slibuji.

Text a foto: Jan Kubelka



Napište komentář

Pište prosím slušně a k tématu článku! Odesláním komentáře souhlasíte s těmito pravidly diskuse, nevhodné příspěvky budou odstraněny. Pokud se Váš komentář neobjeví hned, neodesílejte jej znovu, z důvodu cachování se může Váš komentář objevit až s menší prodlevou po odeslání.