Lidé utíkají tam, kde mají šanci začít nový život, říká student pomáhající uprchlíkům

29. 2. 2016 Autor: Rubrika: Studentský život žádné komentáře

S Martinem Madejem jsme se bavili nejenom o jeho aktivní pomoci na hranicích, ale i o jeho dalších aktivitách a o migrační krizi jako komplexním problému. UKáčko.cz teď nabízí druhou část rozhovoru.

Uprchlíci v Bapské. Foto: Martin Madej

Kromě výjezdů ses zúčastnil také mezinárodni konference Mobility & Migration: a crisis for EUs citizen v Bologni. Můžeš popsat, co bylo na jejím programu?

Účelem konference byla racionální diskuse lidí z různých univerzit, kteří se angažují v migrační krizi. Na programu byly workshopy, které se snažily hledat odpovědi na dílčí otázky, jako je svoboda pohybu, obnovení vnějších hranic Evropské unie nebo způsob podpory integrace lidí.

V přednáškovém bloku jsi měl prezentaci i ty. Jak ses k tomu dostal? Byl jsi tam za univerzitu?

Oslovila mě absolventka naší Právnické fakulty, která nyní studuje v Oxfordu a je právě studentkou jednoho z organizátorů. Z Karlovy univerzity jsem tam byl jediný. Rozhodně mě univerzita nepověřila, přesto jsem se pojal jako její reprezentant. Tématem mé prezentace byl společný evropský azylový systém. Zároveň jsem představil postoj České republiky k uprchlíkům. Snažil jsem se upozornit, že implementace práva v praxi není problém jen u nás.

Tím se dostáváme k dlouhodobému aspektu uprchlické krize. Dnes už není primární potřeba pomáhat při procesu migrace, ale řeší se otázka integrace. Co dál?

Podle mě má celá migrační krize minimálně tři aspekty a nelze ji vnímat jako jednolitou věc. První fází je přítomnost uprchlíků na území Evropské unie nebo na jejich hranicích, kteří jsou na útěku za podmínek, do kterých by se pravděpodobně nedostali, kdyby nemuseli, a je třeba jim pomoct jen z toho titulu, že jsou lidé. Je to odpovědnost, na kterou nelze rezignovat.

ČTĚTE TAKÉ PRVNÍ ČÁST ROZHOVORU: Bapska je symbol národní hrdosti, myslí si student Právnické fakulty

Co je druhou fází?

Lidé, kteří už jsou na našem území a chtěli by tu zůstat, ať už na přechodnou dobu nebo do konce života. Tady to začíná být složitější. Ideálním řešením by bylo, kdyby se aktivovala evropská směrnice o dočasné ochraně, která by na dobu jednoho až tří let umožnila plošně přijmout velké množství migrantů, aniž by řešila jejich právní status. Zkoumalo by se pouze, jestli nejsou potenciálně nebezpeční, například zda nejsou součástí teroristické organizace. Tito lidé by měli přístup k základní pomoci ze strany státu. Úskalí spočívá v tom, že během té doby by se velké množství z nich oženilo, provdalo nebo našlo práci a bylo by těžké je vrátit zpátky.

Chtějí se lidé vůbec vrátit do svých původních domovů?

Mnozí z těch lidí u nás nechtějí zůstat dlouhodobě. Jediné o co jim jde, je utéct před válkou, kterou nemohli snést. Potom by se rádi vrátili zpět, do své vlasti – jak sami říkají „do své krásné Sýrie“ – která byla před válkou nádhernou a moderní zemí.

Bapska Foto: Martin MadejJe možná integrace lidí, kteří mají odlišný způsob života, kterého se nechtějí vzdát?

Znamená to obtížný úkol, nelze však na něj rezignovat. Možnost integrace neznamená, že se nutně musí integrovat všichni. Ti, kteří budou páchat byť třeba lehkou trestnou činnost, budou okamžitě vyhoštěni z důvodu, že nejsou ochotni přijmout naše právo, naše hodnoty. Osobně jsem ale přesvědčený, že většina lidí té integrace schopná je, zvlášť pokud se integrace chopíme odpovědně. Nemůžeme všechny pustit k vodě jen proto, že je zde malé procento lidí, které integrace schopné není.

Otázka integrace rozvířila českou veřejnost. Je důvod k nějakým oprávněným obavám?

Jestli v Česku můžeme spatřovat hysterii, tak zhruba do konce listopadu se soustřeďovala kolem obavy, že u nás budou uprchlíci. Od pařížských útoků jsme zjišťovali, jaké mají problémy s bezpečností ostatní státy a hysterie se přelila nad tím, že jiné státy udělaly hloupost, že si ty lidi vzaly a teď chtějí, abychom část jejich břemena převzali my. Ale my nechceme, jen ať si to ostatní vyřeší sami. Soustředíme se na to, abychom se vyzbrojili.

Otázku přebírání břemena ve smyslu rozdělení uprchlíků už měly řešit kvóty. Dá se nějak jinak zabránit tomu, aby se uprchlíci soustřeďovali do vybraných států?

Představa kvót a volného pohybu osob je rozporuplná. Ideálním řešením by bylo, kdyby státy Evropské unie skutečně převzaly zodpovědnost, kdybychom vytvořili takové podmínky, aby uprchlíci chtěli přijít jinam. Velké množství uprchlíků, a teď mluvím z vlastní zkušenosti, skoro žádnou jinou evropskou zemi než Německo nezná. To není až tak překvapivé. Průzkumy tvrdí, že třeba průměrný Američan zná Británii, Francii a Rusko.

Takový uprchlík pochází z úplně jiného kulturního prostředí a nemusí mít takové znalosti jako my. Ví, že jsou nějaké další státy, ale ty pro něj nejsou tak zajímavé. V momentě, kdy mu ukážeme, že ostatní státy jsou s Německem téměř na srovnatelné úrovni a budeme mu garantovat základní práva, bude možný přesun lidí. Je to ale vysoce politicky nákladné řešení.

Vraťme se ke třem fázím migrační krize, co je podle tebe posledním aspektem?

Spočívá v revitalizaci regionu, ze kterého uprchlíci přicházejí, pravděpodobně prostřednictvím vojenského zásahu, ke kterému už došlo po útocích ve Francii, a ve snaze vytvořit místo, ve kterém se znovu dá žít, aby se lidé samovolně vraceli. Z rozhovorů, které jsem s těmi lidmi vedl, vím, že nejsou nadšení, že musí potupně utéct ze svého kulturního okruhu, kde měli sociální postavení, základy svojí země, ať už to byla Sýrie, Irák nebo Afghánistán.

Naproti tomu stojí fakt, že lidé po překročení hranic trhali své doklady, aby nemohli být vráceni zpět. Byl jsi toho svědkem?

Zrovna jsem na to myslel. Poprvé jsem se s tím setkal na Lesbu, když jsem uklízel pobřeží. Našel jsem velké množství osobních věcí i útržky pasů, často z Íránu a Afghánistánu.

Bapska v noci. Foto: Martin MadejHysterie vznikla i kolem obav, že ve vlně uprchlíků přicházejí ekonomičtí migranti. Kdo je tedy skutečný uprchlík?

Na začátku 50. let vznikl v souvislosti s ženevskou úmluvou nový pojem uprchlík jako někdo, kdo je individuálně pronásledovaný z rasových, etnických, politických a jiných důvodů a nachází se mimo své území. Koncept přetrval dodnes, zjišťujeme ale, že se nedá aplikovat na všechny lidi, kteří nám jako uprchlíci připadají. Podle tohoto konceptu lidé utíkající před válkou uprchlíky nejsou. Jsou to migranti, kteří nejsou individuálně pronásledováni. Což zpočátku státy využívaly. Kvůli tlaku se začali přijímat lidé ze zemí postižených válkou. Jako o ekonomických migrantech se začalo mluvit o lidech, kteří prchají z autoritářských zemí, protože nespadají ani pod definici uprchlíka, ani neutíkají před válkou. Ve svých zemích byli chudí a přicházejí proto, aby u nás našli lepší živobytí.

Kdo je tedy ekonomický uprchlík?

Jsou lidé, kteří jsou za ekonomického migranta pokládáni, když se vzepřou azylovému systému a vycestují z první země Evropské unie, do které přišli, aniž by podali žádost o mezinárodní ochranu a cestují dál do Německa nebo Norska. Podle častých názorů takový člověk už není uprchlík, byť jím byl ze začátku, kdy prchal před válkou. Nestačí mu, že už je v bezpečí, potřebuje mít ještě ekonomické jistoty.

Nemusí se mnou všichni souhlasit, ale pro mě je to nesmysl. V historii jsme se nikdy neptali po tom, kam kdo utíká. Čechoslováci za druhé světové války utíkali do Anglie, přitom mohli zůstat, Irové v době hladomoru v devatenáctém století utíkali do Ameriky, přestože mohli jít do Evropy. Lidé utíkají tam, kde mají šanci začít nový život.

A je vůbec potřeba rozlišovat ty, kdo jdou primárně „za lepším“?

Ano, mám pocit, že je potřeba rozlišovat mezi uprchlíkem a migrantem. Ale lidé nemají představu, kdo podle práva uprchlíkem je. Rozumím argumentu, že takoví lidé mají být vracení zpátky. To, že jsou společně se Syřany a Íránci jedou v jednom autobuse, neznamená, že by měli dostat azyl. Azyl neboli mezinárodní ochrana není dávána lidem, jejichž život není v nebezpečí. Stále mají možnost usilovat o víza a dostat se sem legální cestou.

MARTIN MADEJMartin Madej je studentem Právnické fakultu Univerzity Karlovy. Loni na podzim pomáhal jako dobrovolník v Bapské, Horgoši a na Lesbu. Kvůli studijním a pracovním povinnostem už nemůže jezdit do zahraničí, otázkám migrační krize se však aktivně věnuje dál. Zapojil se do Studentského hnutí za solidaritu a vystupuje v diskusích na středních školách. Do budoucna by se chtěl podílet na vzniku encyklopedie celé uprchlické krize

Eliška Mainclová



Hodnocení


Související články

  • zatím žádné

Sdílej článek


Napište komentář

Pište prosím slušně a k tématu článku! Odesláním komentáře souhlasíte s těmito pravidly diskuse, nevhodné příspěvky budou odstraněny. Pokud se Váš komentář neobjeví hned, neodesílejte jej znovu, z důvodu cachování se může Váš komentář objevit až s menší prodlevou po odeslání.