Musíme neustále pochybovat o všem, co kdo dělá a říká. Jen tak zůstane rozhlas důvěryhodný, říká Pokorný

16. 1. 2017 Autor: Rubrika: Rozhovor žádné komentáře

Šéfredaktor zpravodajství Českého rozhlasu vstupuje do pamětí neustále. V roce 2014 s Lucií Výbornou pokořil rekord v nepřetržité sérii rozhovorů. Za 52 hodin z Václavského náměstí jich odvysílali 100. Kde ale začínal? A jak se na začátku kariéry vyrovnával s překážkami komunistické ideologie?

S jakou vizí jste se tehdy v roce 1980 hlásil ke studiu žurnalistiky? Chtěl jste změnit tehdejší žurnalistickou praxi?

Jan Pokorný
Po absolvování gymnázia v Hořovicích se vydal do Prahy, kde absolvoval dnes již neexistující Fakultu žurnalistiky. V roce 1984 nastoupil do Československého rozhlasu. Do roku 1989 moderoval ranní vysílání. Po revoluci chvíli působil jako redaktor ve Federálním shromáždění. Část své kariéry strávil ve Francii, kde byl zahraniční redaktor Českého rozhlasu. V letech 2012-2016 byl šéfredaktorem Radiožurnálu, dnes vede zpravodajství.

Původně jsem měl přihlášku na práva, ale ředitel našeho gymnázia byl toho názoru, že dostat se na tuto fakultu z mimopražského gymnázia je problém. Uvěřil jsem mu a namátkou si vybral Fakultu žurnalistiky.

Mou ambicí nebylo měnit tehdejší žurnalistickou praxi. Pokud mě nějaká žurnalistika tenkrát bavila, tak to byl styl tehdejšího měsíčníku Melodie, ostatně později mi tam otiskli pár článků.

Ale tou hlavní vizí, proč studovat vysokou školu, bylo nejít na dva roku na vojnu. Takových nás tenkrát bylo…

Jak ideologická byla tehdy studia?

Jako na všech vysokých školách… marxismus-leninismus, dějiny mezinárodního dělnického hnutí, navíc teorie propagandy – a k tomu ty odbornější předměty jako teorie žánrů atd.

Tehdy bylo ideologické všechno. Až na naše oblíbené hospody U modré štiky a Na slamníku.

A co studentský život? Jaká témata jste v těch hospodách nejčastěji probírali?

Pokud si dobře vybavuju, tak fotbal, různé recesistické náměty, zákonitosti mariáše a Bohumila Hrabala, které jsme často hledávali a někdy nacházeli.

Když jste tu školu v roce 1984 opouštěl, cítil jste se připravený pro tu profesi?

Vlastně ano. Díky mládí, sebevědomí a chuti moderovat v rádiu. Mému staršímu kolegovi z rozhlasové redakce Dobrého jitra Aleši Vovsovi trvalo asi 2 hodiny, než mě přesvědčil, že moje dosavadní praxe je prabídná, že nejdřív musím umět napsat stručnou, srozumitelnou zprávu, pak se pokusit o to ji načíst na záznam, později natočit rozhovor, reportáž – a až si tohle osvojím, můžu se pokusit moderovat. Jsem za to velmi vděčný.

V čem vám studium žurnalistiky nejvíc pomohlo, když jste vstupoval do médií?

Tehdy jsem byl mimopražský, takže jsem za 4 roky studia poznal, kde sídlí rozhlas, televize, noviny, ČTK. Uměl jsem napsat zprávu, bavil mě fejeton. Mohl jsem v našem ročníku debatovat se spolužáky o novinařině, ale i knížkách, filmech a politice. Pak přišla ta škola v rádiu – z níž jsem se neulejval.

S pedagogy debatovat nešlo? Byli tak moc ovlivněni ideologií?

Šlo, kromě těch, kteří učili „marxák“ a teorii propagandy. A s děkanem taky moc ne. Ale s lidmi na teorii žánru, historii žurnalistiky, z rozhlasové katedry, s těmi určitě a otevřeně. Že se někteří pak objeví na seznamech spolupracovníků StB, jsme tenkrát nemohli tušit.

Jak ideologicky byla tehdy orientovaná novinařina obecně?

Byl jsem na praxi v deníku Lidová demokracie, později v Československém rozhlase. Ideologie spočívala i v tom, že jako novic jsem směl upravit kteroukoliv zprávu ČTK – kromě těch oficiálních, které se ani upravovat nesměly. Ty mohl doslova přepsat z dálnopisu pouze už zavedený starší kolega.

Říkáte „doslova přepsat“. Takže ani tento váš kolega nemohl měnit obsah oněch zpráv?

Neee, to vůbec ne, když říkám přepsat doslova, myslím tím, že právě nesměl měnit ani čárku!

Jak jste prožíval sametovou revoluci v rozhlase? Byla to rychlá změna?

Ano, to byl fofr. Porevoluční personální obměna, najednou jste zjistili, co je úkolem parlamentu, vlády, soudů – a po jistém rozkoukávání taky médií. Pracoval jsem i jako rozhlasový zpravodaj ve Federálním shromáždění, četl nové zákony, snažil se o nich srozumitelně mluvit v rádiu. Skvělé období!

Jan Pokorný a budoucnost

Přemýšlel jste někdy nad tím, že byste na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky také sám učil?

Nepřemýšlel. Nemám dar převést praxi do teorie. Občas přijmu pozvání na nějakou přednášku na vysoké škole, ale předem hlásím, že jsem schopen prezentovat případové studie z praxe.

Vnímáte svojí aktuální pozici (ředitel zpravodajství ČRo) jako absolutní vrchol vaší kariéry?

Se vší pokorou – ani ne. Pokouším se na tomto postu vracet rozhlasu to, co mi za těch 33 let dal. Úžasnou práci, z níž se stal způsob života. Pokud si generální ředitel myslí, že můžu být svými zkušenostmi rozhlasovému zpravodajství něco platný, rád posloužím. S tím, že jsem otevřený současným trendům, technologiím, a že jsem fascinován tím, jak se žurnalistika mění v souvislosti s internetem, sociálními sítěmi, jak se ji snaží mnozí zdiskreditovat.

A já jsem se rozhodl, že tu poctivou žurnalistiku, která přináší ověřené informace, kontexty, není anonymní, ale podepsaná, prostě jen tak zadarmo nedám. Ale vrchol kariéry to není. Nemám svůj vlastní kariérní řád.

Nechcete se tedy už posunout nikam výš…

No, výš už je v rádiu jenom generální ředitel. A tam se posunout nechci, tahle moje nynější ředitelská židle je mé manažerské maximum. Právě proto, že bych sem tam rád ještě nějaký rozhovor udělal.

Pokořit další rekord v nepřetržité sérii rozhovorů byste nechtěl? 100 statečných je maximum?

Neskromně říkám, že takových 110 bychom jich s Lucií Výbornou ještě dali. I v mých 56 letech.

Český rozhlas a budoucnost

David Klimeš v minulém rozhovoru říkal, že česká společnost vnímá novináře lépe, než si sama dokáže přiznat. Potvrzují to i jeho zkušenosti. On však pracuje v soukromém médiu. Máte vy, novinář média veřejné služby, stejný pocit?

Mám. I když trochu občas pocitově podléhám, když vidím, slyším nebo čtu jak i lidé, kteří by měli být normotvorní, osočují média – včetně médií veřejné služby. Vím dobře, že je to proto, že by je chtěli mít pod kontrolou, kdykoliv zavolat, říct si o rozhovor a v něm říct to, co chtějí. Říkám si, že nezasvěcený konzument médií z toho musí mít docela guláš. Ale pořád se daří v žebříčcích důvěryhodnosti médií držet se na solidních příčkách.

„Začne vám z toho hrabat, ale dovolená to spraví.“

Jak moc je obtížné se na těch „solidních příčkách“ udržet?

Dobré je pochybovat o všem, co kdo dělá a říká, přistupovat k tématům metodou racionální skepse. Trochu vám z toho časem začne hrabat, ale kratší dovolená to zatím spraví.

Jakým zásadním výzvám čelí dnes média veřejné služby?

Ona čelí sama sobě. Do jaké míry zůstanou svislá, nenechají se zviklat, ochočit, rozhodit nepodloženými výroky. Pro mě je to jednoduché – dělat dobře řemeslo a dodržovat přijaté novinářské standardy. A dokázat komunikovat navenek veřejnou službu jako hodnotovou kotvu v téhle trochu komplikované mediální krajině informací, dezinformací, fake news a snahy politiků, aby jim šla média na ruku. V tomhle jsou sami proti sobě – tedy, proti své profesi!

Podrží si veřejnoprávní média svoji nezávislost i v budoucnosti?

Pokud si udrží důvěryhodnost, tak určitě. Je to jako s bankami – ty jsou taky založeny na důvěře. A když některá začne dělat blbosti, byť s krátkodobým ziskem, rozkolísá to celý sektor.

Francouzská veřejnoprávní média se nedávno odhodlala k relativně kontroverznímu kroku. Sloučil se rozhlas a televize a vznikla kombinovaná stanice franceinfo. Byla by podobného kroku schopná i česká veřejnoprávní média?

Nevím, k čemu by to bylo dobré. Rozhlas a televize pod jednou střechou fungují tam, kde takhle vznikla. Kde bylo to sloučení až následné, třeba na základě politického zadání, nedělalo to dobrotu. Nejsem si jist, jestli si slovenští kolegové v RTVS úplně libují, že se tamní televize spojila s rozhlasem.

Mohlo by rozhlasu prospět sloučení s Českou televizí?

V novinařině ne. Vždy by na to jedno nebo druhé médium doplatilo. Jsou to různé světy, různé technologie, různé vyjadřovací prostředky, odlišná programová schémata a odlišná historie.

Která stanice Českého rozhlasu má podle vás nejlepší vyhlídky do budoucnosti?

Zpravodajský web.

Jan Vojtěchovský
Zdroj foto: rozhlas.cz




Napište komentář

Pište prosím slušně a k tématu článku! Odesláním komentáře souhlasíte s těmito pravidly diskuse, nevhodné příspěvky budou odstraněny. Pokud se Váš komentář neobjeví hned, neodesílejte jej znovu, z důvodu cachování se může Váš komentář objevit až s menší prodlevou po odeslání.