Na Erasmu ve Finsku: překvapivě milí lidé a příliš snadné studium

12. 11. 2010 Autor: Rubrika: Cestování žádné komentáře

Pamatuji si ten den, jako by to bylo včera. Seděl jsem na sedačce letadla z Vídně do Helsinek, trošku unavený, ale hlavně napjatý. Letoun právě přelétal na Finským zálivem a pilot dal pokyn k přistání.

Okénka na několik minut zalila neprostupná běloba mraků. Když se protrhala, otevřela se pod námi docela jiná krajina. Místo polí husté severské lesy. A mezi nimi sem tam bílé tečky lidských stavení. Dorazil jsem do Finska.

Tak se začalo moje erasmácké dobrodružství v zemi tisíců jezer. Vylíčit všechno, co jsem tam zažil, vydalo by to na pořádný román. Začněme ale pěkně od začátku. Proč jsem si vybral právě Finsko? Odpověď bude asi až moc pragmatická – vedle Německa, Francie, Španělska nebo Itálie, bylo Finsko v podstatě jedinou destinací, kde bylo možné studovat v angličtině.

Navíc jsem si Skandinávii a tamní přírodu pamatoval z dob, kdy jsme ji procestovali s rodiči, a lákalo mě se tam znova podívat. O Finsku jako takovém jsem toho ale moc nevěděl. V podstatě by se má znalost dala shrnout několika slovy – sauna, vodka, metal a pak samozřejmě nekonečná jezera a lesy. V těchto ohledech mě Finsko nezklamalo, spíš mi připravilo několik příjemných překvapení navíc.

Studoval jsem na Åbo Akademi v Turku, jediné švédsky mluvící univerzitě v zemi, což byla víc záležitost smlouvy na naší katedře než můj záměr. Turku je středně velké město zhruba 200 km západně od Helsinek. Za dob švédské správy bývalo hlavním městem a dodnes v něm najdete početnou švédskou komunitu. Åbo Akademi je však pouze jednou z pěti univerzit, které ve městě sídlí. Ke studentskému rázu Turku přispívá i poměrně velkorysý kampus v centru s několika knihovnami a řadou menz.

Tak trochu líné studium

Přijíždějící dezorientované Erasmáky si nejdříve ze všeho vezme do parády přidělený tutor. Je to v podstatě studentský dobrovolník, který vám pomáhá s vyřízením nejdůležitějších věcí a s kterým pak zůstáváte po celou dobu vašeho pobytu v kontaktu. Erasmus klub je v Turku opravdu dobře organizovaný a alespoň první dny jsem v podstatě jen chodil se svojí tutorkou a zdolával všelijaké administrativní překážky. A i potom se téměř každý týden něco dělo. Co se samotného programu pro Erasmáky týče, velmi rychle mě omrzely nejrůznější party a diskotéky, a pak mi trochu scházela nabídka nějakých „normálních“ aktivit.

Ještě jedna věc byla určitým zklamáním, a sice samotné studium. Povzbuzen články v českých novinách o tom, jak finský vzdělávací systém má reputaci jednoho z nejlepších na světě, jsem do Turku přijel plný očekávání. To opadlo poměrně brzy, když jsem měl dvě přednášky během týdne a zbytek času jsem buď louskal knížky a psal seminárky, v horším případě vyspával až do odpoledne.

Krize přišla v druhém semestru, kdy ubylo nejen Erasmáků, ale i povinností do školy. Přednášky učili nepřipravení doktorandi a já na nich pravidelně bojoval s padajícími očními víčky. Bylo to pro mě jedno z největších poučení, které jsem si ze země tisíců jezer přinesl. Erasmus prostě není o nějakém intenzivním studování – je mnohem víc možností, jak poznat mladé lidi z celého světa, cestou, která vede z našeho malého rybníčku k poznání jiných končin, než opravdovým studijním programem. Dvojnásob to platí, pokud – tak jako já – nestudujete v domorodém jazyce a s místními studenty.

Země usměvavých tváří

„Finové nejsou uzavření a tiší, spíš naopak – s takovou přátelskostí jsem se u nás doma snad nikdy nesetkal.“

Foto: Jakub Čejchan

Je tedy jasné, že jsem v knihovnách nestrávil mnoho času. Mnohem víc jsem cestoval a poznával pro mě do té doby neznámou zemi. O Finech se běžně traduje, že jsou to lidé uzavření, tiší a se sklony k depresím. Ano, v zimě slunce zůstávalo na obloze jen několik hodin, ale nezdálo se mi, že by to mělo na náladu místních nějaký zhoubný vliv. Spíš naopak. S takovou přátelskostí jsem se u nás doma snad nikdy nesetkal.

Mohl bych vám vykládat spoustu historek o vstřícnosti Finů (jednu z nich si ostatně můžete přečíst na mém blogu), spokojím se však s tím, že řeknu, že rozhodně neplatí, co se říká. Finové sice nejsou tak přehnaně společenští jako třeba Američané, ale zároveň odstup, který si udržují, není těžké prolomit. Kohokoliv jsem tam požádal o pomoc nebo radu, s úsměvem mi vyhověl. O to těžší bylo po návratu zase si zvyknout doma na to, že v každém druhém obchodě na vás koukají, jako byste jim ubližovali jen tím, že jste do něj vstoupili.

Hlavně mít zimní gumy

Finsko je zemí čtyřikrát rozlehlejší než Česko, žije zde však pouze pět milionů obyvatel. Není tedy divu, že je tady všechno daleko. Pamatuji si, jak když Ingrid, moje finská tutorka, prohlásila, že je něco „hned za rohem“, plahočili jsme se několik kilometrů skoro až na konec města. Když jsme pak jeli k Ingrid domů na souostroví Ålandy, byla to cesta přímo epická – použili jsme autobus, dva trajekty a dva taxíky, abychom překonali vzdálenost více než sto kilometrů do míst, kde lišky dávají
dobrou noc.

Finové si ale s dálkami umí poradit. V Turku je kolo stejně běžný dopravní prostředek jako auto. Město křižují cyklostezky a před univerzitním kampusem každé ráno parkují stovky bicyklů. Ostatně mít kolo je zde téměř nutnost, protože městská doprava je opravdu mizerná. Výzvou pro cizince obvykle bývá jízda v zimě, kdy teploty padají hluboko pod bod mrazu. Ne tak pro místní. Ingrid na můj dotaz, jestli jí dělá problém jezdit v zimě na kole, odpověděla s údivem: „Vůbec ne – mám přece zimní pneumatiky“.

Ne všude se ale dostanete na kole a pro cizince cestující po Finsku se poměrně řídká síť autobusů a vlaků stává docela limitující. Když jsem přijížděl, předsevzal jsem si navštívit většinu z místních 35 národních parků. Nakonec jsem byl pouze ve dvou. Nebylo to proto, že bych nechtěl, ale proto, že do většiny z nich se veřejnou dopravou dostat bylo prostě nemožné.

Kafe, cigára (a sauna)

Ale nevadí! Přírodu jsem měl v podstatě za humny. Stačilo vyjít pár kroků za kolej a ocitl jsem se v docela příjemném lesíku, kde se na podzim daly sbírat houby a po večerech občas i pozorovat potulující se lišky. Bylo moc fajn každý den si jen tak vyběhnout do lesa, zasprintovat si kolem řeky Aury, pozorovat racky, jak loví rybky v peřejích, a pak vběhnout zpátky do civilizace – přímo u místního supermarketu. A koupit si něco typicky místního. Třeba kafe.

Nikoliv vodka, ale káva je, dá se říct, skandinávský národní nápoj. Pijí ji tu všichni, každý den a všude. Ročně jí průměrný Fin vypije přes 10 kg. Na kávu natrefíte i tam, kde byste to vůbec nečekali. Na začátku prosince Finové slaví Den nezávislosti, čili vyhlášení samostatného finského státu v roce 1917. Měl jsem při té příležitosti možnost se svými přáteli navštívit slavnostní koncert. Když jsme vstoupili do budovy místní opery, musel jsem se začít smát. Obrovská vstupní hala byla celá zastavěná stoly a na nich stovky připravených šálků kávy. Každý, kdo přišel, jednoduše sebral svou „dávku“ a šel se bavit se známými. Finové prostě pijí kávu stejně často jako my pijeme pivo. Není divu, že po Norsku má Finsko druhou největší spotřebu kávy na hlavu.

A ještě jeden světový primát Finsko drží – je zde bezkonkurenčně nejvíce saun na světě. V průměru připadá jedna na tři obyvatele. Slovo „sauna“ je zároveň jediným slovem z krkolomného finského jazyka, které se stalo mezinárodním. Jít se jednou týdně vypotit do malé dřevěné komůrky, to je pro většinu obyvatel téměř nutnost. Ve Finsku stále můžete potkat lidi, kteří se v sauně narodili, a o důležitosti tohoto rituálu svědčí i to, že během válečných konfliktů se pro vojáky zřizovaly polní sauny. Ze zimní války (napadení Finska Sovětským svazem v zimě 1939, pozn. edit.) se dokonce traduje historka o skupince vojáků, kterým se během saunování ztratila jednotka a nazí si museli razit cestu skrz sovětské linie.

Své první dny ve Finsku jsem strávil tím, že jsem se snažil od místních zjistit, jak si saunu co nejvíc užít. Byl jsem překvapen, když jsem se dozvěděl, že žádná pravidla správného saunění neexistují. Člověk se prostě musí řídit jen tím, co je mu příjemné. Finové rádi komůrku rozžhaví na maximum poléváním kamenů a pak, když už teplo nejde vydržet, skočí do díry vysekané v zamrzlém moři. Můžu dosvědčit, že je to opravdu osvěžující zážitek.

Finsko se mi dostalo pod kůži

„Schází mi modrá jezera utopená v lesích a křik jeřábů v močálech…“

Foto: Jakub Čejchan

Když jsem se po devíti měsících vrátil do Česka, každý se mě ptal, jaké že to ve Finsku bylo. Přiznám se, že rozumnou odpověď jsem ze sebe dlouho nemohl vysoukat. Postupně jsem ale zjistil, že se mi Finsko tak trochu dostalo pod kůži a že je tu dost věcí, které mi schází. Tak třeba právě ona finská sauna, kterou byste u nás marně hledali.

Ale nejen ona. Schází mi modrá jezera utopená v lesích a křik jeřábů v močálech. Schází mi místní karaoke bar s příjemnou servírkou. Schází mi nezdravé masové kuličky ve školní menze. Schází mi finská houževnatost a srdečnost. Schází mi mávat na autobus a řidiči říkat „kiitos.“ Schází mi předražené pivo, které vůbec nemá pěnu. Schází mi tma, která přichází ve tři odpoledne a třicetistupňové mrazy. Schází mi letní nekonečné dny a mračna komárů. Jaké že to tedy bylo ve Finsku? Bylo to fajn!

Jakub Čejchan
Autor je studentem 5. ročníku politologie na Filozofické fakultě UK



Napište komentář

Pište prosím slušně a k tématu článku! Odesláním komentáře souhlasíte s těmito pravidly diskuse, nevhodné příspěvky budou odstraněny. Pokud se Váš komentář neobjeví hned, neodesílejte jej znovu, z důvodu cachování se může Váš komentář objevit až s menší prodlevou po odeslání.