Otázky pro Václava Moravce: Přímá volba prezidenta je nešťastná, říká

6. 5. 2017 Autor: Rubrika: Rozhovor žádné komentáře

Václav Moravec, jedna z nejvýraznějších osobností české žurnalistiky, s námi diskutoval otázky prezidenských voleb, Andreje Babiše, ale třeba i praxi pro budoucí novináře. Jaký byl jeho studentský život? A co myslí o vlastnění médií politiky?

Pane doktore, kandidoval byste někdy na post prezidenta?

Myslím, že to novináři nepřísluší. Pokud si vybere na počátku své profesní dráhy právě profesi novináře, tak vstoupit aktivně do politiky, býti politickým aktivistou a přeskakovat z jednoho břehu na druhý, a pak se někdy dokonce vracet, čehož jsme svědky i v ČR, není úplně šťastné. Politiku jsem si, když jsem vstupoval do novinařiny, zakázal.

Václav Moravec je jedním z nejznámějších novinářů v České republice. Proslavil se především moderováním diskuzního pořadu Otázky Václava Moravce, jejž Česká televize vysílá s několikaměsíční pauzou už 13 let. Méně známý je fakt, že přednáší budoucím novinářům na Fakultě sociálních věd o audiovizuální žurnalistice a novinářské etice. „Vždycky jsem chtěl učit,“ prohlašuje o sobě.

Zdroj: FB Václava Moravce

Kdo má podle Vás ze současných kandidátů, kteří už kandidaturu oznámili, největší šanci stát se budoucí hlavou státu?

Ukazuje se, že do druhého kola má šanci postoupit kandidát, který bude opakem Miloše Zemana. Člověk, který nebude společnost rozdělovat, bude se ji snažit spojovat. Pokud se objeví kandidát typu profesora Drahoše, tak do volby prezidenta vstoupí další figura, která může být protiváhou Miloše Zemana. A pak ale, a to je to, proč jsem vyhýbavý v odpovědi, se může stát to, že Miloši Zemanovi těsně před tou volbou ublíží věci, které se týkají jeho sporných výroků, protože vidíme jeho nevyzpytatelnost.

Zároveň ale stejně tak Miloši Zemanovi jako favoritovi mohou pomoci externí vlivy typu nějakého teroristického výbuchu, protože na čem je postavena Zemanova kampaň a celé jeho prezidenství? Na tom, že vyvolává strach a říká veřejnosti: „Já jsem váš ochránce“, to je jedna linka Zemanovy kampaně a prezidenství a druhá linka jeho prezidenství a kampaně a bude beze sporu postavena na tom, že: „Já jsem ten lidový prezident, který vám rozumí a který je mezi vámi.“

Jak se vůbec díváte na přímou volbu prezidenta?

Myslím, že byla nešťastná. Jako novinář jsem se snažil upozorňovat a byl jsem proti mainstreamu, kdy většina médií přispívala k tomu, ať veřejnost rozhodne o volbě prezidenta. Protože jsem člověk, který ctí dělbu moci a myslí si, že ústava není trhací kalendář, tak jsem v roce 2008, při poslední volbě Václava Klause, dával v Otázkách poměrně hodně prostoru názorům a hlasům typu Pavla Rychetského, který jako předseda Ústavního soudu ČR upozorňoval, že dojde k jisté disharmonii v ústavě, pokud do ní implementujeme jenom přímou volbu prezidenta a nepřemýšlíme nad dalšími souvislostmi.

Totéž byly výroky bývalého předsedy Senátu Petra Pitharta, že přímou volbou presidenta vkládáme do ústavy Semtex. Všimněme si teď Miloše Zemana, který říká, že by chtěl mít zákonodárnou iniciativu, což jde v duchu, promiňte ten neakademický, ale nejlépe vystihující termín toho, co se děje kolem ústavy – to „zpatlávání a lepení ústavy jako vlaštovčího hnízda“.

Když jsme u voleb, přesuňme se chvíli k těm parlamentním. Kolem Andreje Babiše je v poslední době velké haló. Myslíte, že mu to může před podzimními volbami do Sněmovny uškodit?

Andrej Babiš je zajímavý fenomén, protože když se podíváme na jeho politickou a ekonomickou dráhu v uplynulém čtvrtstoletí, tak je to beze sporu jeden z nejtalentovanějších lidí – ať už v pozitivním i v negativním slova smyslu. On totiž velmi umně využívá atmosféry ve společnosti, která není naladěna standardním politickým stranám, a to je jeho bonus. A po všech skandálech i s Věcmi veřejnými si myslím, že tento skandál Babišovi a jeho straně ANO jako politikovi uškodí méně nebo téměř vůbec, a přitom má stejně závažné rysy jako kabelky Jany Naďové, když to hodně zjednoduším.

Myslím, že Andreje Babiše velmi dobře popsal novinář z Financial Times, kdy přijel do Prahy dělat jeho portrét. Jedna ze skvělých situací byla, že seděli spolu v hotelu, vedli rozhovor, Babiš celou dobu mluvil o největším zločinci polistopadové éry Václavu Klausovi a do restaurace vstoupil Václav Klaus a současný ministr financí změnil poker face, začal se s ním objímat a přátelsky se pozdravili. To vypovídá o obou mužích své. V jednom momentu se však jejich cesta rozešla, Babiš se odstřihnul v očích veřejnosti od všeho, čím si on prošel jako podnikatel s politickými vazbami a veřejnost mu to uvěřila.

Jaký máte pohled na to, že ministr financí, nebo jeho společnost Agrofert, vlastní celostátní deníky? Vy sám jste opustil rádio Impuls poté, co společnost převzal…

Myslím, že to je Andreji Babišovi ne zcela férově vyčítáno. Ano, on posunul hranice, a v tom považuju křičení některých novinářů za do jisté míry povrchní a banální, protože snahy, aby subjekty propojené s politiky vlastnili média, jsou tady už od devadesátých let. Podle mého názoru je to součást nedokončené transformace – to, co se předtím jevilo jako nevýhoda, že média jsou vlastněna zahraničními vlastníky. Zahraniční vlastníci neměli úplný zájem manipulovat či zaplétat se do politických vazeb, přesto v devadesátých letech najdete kritiku, že český tisk má patřit do českých rukou.

Pak si vezměte snahy už v devadesátých letech. Denní Telegraf, deník, který by měl blízko k Občanské demokratické straně. Totéž se týká vzniku deníku Super, který byl bulvární a měl pomoci udržet v mediální rovině smluvně-opoziční vazby, protože vznikal před volbami tuším v roce 2001 a o rok později skončil. Pak vstup Zděňka Bakaly, který měl politické konexe v roce 2008 do vydavatelství Economia. Jaromír Soukup a vlastnictví Medea. Babiš posunul kvalitativně někam to, co bylo přítomno už v devadesátých letech v českém politickém a mediálním systému a způsobil, že teď nám vlastní média miliardáři, kteří je využívají buď ke svému přímému politickému angažmá, anebo k jeho skryté podobě.

Má tohle ve světě obdoby, aby v demokratických státech vlastnili politici masová média?

My jsme se vrátili do éry stranické žurnalistiky a stranického tisku a vrcholem je, že majitel Medey, Jaromír Soukup, vede rozhovory s hlavou státu, to si prostě nedovolí ani Rupert Murdoch. To ukazuje na české specifikum, které na straně jedné je zábavné až směšné, a na straně druhé je vážné a alarmující, pro což jako národ máme talent tyhle dvě věci skloubit. Ty prvky běžné jsou, například Murdoch pro své podnikání, ať už v USA nebo ve Velké Británii, vždy využíval svých politických kontaktů a svých novin. Často bývá uváděna Itálie a Berlusconizace politiky a médií. Ale v takové míře, že všichni se přizpůsobí tomu, kam Babiš posunul tu hranici, v tom jsme „zajímavá evropská laboratoř.“

Zdroj: FB Václava Moravce

Váš profesní život začal už v roce 1992 v rádiu, v tu dobu jste však odstartoval i studium žurnalistiky. Cítil jste potřebu získat novinářské vzdělání, když už jste pracoval v oboru?

Myslím, že je novinářské vzdělání za potřebí, byť rozumím debatě, jestli novinář má mít čistě novinářské vzdělání, anebo jestli má vystudovat jiný obor a novinářské vzdělání je do určité míry věcí třeba jenom magisterského studia.

Tvrdím, že je to interdisciplinární disciplína. To množství teoretických poznatků v žurnalistice, v jejím dlouho a staletím koncipovaném vývoji je tak zásadní, že čím dál víc považuju ryze žurnalistické vzdělání za důležité, protože má vazbu například k filosofii. Specializaci se podle mého názoru dá lehce naučit a můžete si k tomu vzít druhý obor. Ale mít základy filosofie, hledání pravdy, jak pracovat s jazykem, spadá sem celá oblast lingvistiky, nemluvě o novinářských žánrech, kde ta oblast je velmi rozsáhlá. Ve světě viz Spojené království Velké Británie žánry umějí novináři v tištěných médiích, ale především v elektronických využít, zatímco u nás se tady žánry míchají jeden přes druhý a žurnalistika tím trpí.

Chtěl jste vždycky moderovat?

Ne, pokud se bavíme o tom, co jsem chtěl dělat na gymplu, tak jsem chtěl být středoškolským učitelem anebo lékařem. K novinařině jsem se dostal náhodou.

Považujete přednášení na Fakultě sociálních věd za splněný sen? Učíte rád?

Učím rád a pro mě to jsou splněné sny. Neučím na střední škole, původně jsem chtěl učit češtinu nebo dějepis, obávám se, že většina z toho už se mi vykouřila z hlavy. Pravdou ale je, že kontakt s vámi jako se studenty a mladými lidmi je občerstvující, protože mě nutíte přemýšlet o své vlastní práci a zároveň mě udržujete mentálně v mladším věku, než bych ve skutečnosti asi byl, pokud bych nebyl mezi vámi.

Změnila se nějakým způsobem výuka žurnalistiky na FSV od dob Vašeho studia?

To je velmi zajímavá otázka. Mnohé z toho, k čemu jsem měl výhrady jako student, zůstalo zachováno. To znamená, že si škola zcela neodpověděla na otázku, kolik těch „Úvodů“ má být, a to koncipování žurnalistiky v prvním ročníku. Protože za semestr se naučit úvod do ekonomie je podle mě povrchní, a přitom prvák je věnován všem těm úvodům. Mně by se nejvíce líbilo, pokud by budoucí novináři byli více vedeni k filosofii, protože má k žurnalistice blízko. Osobně říkám, že mezi námi jako studenty v devadesátém prvním roce, nám „Úvody“ a jejich pojetí, do jisté míry také vadily.

Co považuju za věc, která za nás byla a za vás není, je větší lpění fakulty na studiu cizích jazyků. Já bych studenty žurnalistiky hnal k tomu, aby uměli nejméně tři cizí jazyky. A k tomu vy nuceni nejste, my jsme měli dva jazyky a z jednoho jsme museli mít státní zkoušku, anebo úroveň státní závěrečné zkoušky a z druhého jsme měli klasifikovaný zápočet.

Myslíte si, že máme na škole dost praxe, nebo je studium spíš teoretické?

Jako studenti si stále stěžujete, že chcete mít víc praxe. Je to absurdní, že praktik nebo člověk, který je na fakultě spojován s praxí, mírní vaše nadšení z praxe z jednoho prostého důvodu – protože si myslím, že když vás praxe zničí hned v prváku či druháku, tak potom k ní nejste v dobrém slova smyslu kritičtí. Navíc, a teď to berte s nadsázkou, praxe z vás učiní součást výrobního procesu žurnalistiky jako průmyslu. Nacházíte se ve výrobně, kde máte zaplnit co nejvíce stránek, a myslím si, že v rámci vysokoškolského studia byste měli spíš intelektuálně využít prostor a potenciál, který vám studium vysoké školy nabízí.

Vy všichni máte pocit, že když se nechytnete teď, tak pak už nikdy. Vede to k tomu, že si nevytvoříte mentální a intelektuální odstup od praxe, která je v některých momentech pokleslá. Ti chytřejší z vás pak odcházejí z novinařiny frustrování se slovy: „Ty jo, to já jdu dělat něco jinýho, protože abych byl/a v redakci a jenom googloval/a, tak to můžu makat jinde a za lepší peníze.“

Myslím si, že vás praxe může vlastně znechutit, anebo vás může stáhnout intelektuálně dolů. Přál bych si, abyste věřili v novinařinu, šli vybavení teoreticky, měli ideály a v dobrém slova smyslu byli anarchisty a praxi narušovali.

A není to chyba nejen mediálních společností, že kladou přehnaný důraz na to, aby absolventi měli dostatečnou praxi k tomu, aby se dokázali začlenit do pracovního koloběhu?

Když řeknu cynicky, tak samozřejmě, že manažeři médií k vám přistupují jako k námezdní pracovní síle. Takže jejich snahou je, abyste co nejmíň přemýšleli o tom, jak žurnalistika vypadá, a abyste nerebelovali a něco neměnili, protože i snižováním finančního ohodnocení je zřejmé, že žurnalistika prochází krizí. Prostředky z inzerce se rozdělují mezi čím dál větší množství segmentů, publikum se fragmentuje, to znamená, že krize a nedůvěra je s žurnalistikou v poslední době spojená.

Měl jste vůbec čas žít studentským životem při zaměstnání?

Kdybych si měl dnešníma očima a dnes svojí žitou zkušeností zařídit svůj studentský život jinak, tak bych v dobrém slova smyslu využil všechny příležitosti, jež se mi tady na škole nabízejí. A mám radost, když mám kontakt s některými studenty, kteří využijí studium k tomu, že dovedou být na výměnných pobytech dvakrát až třikrát za pět let, ať už v rámci Erasmu nebo meziuniverzitní výměny.

Mám například i studentku, která se začala učit mandarínštinu, nebo studenta, který se učil dánštinu a zamiloval se do Skandinávie. My jsme tehdy samozřejmě tolik příležitostí neměli, což vám závidím, protože za mě jako za studenta novinařiny po pádu železné opony přijížděli lektoři-cizinci k nám. To znamená, že my jsme měli kantory např. z Columbia University či lidi z BBC. Teď to říkám s nadsázkou a doufám, že se to nestane, ale využijte ty příležitosti, než se zase uzavřou hranice, než tady budeme „oplocení ostnatým drátem“ v nějakém autoritativním režimu…

Pavel Tylšar




Napište komentář

Pište prosím slušně a k tématu článku! Odesláním komentáře souhlasíte s těmito pravidly diskuse, nevhodné příspěvky budou odstraněny. Pokud se Váš komentář neobjeví hned, neodesílejte jej znovu, z důvodu cachování se může Váš komentář objevit až s menší prodlevou po odeslání.