Recenze: Namíchejte si kocovinu!

12. 12. 2010 Autor: Rubrika: Kultura žádné komentáře

Kulturologie vlastně není tak divná věda. Kulturní dějiny nám nabízejí historii ledasčeho, ňadra, vůně, jídla, vína, prostituce, sexu, módy, ale takové studie nám často nezanechávají žádný vývod do současnosti. Analyzují jinak bravurní knihy kromě velmi obecných principů převzatých z dějinné zkušenosti také detailní strukturu současného stavu? Najdeme souvislost v bezpočtu knih o dějinách prostituce mezi šlapáním dříve a šlapáním dnes?

A tady přichází na řadu kvalitní kulturologie. Domnívám se, že v nejobecnější rovině je kniha Alexandra Guhy přínosná v tom, že očišťuje svůj obor od odéru pavědy. Navíc se to ještě dá číst a navíc je to ještě vtipné.

Málokterou knihu literatury faktu jsem zhltnul jedním dechem, jako novou knihu Pravé české míchačky kulturologa, scénáristy a dramaturga Alexandra Guhy. Poprvé jsem se s Lexovými texty setkal, když jsem před třemi lety editoval sborník Jídlo a pití ve výtvarném umění, pro nějž jsem ho požádal o kapitolu o kulturních dějinách alkoholu. Už tehdy ho lehký, ale vytříbený styl jeho příspěvku vyšvihl mezi jeden z nejčtivějších a nejzajímavějších textů tohoto dílka.

Co od jeho souborné knihy, kde mimojité najdete i onen upravený text o kulturních dějinách alkoholu, s názvem Pravé české míchačky očekávat? Původně jsem si myslel, že půjde o něco souvisejícího se stavěním a těšil se na břitkou a veselou kritickou analýzu českého kutilství, postmoderního lidového stavitelství, chataření a chalupaření.

Alexandr Guha: Pravé české míchačky
158 stran, cena 230/250 Kč
UK media, 2010, ISBN 978-80-254-8749-5

Ač jsem se v homonymu v názvu fatálně mýlil, kutilství je přesto jedním ze základních kamenů výsledného tématu. Jsou jím hospodské české míchané nápoje. Lidové míchané nápoje známe asi všichni, každý s nimi máme svou zkušenost, kterou bychom ve většině případů raději zapomněli. Kdo neochutnal Vodníkovo sperma nebo alespoň Semafor a jejich následky, nikdy plně neokusil hospodskou atmosféru.

Lidové míchané nápoje, které autor definuje jako alkoholický nápoj libovolného typu (short až long drink), smíchaný ze dvou a více alkoholů nebo jednoho alkoholu s nealko doplňkem. Takové nápoje by měly být smíchatelné z ingrediencí, které se běžně nacházejí v lidových pohostinstvích a restauračních zařízeních. Zpravidla jsou tyto koktejly míchány metodou straight way, tedy že se míchají přímo v nádobě, z níž se konzumují.

Lehký úvod, který nezahlcuje, přesto poučuje, se vypořádává jak s nutným vymezením a vysvětlením pojmů i se socio-kulturním kontextem. Guha si všímá prostředí, v němž jsou tyto „míchačky“ konzumovány, způsobu výroby i okolností vzniku jejich receptur, ale také kulturních i čistě fyziologických důsledků jejich užívání. Asi nejpodstatnější je, že vznikly jako reakce na poptávku po chybějící americké barové kultuře v dobách reálného socialismu.

S důsledností M. D. Rettigové nebo spíše Jerryho Thomase, autora prvních receptářů míchaných nápojů, přináší Guha recepty a variace jednotlivých „míchaček“. Dělí je na vinné míchačky, koktejly, jejichž základem je víno bílé i červené, míchačky s tonikem, likérové míchačky – vaječníkové míchačky, griotkové míchačky, zelené míchačky, tedy koktejly ze zelené –, dále pivní míchačky, míchačky s vodkou, rumové míchačky, absintové míchačky a multimíchačky, tedy koktejly z více nápojů, než je únosný počet alkoholických složek. Takovým příkladem multikoktejlu je známý Horníkův zával, jehož receptura je určena pravidlem co dům (bar) dal.

Guhova kniha, sladká v teorii, hořká v praxi, je doplněna dovětkem o kulturních dějinách alkoholických nápojů, autorovou filozofickou esejí Existenciální prožitek kocoviny, která mistrně vybroušeným filozofickým jazykem zkoumá ontologii stavu ráno poté, Guha připojil i texty známého barmana Georgie Gjurova a zpěváka a spisovatele Petra Hraboše Hrabalka, které jsou jaksi spíš z praxe.

Kniha je zajímavou sondou do české hospodské kultury, vyzdvihuje a popisuje její trochu přehlížený fenomén (asi proto, že na večery s českými míchačkami by skoro každý rád zapomněl), mísí čtivý publicistický styl s protřelostí vědeckého nadhledu a schopnosti analýzy.

Jedinou otázku ve mně vyvolal sám název – co dělá ony české míchačky českými? Jsou skutečně české, je to nějaká jejich vlastnost, nebo to jen vymezuje prostor, kterým se kniha zabývá? Myslím, že by byl přesnější název spíš Pravé míchačky v Česku, ale to by vydavatel UK media právem neprodal ani jeden výtisk. Druhá nesrovnalost směřuje právě k vydavateli – za originální grafickou úpravou Jana Václava pokulhává provedení vazby, které je sice lehce originální, ale nadmíru nepraktické. A poslední frustrace – v úvodu Guha zmiňuje sovětský dryák čubčí pajšl, jehož recepturu čtenáři upřel, byť si ji může dohledat v příslušném literárním odkazu.

Pravé české míchačky jsou ideálním vánočním dárkem pro salonní intelektuály, alkoholiky, sváteční pijany i zainteresované v českém kulturním klimatu.

Ladislav Zikmund-Lender
kurátor a alkoholik

Foto: 2× Martin Légeer, Jan Václav



Napište komentář

Pište prosím slušně a k tématu článku! Odesláním komentáře souhlasíte s těmito pravidly diskuse, nevhodné příspěvky budou odstraněny. Pokud se Váš komentář neobjeví hned, neodesílejte jej znovu, z důvodu cachování se může Váš komentář objevit až s menší prodlevou po odeslání.