Robert Záruba: Mnoho lidí považovalo univerzitu za takové nutné zlo, já ji měl ale vážně rád

30. 3. 2016 Autor: Rubrika: Rozhovor žádné komentáře

Robert Záruba už přes dvacet let komentuje sportovní události. Kromě toho již roky učí na FSV. „Slíbil jsem, že k předmětu udělám skripta, což jsem tedy do dneška neudělal, ale stále si na to myslím,“ říká. S autorem nesmrtelných komentátorských hlášek jsme se bavili také o tom jaký byl student a co dělá správného novináře.

Jaký jste byl student?

Tady považuji za nutné rozdělit svůj studentský život na dvě části. Na gymnáziu mě opravdu bavilo jen málo předmětů. Sice jsem se velmi nerad ztrapňoval před tabulí, takže jsem se od druhého ročníku poměrně hodně učil, ale zkrátka to nebylo ono. Přechod na vysokou školu byl pro mě v tomto ohledu hotovou oázou. Najednou jsem se ocitl mezi lidmi, kteří už měli novinářskou praxi a přednášeli o věcech, které mě zajímají. Celkově jsem si hodně vážil toho, že tam vůbec můžu být.

Robert Záruba s Davidem Pospíšilem na komentátorském stanovišti. Foto: Archiv RZ

Robert Záruba s Davidem Pospíšilem na komentátorském stanovišti. Foto: Archiv RZ

Takže přítomnost na Univerzitě Karlově na vaši kariéru měla velký vliv…

Určitě. V té době jsem sice už externě působil v televizi, ale na univerzitu jsem se dostal i trochu se štěstím hned na první pokus. Byl jsem tehdy jeden z nejmladších v ročníku, a to jak věkem, tak celkovou vyzrálostí. Jeden z mých spolužáků už měl dvě děti, což pro nás v tehdejších osmnácti letech bylo něco nepředstavitelného. Fakulta žurnalistiky tak pro mě byla, i díky svému umístění v centru Prahy, pro budoucí život důležitá.

Měl jste nějaký oblíbený předmět či profesora, který vás inspiroval nebo obohacoval?

Tohle se hodně proměnilo. Neboť dva nejoblíbenější profesoři v našich dobách se po roce 1990 stali dost přísnými strážci toho směru, jakým se škola ubírala. Pro nás to ovšem byli profesoři velmi respektovaní a oblíbení, konkrétně tedy profesorka Köpplová a profesor Jirák. Později jsem od studentů slyšel, jak těžké zkoušky měli právě u těchto profesorů. Ony nejspíše nebyly jednoduché ani za nás, ale jako studenty nás tehdy více iritovaly takové „politicky nevyzpytatelné“ předměty.

Profesora Jiráka jsem měl na český jazyk a stylistiku a profesorka Köpplová nás učila dějiny světové žurnalistiky. Snad mohu říct, že nám tihle profesoři a jejich předměty něco daly, konkrétně na mě ale měly vskutku zásadní vliv. Z hlediska vhledu do problematiky médií a jejich fungování si myslím, že mezi pedagogy bychom jen těžko hledali větší kapacity, než jsou tihle dva.

Vychovává podle Vás české školství budoucí žurnalisty/komentátory?

Já myslím, že ano. Konkrétně v naší redakci máme stále víc a víc lidí, kteří mají za sebou studium žurnalistky na vysoké škole. Osobně si ale myslím, že je o něco lepší, když je zájem o obor více spontánní než studijní. Najdou se i lidé, kteří žurnalistiku považují pouze za řemeslo, já jsem ale přesvědčen, že se jedná o odvětví, které si vysokoškolské vzdělání určitě zasluhuje. Z tohoto procesu, jak je u nás nastaven, podle mě také vycházejí skutečně dobří novináři.

Praxe je tedy podle vás minimálně stejně důležitá jako samotné studium?

Ono to spolu úzce souvisí. Bývá obvyklé, že novinář si sám hledá nějakou praxi už v průběhu studia, což už dnes není takový problém. Stejně tak si už dnes může prakticky kdokoliv založit vlastní webové stránky a praktikovat žurnalistiku na nich. Propojení praxe a teorie je ale nepochybně tím nejlepším možným postupem.

Jak si v tomto ohledu stojí právě UK?

Dobře. Když to zúžím na svůj předmět, za dvacet let mi jím prošlo kolem pěti set studentů a řekl bych, že dobrá třetina z nich nyní působí někde v médiích. A to se ještě bavíme o značně omezeném počtu studentů, které jsem vyučoval. Nejedná se tedy o úplné číslo z každého ročníku. Myslím si tedy, že to procento lidí, kteří se ve finále uplatní v žurnalistické profesi, není vůbec špatné.

Aktuálně na UK sám přednášíte. Jak jste se k místu lektora dostal?

Zhruba v roce 1996 přišla paní profesorka Osvaldová s návrhem, že by bylo dobré mít předmět zaměřený na sport. Na fakultě vždycky „bojovalo“ pár začínajících novinářů, kteří inklinovali ke sportu, a mně přišlo jako dobrý nápad je trochu nasměrovat. Zároveň jsem si ale dal podmínku, že do tohoto předmětu musí být zahrnuta také televize, neboť jsem vnímal velký deficit v přípravě televizních žurnalistů.

Zbývalo pouze doladit detaily toho, jak by vlastně celá výuka měla probíhat. V podstatě mi tedy přišla nabídka a já přislíbil účast. Také jsem slíbil, že k tomuto předmětu udělám skripta, což jsem tedy do dneška neudělal, ale stále si na to myslím.

Jak fungují česká media: Televizní trh je předimenzovaný

Když to vztáhnu konkrétně k televizi, myslím si, že trh je nyní hodně předimenzovaný. Počet soukromých televizních stanic, které nyní vysílají sport, vůbec neodpovídá celkovému počtu cca 15 milionů diváků, počítaje i Slovensko, a je pro mě záhadou, jak se tyto stanice mohou uživit. To považuji za nevysvětlitelný úkaz, jaký nemá v Evropě, možná na celém světě, obdobu.

Dosti se na žurnalistice projevuje také vliv internetu, který smazává rozdíly mezi různými druhy médií. Všechno se posunulo blíže k sobě, ale zároveň prostor hodně mění prezentace názorů určitých jednotlivců a faktů jako takových. Já se například učil, že komentář má být výrazně oddělen od samotné zprávy, na internetu se ale toto rozdělení stírá a obvykle vedle sebe máte jak informaci, tak její výklad či právě komentář k ní. Zároveň se zde vyskytuje spousta neověřených informací, které jsou vykládány za věrohodné, někdy dokonce za „zamlčovanou pravdu“.

V tomto tedy vnímám jakési nebezpečí. Zdánlivě svobodný svět internetu totiž naráží na velkou nepřipravenost lidí na rozlišování věrohodnosti informací. Konkrétně u nás se také velmi špatně rozlišují média kvality a bulvární. Dříve mezi nimi byla dost velká hradba, dnes už tomu ale tak není. Dost chybí mediální vzdělání lidí, což už se ale dá ze strany novinářů jen těžko ovlivnit.

Jaké místo má tato pozice ve vašem životě?

Vím, že mnoho lidí považovalo tu školu za takové nutné zlo, já ji měl jako student ale vážně rád. Poznal jsem na ní spoustu lidí, kteří jsou pro mě v životě do teď velmi důležití. Když jsem pak dostal nabídku učit, říkal jsem si, že bych to té škole chtěl tak trochu vrátit. Možnost, která se mi naskytla, tak pro mě v sobě skýtala hned dvě motivace. Jednak návrat na školu a jednak přípravu svých budoucích potencionálních kolegů i ostatních sportovních žurnalistů.

Tato motivace mi zůstává, obzvláště když kolem sebe tady u nás v ČT vidím řadu svých bývalých studentů. Co jsem mohl, jsem jim předal na škole a nyní už je na nich, jak si dokážou poradit v profesním životě.

Vyhlížíte si mezi studenty nové talenty, kterým poté nabízíte stáž či dokonce práci ve Vašem týmu?

Se studenty netrávím tolik času jako ostatní učitelé, takže poznat to, na co kdo má předpoklady, někdy není úplně jednoduché. Zpravidla se ale téměř vždy najde pár lidí, kterým navrhnu, zda by nechtěli pracovat externě ve sportovní redakci ČT, případně se jim snažím pomoct získat praxi někde jinde.

„Dobrý novinář by měl vědět o všem něco a o něčem všechno.“

Co považujete za žurnalistické gro, něco, co by měl znát/ovládat každý dobrý novinář?

Existuje taková univerzální poučka, podle mě pravdivá, a sice že dobrý novinář by měl vědět o všem něco a o něčem všechno. K ní bych potom ještě připojil jednu neméně důležitou vlastnost – zvídavost. I přesto, že dnes jsou informace velmi snadno k dostání z mnoha různých strojů, by žurnalista neměl ztratit přirozenou touhu dozvědět se vždycky něco navíc, pátrat po podstatě těch věcí, o které se v danou chvíli zajímá, hledat nečekané souvislosti.

Existuje pro komentátory něco navíc?

Tak samozřejmě první předpoklad je formulační obratnost. Z hlubší perspektivy ale právě komentátorství sdružuje všechny žurnalistické profese. Začíná to zpravodajstvím a přípravou všech možných informací a pokračuje to k žánrům, které mají ke zpravodajství poměrně volný vztah – fejeton, črta a další publicistické žánry, které jsou jinak v mluvené podobě jen těžko k uplatnění.

Dá se žurnalistika naučit, nebo to musí být ve vás?

Do určité míry se určitě naučit dá. Nemyslím si, že existují pouze talenty. Osobně jsem zářným příkladem toho, že pouze talent by mi k tomu, co dělám, rozhodně nestačil. Aby člověk mohl být dobrým reportérem, někdy stačí pouze špetka toho talentu. Zbytek se dá naučit. Zábrany a tréma se dají odbourat. Samozřejmě je zde předpoklad určité inteligence. Pokud už se ale někdo probojuje až na vysokou školu, potom u něj tento předpoklad pravděpodobně existuje.

Co by se mělo ve výuce žurnalistiky, konkrétně sportovní, změnit?

Neřekl bych, že by se něco mělo změnit konkrétně v tom úzkém oboru sportovní žurnalistiky. Spíše by se podle mě mělo u nás univerzálně více pracovat na jazykovém vzdělání. Připadá mi, že někdy, a zvlášť mě to mrzí u novinářů, slovo ztrácí svůj původní význam. Čeština se teď trochu vulgarizuje, a tím nemyslím volbu výrazů jako takovou, ale například větnou stavbu. Dnes ve zpravodajství už skoro nezazní normální věta. Všichni se snaží, často naprosto zbytečně, dávat ve větě příliš velký důraz na akcent. Osobně se v tomto ohledu snažím studenty učit, aby věty psali normálně, jak mají být. Ono to samozřejmě není doslova formální chyba, chybou je nadužívání tohoto „triku“.

S jazykem by se mělo pracovat s jakousi úctou a samozřejmě i s jeho znalostí. Úcta nicméně v tomto kontextu určitě neznamená, že budou používat pouze slovesa být a mít. Sám ale musím přiznat, že moc nevím, jak na tomto pracovat.

V rozhovoru pro DVTV jste řekl, že ČR má nedostatek sportovních investigativních novinářů. Může to nějak pomoci změnit výuka na FSV?

Obávám se, že ne. To je spíše náturou. Myslím, že opravdoví investigativci jsou trochu kverulanti i v životě nebo jsou to takové typy, které ničemu a nikomu nevěří, což ovšem není špatný předpoklad. Tohle je ta schopnost, která skutečně musí být někde ve vás.

Především ale třeba v České televizi plníme tak obsáhlý program s tak nízkým počtem lidí, že na dlouhodobou pátračku není čas. Nyní jsme v období opravdu příznivém na vysílací práva na různá mistrovství světa, světové poháry apod. a kapacita redakce je díky tomu nyní maximálně vytížena. Nyní tedy zkrátka není čas na to kutat měsíc nad nějakým problémem a poté to náležitě prezentovat.

Stan Mikita před zápasem kouřil cigarety, Wayne Gretzky pil dietní kolu. Máte vy nějaký vlastní rituál před velkými zápasy?

Nic takového nemám. Snažím se být oholený a mít čisté boty. Sice vím, že v televizi reprezentuji v podstatě jen hlavou, ale jsem tam i pro ty lidi, kteří se na hokej přijdou podívat přímo do haly. Myslím si, že stejně jako má člověk při komentování mluvit spisovnou češtinou, tak na něj má chodit slušně oblečený.

Mgr. Robert Záruba studoval na Fakultě žurnalistiky UK (dnešní FSV). Podílel se na tvorbě více než stovky sportovních dokumentů, napsal dvě knihy a je držitelem Novinářské křepelky za rok 1998. V současnosti působí jako šéfkomentátor Redakce sportu České televize. Na FSV vyučuje předmět sportovní žurnalistika.

Roman Chrenčík



Napište komentář

Pište prosím slušně a k tématu článku! Odesláním komentáře souhlasíte s těmito pravidly diskuse, nevhodné příspěvky budou odstraněny. Pokud se Váš komentář neobjeví hned, neodesílejte jej znovu, z důvodu cachování se může Váš komentář objevit až s menší prodlevou po odeslání.