Rovnou za nosem: Pěšky z Nymburka na Sněžku za 54 hodiny

9. 8. 2012 Autor: Rubrika: Cestování 2 komentáře

Letních dobrodružství, která se dají uskutečnit za mrzký studentský peníz, máme plnou kapsu a možná i dvě a tak z jedné dnes taháme tip na třídenní procházku, kterou vyzkoušel jeden z našich redaktorů. Jedná se o pěší výlet na Sněžku stylem rovnou za nosem.

Start z nymburského náměstí. Hlavní je nepřepálit start

Foto: archiv autora

Jsem z Nymburka. Nymburk leží uprostřed krajiny tak rovné, že Žižkov je pro mne dobrodružství jako vystřižené z knih Reinholda Messnera o dobývání osmitisícovek. O to větší radost jsem měl, když mě kamarád pozval na „závod“ na Sněžku. Za dobrého počasí je od nás z Polabí na Sněžku vidět. O to hezčí pocit je rozhodnout se, že si nakreslíte na mapě přímku a vydáte se po ní z Nymburka s batohem na zádech, se stokilometrovým pochodem před sebou.

Nápad jít na Sněžku a konkrétně udělat z toho závod, který ve finále zase takovým závodem nebyl, se zrodil v hlavách lidí, vesměs hráčů airsoftu a místních pankáčů, neznámo kde, v čase někdy kolem šestého piva. S touto skupinou lidí mě pojil pouze kamarád Honza Holan, který si mě vzal do dvojice. S oficiálností celé akce to bylo víceméně tak vrtkavé, že jsem byl rád za to, že byla dána hodina startu a místo.

V tu dobu a na onom místě, konkrétně na nymburském náměstí, jsme v 7:30 byli akorát já a Honza Holan. Ostatní vycházeli podle vlastních potřeb o několik hodin později. Jediné, co připomínalo alespoň zdánlivě závod, bylo občasné napětí, když Honza volal ostatním účastníkům, kde jsou, kam došli a kde spí. Byli jsme také jediná dvojice „závodu“, čímž zbylým účastníkům vzdávám čest.

Naše cesta a její start byl daný především naším bydlištěm a tak bych chtěl psát především o tom, jak se připravit na cestu a shrnout základní rady. Jít se dá kamkoli a z jakéhokoli důvodu. Připravený by však měl být každý co nejlépe a neponechat obsah batohu a další věci náhodě.

S čím se vydat na cestu

Z delších tras jsem do té doby ušel pouze padesátikilometrový pochod na Moravě. Ze zkušeností jsem tak mohl čerpat pouze fakta, že první den se nesmí přepálit, večer je dobré se vykoupat v ledové vodě a že si do batohu nesmím brát zbytečnosti navíc. Dobrá věc pro všechny, kteří se chystají někam vyrazit pěšky je poutníkův manuál. Napsal ho můj kamarád po své dvouměsíční cestě z Nymburka do Athén a pomůže hlavně s tím, jak si sestavit batoh a na co dávat při delší cestě pozor.

Jídlo americké armády. Zalitím vodou dojde k chemické reakci a pytlíček ohřeje maso zabalené v dalším pytlíčku

Foto: archiv autora

Co jsem si z tohoto manuálu odnesl já, pro svou v porovnání miniaturní cestičku, je zejména tíha batohu a prověřená hodnota, že nejlepší váha zavazadla na dlouhou túru, rovná se desetina váhy těla. Můj batoh vážil 8,9 kg, protože ale vážím zhruba 63, byla to moje první chyba. Problém byl hlavně zbytečně velký batoh. Krosna o obsahu 70 litrů byla sice naplněna jenom nejdůležitějšími věcmi, ale sama o sobě vážila víc, než je potřeba (1,7 kg).

Na delší cesty je třeba pořídit si nejlépe batoh s obsahem zhruba 50 litrů bez nastavitelného zádového systému (nejtěžší části batohu). I tak byla finální váha snadno nositelná a neměl jsem s ní problémy. Kolega měl batoh o poznání těžší a v bolestech provázejících naší cestu se to zrcadlilo následovně: mě bolely svaly a Honzu kotníky.

Věci, které jsem si vzal sebou, byly: spacák, karimatka, plachta 2x3m s oky, čtvery ponožky, tričko, tříčtvrťáky, čelovka, nůž, foťáček, doklady, větrovka, kartáček, pasta, opalovací krém, alpa, PET lahev s vodou 1,5 litru, jídlo na jeden den, mapa, papír s rozepsanou trasou a sirky. Na sobě jsem měl kraťasy, tričko, tenisky a cestu jsem odešel v jedněch trenýrkách. Předem mohu říct, že jsem nepoužil sirky, protože nebylo vhodné místo ani chuť dělat oheň a naopak navíc by se hodilo jedno tričko, protože v jednom spíte, v jednom jdete a tím pádem máte obě propocené a nemůžete je navzájem „točit“.

Jak si naplánovat trasu

Názvy některých vesnic občas zvedly náladu

Foto: archiv autora

Já osobně jsem zvolil metodu, která mě napadla jako první a vyplatila se. Neměl jsem k dispozici GPS a tak jsem si doma před startem v Google Earth udělal přímou čáru spojující Nymburk a Sněžku.

Podle této čáry jsem pak za pomoci turistické mapy a klasické Google mapy se silnicemi vytvořil trasu nejvíce se blížící dané linii. Vesnice jsem si vypsal za sebe na papír s poznámkami, kde se uhýbá na jakou barvu turistické trasy a podobně.

S tímto papírem a turistickou mapou jsme pak bez problému došli až k cíli. Někdy je vhodné dávat přednost lesním cestám před asfaltovými, protože hlína značně ulevuje nohám a kloubům. Za každou turistickou trasu vedoucí lesní pěšinou jsme tedy byli vděčni víc, než za přímou silnici.

Čím se bavit po cestě

Vydáte-li se na cestu sami, s větší zábavou se předem rozlučte, vydáte-li se však ve dvojici, můžete využít dvou aktivit, které provázeli naší cestu: focení se s cedulemi na začátku vesnic a měst a vzájemném sdělování si, která část těla právě bolí nejvíc. Pokud jdete ve smíšené dvojici, můžete si užít i vzájemné mazání Alpou.

Hlavně nepřepálit start

První den se nesmí přepálit, přesto jsme nevědomky ušli 49 kilometrů. Protože jsme neměli u sebe cokoli, co by nám změřilo ušlou trasu, měli jsme naplánovaný cíl prvního dne Jičín, i když jsme nevěděli, kolik to do Jičína vlastně je. Neřekl bych, že jsme první den přepálili, ale bylo to na hraně. Druhý den byly nohy cítit (po svalové stránce) a nevím, zda by jim o pár kilometrů méně pomohlo. Pravdou je však, že do Jičína jsme dorazili celkem ztuha a náměstí přecházeli chůzi stylem připomínající chůzi rozkročených sedmdesátiletých kovbojů, připravených co nevidět tasit a zemřít.

Už jen pár kroků nahoru. Polská cesta na Sněžku je o poznání těžší než české schody z druhé strany

Foto: archiv autora

Druhý den se únava z toho prvního po pár kilometrech rozchodila a do Vrchlabí jsme dorazili v relativně krátkém čase před večerem s dalšími 37 km v nohách.

Třetí den na nás čekaly nejvyšší stoupáky a zároveň výhoda, že zapojíme jiné svalstvo a do kopce se nám půjde lépe. Tato výhoda nám vynesla dosažení cíle závodu někdy kolem druhé hodiny odpolední a pěkně nám zavařila, když jsme po 18 km stoupání museli ještě 6 km z kopce do Pece pod Sněžkou. Hodina odjezdu autobusu byla neúprosná a těch 6 km navíc bylo pro mě nejtěžším dílem cesty, navzdory tomu, že do cesty vlastně ani nepatřily.

Celkový čas potřebný k dobytí vrcholu se rovnal 54 a půl hodiny. Celková trasa závodu byla zpětně změřena na 104 km a celkové úhrnné stoupání čítalo 2700 metrů.

Nejlepší z cesty: názvy vesnic jako Tample, Bukvice, Střevač, Prklín a podobně; Honza Holan a jeho armádní balíčky s jídlem; rožďalovičtí cikáni; lánovští Vietnamci.

Nejhorší z cesty: Zavřené hospody; osoby bloudící během bouře kolem našeho přístřešku při druhém nocování; cesta ze Sněžky do Pece; ztuhlé nohy; doba, než se rozchodíte po tom, co jste na deset minut zastavili.

Cesta je cíl

Závod jsme vyhráli já a Honza Holan, přesto že to jako závod nevypadalo a hlavně nefungovalo. Jít někam je závod každého sám se sebou a nezáleží na tom, zda je někdo před vámi, nebo za vámi. Jdete vy a vy musíte dojít do konce. Vyhrajete, pokud splníte vaše vlastní cíle. Mým cílem bylo dojít do konce. Po pravdě do teď nevím, zda ostatní po nás do cíle ještě dorazili. Nevím také, co cesta znamenala pro Honzu Holana, ačkoli jsme o tom měli dost času povídat. Pro mě to byla především příprava pro něco mnohem většího a doufám, že svůj plán dotáhnu do konce.

Fotogalerie z cesty na Sněžku




Hodnocení

špatnýpodprůměrnýprůměrnýdobrývýborný  (2 hlasů, průměrné hodnocení 4,50)
Loading...

Související články

  • zatím žádné

Sdílej článek


Napište komentář

Pište prosím slušně a k tématu článku! Odesláním komentáře souhlasíte s těmito pravidly diskuse, nevhodné příspěvky budou odstraněny. Pokud se Váš komentář neobjeví hned, neodesílejte jej znovu, z důvodu cachování se může Váš komentář objevit až s menší prodlevou po odeslání.