Sociologové na ulici. Jako streetworkeři

20. 4. 2008 Autor: Rubrika: Studentský život žádné komentáře

Tomáše a Petra obvykle potkávám na přednáškách sociologie. Tentokrát jsem je však navštívila v jejich práci. Ačkoli za nimi jdu do drobné kanceláře, oni sami se definují jako „ti z ulice“. Oba jsou totiž streetworkery, kteří se zaměřují na pomoc bezdomovcům.

Petr Holpuch (24) a Tomáš Nechutný (24) studují pátým rokem sociologii na Fakultě sociálních věd na Karlově univerzitě. Petr si v rámci sociologické studie spojené s jeho diplomovou prací vyzkoušel na vlastní kůži týden žít na ulici. Po této zkušenosti Petr v říjnu loňského roku začal pracovat jako sociální pracovník v občanském sdružení Ježek a čížek, které pomáhá lidem bez domova. Letos v lednu se k Petrovi připojil i Tomáš.

„Nejdřív ti ukážu naše zázemí, než vyrazíme do ulic,“ zavádí mě Tomáš do žižkovského průchodu. Rázem se tak ocitnu v aktivizačním centru, kde mě uvítá extravagantní dáma v pestrých šatech ověnčená šperky. Snad mě ani tolik nepřekvapí, že se tato dáma vlastně jmenuje Karel, jako spíš fakt, že si dnes neoholila svůj plnovous. Ostatní v místnosti sedí za počítači a usměvavé slečny jim radí, co a jak. Tomáš mi osvětluje, že tady se bezdomovci učí pracovat s počítačem. Mimo jiné si zde také sepisují svůj životopis, aby mohli snáze najít práci. „Tomí, tu máš ty letáky,“ podává nám informační letáky vousatá dáma. Soudě dle zážitků, které vypráví, je tady jako doma. Po chvíli se rozloučíme a jdeme zase o dům dál.

Jeden den v životě

Dorazíme k úzkým dveřím, na kterých visí aktuální rozvrh volnočasových aktivit. Divadelní zkoušky, rukodělné práce, autorské čtení a psaní, hudba a zpěv, filmový klub. Než stačím dočíst celý program, otvírá nám dveře mladá sociální pracovnice Lucie a zve nás do vyzdobené místnosti, kde právě připravuje pomůcky k tvůrčím dílnám. Je teprve dopoledne, takže v centru sedí zatím jediný mladík, který hraje na kytaru.
Na stole si prohlížím výstřižky zajímavých článků. Každý se věnuje každodenním zážitkům obyčejného člověka. „Téma tohoto týdne je ‘Jeden den v životě’,” reaguje na mou zvědavost Lucie, „tomu je i přizpůsobený program včetně výběru filmů.“ Tématu se nedrží pouze divadelní workshop, v němž se schází každý čtvrtek skupinka zhruba deseti bezdomovců, kteří pod vedením režiséra Jirky Honzírka nacvičují divadelní představení. Nejedná se přitom o prvotinu, tito bezdomovci si již pod Jirkovým vedením zahráli mnohokrát i ve skutečném divadle.

Kdo také pomáhá

Ježek a čížek – občanské sdružení zaměřené na pomoc lidem bez domova poskytuje terénní práce, denní centra pro sprchu i odpočinek, sociálně-právní poradenství, JobKlub, terapie, zážitkové a arteterapeutické programy, divadelní workshop, vzdělávací programy a tréninková i podporovaná zaměstnání.
Aktivizace – program v rámci J&Č poskytující vzdělávací programy, JobKlub, technické zázemí a tréninkové a podporované zaměstnávání lidí bez domova.
Cesta – Centrum sociálních a terapeutických aktivit poskytující zázemí pro osobní hygienu, volnočasové aktivity (divadlo, hudba, rukodělné práce apod.), konzultace, poradenství, terapie, vzdělávání lidí bez domova a zajišťuje streetworkery.
Naděje – střediska poskytující potraviny, lékařské služby, prostor pro hygienu, integrační a vzdělávací programy pro lidi bez domova.
Armáda spásy – poskytuje azylové domy, noclehárny, komunitní centra, poradenství a sociální pomoc, stravu, distribuci šatstva, vzdělávací programy pro nezaměstnané.
loď Hermes – kotví u Štefánikova mostu, lidé bez domova v ní mohou přespávat, kapacita je 250 lůžek

Je libo občanský průkaz nebo croissant?

„A teď už tě konečně vezmu na ulici, klienti čekají,“ dává mi pokyn Tomáš. Po delší době je prosluněný jarní den. „Konečně je pěkně. Přes zimu je streetování dost náročný a ‘klioši’ navíc nejsou v ulicích nikde vidět. Ale dnes jich bude plno,“ pochvaluje si Tomáš.

Že by bezdomovci vylézali z nor po zimním spánku? Kde se ale ukrývají? „Všude možně. Jeden se mi včera svěřil, že strávil zimu v asijské tržnici. Objevil stánek, jehož víko se dá odklopit a vlezl si do něj jako do skříně.“ Dále dostávám ještě pár orientačních pokynů pro streetworkerování. Kluci nejdříve začínají s ‘light‘ kontaktem. Snaží se navázat s bezdomovci rozhovor a získat si jejich důvěru. Potom přecházejí na ‘hard’ kontakt, nabízejí konkrétní služby. Časem pak potkávají známé tváře, proto přesně vědí, co kdo potřebuje, a rozhovor tak působí jako přátelská diskuse dvou kamarádů, kteří se sešli u piva.

„Jsme sociální pracovníci z Ježka a čížka. Mohli bychom vám nějak pomoci?“ zní často úvod Tomáše a Petra. Poté již z batohu vytahují informační leták s mapkou center. „Máte nějaké doklady? Ne? A můžeme vám poradit, jak je získat? A víte, kde se můžete najíst? Ano, můžete se tam i osprchovat a dostat nové šaty. A co ubytovny, přespáváte v nich?“ Dalo by se čekat, že všichni potřebují všechno, ale co klient, to rozdílný požadavek. ‘Námořník’ by rád nové boty, ale čísla 46 se už třetím týdnem nedostává. ‘Dívka se třemi psy‘ má velkou žízeň, a tak Tomáš přichází o svou láhev vody, a ještě přidává croissant.

„Radšej budem o hlade. V Nádeji sa nedá žrať! Veď tie polievky chutia ako zohriatý pudink s kari korením! A v Armáde spasenia je príliš dlhý rad,“ stěžuje si bývalý inženýr ze Slovenska. Na ulici je už druhým rokem a působí, jakoby už ztratil veškerou naději. Tomáš se však nevzdává a ‘Slovák’ si od něj bere mapku. Snad jednou přijde do centra a odtud konečně zavolá svým příbuzným.

streetwork - light kontakt
Tomáš a Petr názorně předvádějí, jak probíhá „light kontakt“
foto: Lucie Rubenová

Jarda Seifert a 2 krabičáky

Přicházíme ke skupince pěti bezdomovců. Poprvé potkávám narkomanku. První a poslední, kterou ten den potkám. Ostatní bezdomovci se odreagovávají krabicovým vínem. Mladík přezdívaný ‘Válečník’ má očividně radost, že nás vidí. Oba kluci ho už dobře znají. Tomáš tentokrát nenabízí žádné služby, ale zve ‘Válečníka‘ do centra: „Zítra se bude odpoledne promítat filmek. Na velký plátno. Určitě přijď.“ ‘Válečník’ se pochlubí, že ho občas pouštějí zdarma do kina. Zajímá se, jaký se bude v centru pouštět film, sám se pak rozpovídá o filmech a literatuře.

Překvapuje mě, kolik toho stihl přečíst. Dá mi nahlédnout do své igelitky, ale nemá v ní oblečení, deku či jídlo jako ostatní, ale jen samé knihy. „Já čtu pořád, teď mám zrovna rozečtenýho Stephena Kinga – jeho jediná fantasy, co kdy napsal. A už mám od pár lidí slíbeno, že mi donesou další knihy.“ Asi mu taky někdy nějakou přinesu. Po půl hodině se omlouváme, že už musíme jít dál. „‘Válečník‘ je takhle spokojený. Má sice bohatší rodiče, ale tenhle styl života si sám vybral,“ vypráví mi Tomáš jeho příběh.

Odcházíme tak na oběd, kde se k nám konečně připojuje i Petr. Společně tak jedeme do Holešovic za Jardou. Starší pán se jmenuje Jaroslav Seifert. Je na kolečkovém křesle, protože přišel o obě nohy. S dopravou však nemá problém. Je to milý a zábavný společník, proto má kolem sebe vždy partu kamarádů bezdomovců. Tentokrát jsou s ním ale jen dva mladíci: vypadají dobře, skoro by mě ani nenapadlo, že žijí na ulici. Tomáš s Petrem za Jardou pravidelně jezdí, aby ho přesvědčili k odhodlání zajet si do nemocnice na drobný zákrok, po kterém by získal protézy a nadobro opustil svůj invalidní vozík. Jarda opět nejede, tentokrát kvůli nezhojené ráně na noze.

„Jardo, podívej se těm klukům do očí, a slib, že s nima do tý nemocnice pojedeš, až se ti to zahojí,“ škemrá mladík. Má strach, že k tomuto kroku Jardu nikdo nepřesvědčí. „Ale to víš, že pojedu. Já chci chodit! Dokonce už ani moc nepiju,“ chlubí se Jarda streetworkerům. „Dnes jsme dali jen dvě krabice vína ve třech lidech, a to už je po čtvrtý odpoledne.“

„-Ale Jardo,“ skočí do proslovu Jardův kamarád, „vždyť jsme měli dnes i vodku, přiznej se!“ „No, ale jenom trošínku,“ klopí zrak Jarda. Je vidět, že si velmi váží toho, co pro něj Petr s Tomášem dělají, nerad by ztratil jejich přízeň. Rozloučíme se a pokračujeme na Hlavní nádraží, jakousi metropoli pražských bezdomovců, kde končí i naše cesta.

Bezdomovce sami vyhledáváme

Všichni tři usedáme vyčerpaní na lavičku před Hlavním nádražím. Jedna paní nás prosí o drobné. Peníze však sociální pracovníci nikomu dát nesmí. V tom jsou neoblomní. A tak jí kluci nabídnou alespoň croissant a informační leták. Odpočíváme po náročném dni a já kluky zpovídám. „Co zdraví? Nebojíte se, že něco při téhle práci chytíte?“ Kluci pokrčí rozpačitě rameny.

Streetworkeři by měli být očkovaní proti žloutence a k žádnému fyzickému kontaktu mezi nimi a bezdomovci nedochází. Mají s sebou sice vždy lékárničku, aby mohli lidem na ulici například poskytnout dezinfekci či obvaz, ale otevřené rány neošetřují. „Je to stejný, jako když se s nimi potkáváš v tramvaji. Akorát, že my je sami vyhledáváme. Jsme rádi, že můžeme nějak pomoct.“



Napište komentář

Pište prosím slušně a k tématu článku! Odesláním komentáře souhlasíte s těmito pravidly diskuse, nevhodné příspěvky budou odstraněny. Pokud se Váš komentář neobjeví hned, neodesílejte jej znovu, z důvodu cachování se může Váš komentář objevit až s menší prodlevou po odeslání.