Studentka UK dobrovolnicí v Jižní Koreji: Korejci vůbec nemají selský rozum

18. 3. 2016 Autor: Rubrika: Cestování žádné komentáře

V patnácti se začala zajímat o Jižní Koreu, když se v Ostravě začali objevovat Korejci z Hyundaie. Od té doby tam Magdaléna Ptáková byla dvakrát pracovat jako dobrovolnice. Letos se tam vrátila již po třetí. Strávila semestr na univerzitě v Soulu. „Byla to ta nejlepší zkušenost,“ říká.

Magdaleně Ptákové je 21 let, pochází z Bohumína, studuje koreanistiku na FF a má k této kultuře blízko jako málokdo.

Magdaleně Ptákové je 21 let, pochází z Bohumína, studuje koreanistiku na FF a má k této kultuře blízko jako málokdo.

Jak ses dostala k dobrovolnictví v Koreji?

Spolužačka ze školy jela jako dobrovolník do Koreje rok přede mnou a mě to zaujalo. Přišlo mi to jako dobrá varianta – být v té zemi prakticky zadarmo a poznat blíž tamní lidi a prostředí. Nebylo to proto, že bych měla sklony k dobrovolnictví. Žádných podobných projektů v Česku jsem se nezúčastnila.

Jaká byla náplň tvých dobrovolnických prací?

Na ostrově Wando i později v městečku Samčchok prakticky stejná. Učili jsme malé děti v kostele vedeném „dětským centrem“. Chodí si tam hrát, učit se anglicky a snaží se naučit porozumět jiným kulturám a kontaktu s cizinci. Děti totiž bydlí na odlehlém venkově, kde se cizinci zrovna často nevyskytují. Na Wandu bylo všechno laděné tematicky jako kulturní tábor. Na konci jsme měli vystoupení s národními tanci a písněmi. Za Česko to byla polka na Škoda lásky a Beskyde, Beskyde.

Když říkáš na venkově – proběhl kulturní šok?

Už jsem v Koreji předtím byla, o Koreji studuji a věnuju se jí aktivně několik let, takže žádný větší šok nebyl, ani nic, co by mě vyloženě vyvedlo z míry. Bylo milé, jak na nás reagovaly děti, jak byly nadšené z cizinců a ze všech cizích věcí. V Samčchoku jsem zabavila dvacet dětí na týden hloupým kvartetem. Ty nejmenší děti mi často sahaly na vlasy, ptaly se, jestli ta barva je moje. To se člověku v Soulu nestane.

Jinak vůbec nic?

Co by někoho mohlo překvapit, je fakt, že Korejci na venkově jsou hodně věřící, i mladí lidé třeba kolem dvacátého roku. Chodí do kostela a dělají mnoho aktivit spojených s kostelem. Třeba hraní v kapele v kostele nebo tak něco.

Magdalena učila korejské děti na ostrově Wando a v městečku Samčchok. Foto: archiv MPJak koukali na to, že my (respektive ty) až tak věřící nejsme?

To bylo v pohodě, do ničeho mě nenutili. Nejdřív na Wando po nás chtěli nějakou modlitbu před jídlem. Jedli jsme totiž v kostele. Ale na to jsme se moc netvářili, takže stačilo počkat, než se ostatní pomodlí. V Samčchoku o kostelu nepadlo snad ani slovo. Jednou mě jedna paní z našeho centra svezla autem z odlehlejší pláže a cestou mi ukázala kostely, ale to spíš abych viděla, do kterých kostelů chodí moji studenti. Ti mi občas vyprávěli, jak bylo v neděli v kostele a bylo to super, ale nikdy nikdo neříkal, že bych měla jít do kostela nebo tak. Když jsem se snažila sbalit jednoho místního fešáka, tak jsem se na mši pozvala sama, ale nezanechala jsem dojem, tak to nakonec padlo.

Jsou znatelné rozdíly mezi uvažováním na venkově a ve městě?

Na venkově jsou dost konzervativci. Já bych si třeba nedovolila nosit nějaké šílené výstřihy nebo odhalená ramena. Ale Korejci počítají s tím, že cizinci jsou „barbaři“, je vám vše povoleno a jste vždycky vítáni. Když uvidí nějaký zájem o Koreu, tak vás pohostí a všechno vám ukážou. Jsou tak vedení, chlubí se tím a ukazují vám z Koreje to nejlepší.

Co je pro tebe z toho dobrovolnictví nejsilnější zážitek?

No, nejsilnější… já jsem se vždycky hrozně skamarádila s těma dětma. Takže když mi napíšou, jak pokračují ve škole, nebo když se vrátím na místo projektu a znova se s nimi vidím a pořád si mě pamatují. To je pro mě asi nejvíc.

Vracela ses na ta místa ještě soukromě?

Ano. Letos, když jsem byla na studijním programu.

Selfie s Korejci. Foto: archiv MP

Na jakém studijním programu jsi byla?

Dostala jsem se tam díky univerzitní výměně, je to pro koreanisty. Byla jsem na Sogang univerzity, konkrétně v Ústavu jazykové přípravy, kde jsem chodila každý den na korejštinu. Sice jen na semestr, ale byla to nejlepší zkušenost na světě.

Kolik se toho účastní lidí?

Každý rok nás z koreanistiky jezdí celkem šest na různé univerzity. Přímo na Sogangu jsem nebyla jediná Češka, ale byla jsem jediná z UK. Byli tam se mnou dva studenti z VŠE a dva z Plzně.

Bydlela jsi na koleji nebo v rodině?

Bydlela jsem na koleji. Ta se platí, 35 000 na semestr. Můžete si vybrat, jestli tam chcete, dá se zařídit i normální homestay, i když tam nevím, jak je to s cenami. Ale chtěla jsem na kolej, nechtělo se mi obtěžovat se s něčím jiným.

Jak se lišila škola oproti ČR?

Já chodila jako do jazykovky, ne na regulérní hodiny, takže nemůžu mluvit obecně. Rozdíl je, že v Koreji mají dvoje zkoušky – midtermy a finals. A hodně se tam jede na výsledky. Taky nemají žádné ústní zkoušky. My v jazykovce jo, ale normálně na škole ne. Třeba ta naše zkouška, dějiny Koreje. Chtěli po nás vlastní úvahu, ne učení. Samozřejmě, že jsme to museli podložit, ale žádné šílenosti… jak u nás. Neplatí to ale všude, někde mají i testy.

Myslíš, že je jejich klasická výuka náročnější? Mají toho víc?

Učí se hodně, protože řeší ty výsledky, aby měli áčka. U pracovního pohovoru se k tomu totiž přihlíží. Ale myslím si, že nemají v tom učení moc systém. Korejci vůbec nemají selský rozum. Neumí řešit nečekané problémy. Třeba lidi z VŠE, co dělali nějaké ekonomické cosi, říkali, že zkoušky byly na rozdíl od nás lehčí, ale Korejci se mohli zbláznit z učení. Zakládají si na těch výsledcích ze školy, stejně tak jako později na své kariéře. V Koreji hrozně záleží, na jaké škole studujete, v jaké firmě pracujete. Ovlivní to celý váš život.

Takže studium v jazykovce pro tebe nebylo tak náročné?

Jo, pro mě teda bylo. Měla jsem školu každý den, milion úkolů k tomu, jelo se šíleným tempem – jedna učebnice za měsíc. Většinou jsem ležela v knihách a brečela, že chcu domů. Moji spolužáci byli hlavně z Číny a Japonska, pro ně ta korejština není tak složitá jako pro nás. S čínštinou má hodně podobných slov, s japonštinou zase společnou gramatiku. Ale když mi skončila škola na konci května a měla jsem měsíc volno, to bylo super.

Když objela všechna turistická místa v Koreji, vydala se Magdalena tam, kde nic není. Foto: archiv MPJak jsi ho trávila?

Jezdila jsem si různě po Koreji. Jelikož jsem tam byla počtvrté, tak turisticky známé místa už mám objeté a jezdím po místech, kde nic není. Odlehlé ostrovy, venkov. Taky mám moc ráda hory. Když jsem se potkala s nějakými Korejci v ubytovně na venkově a slyšeli, kam jedu, tak se mě pak ptali na cestovní tipy po Koreji.

Jak se chovají korejští vysokoškoláci? Baví se, nebo večer sedí doma nad učebnicemi?

Na univerzitě se strašně socializují. Mají poškolní kluby od sportovních, přes hudební (sbory i hru na tradiční korejské nástroje), až po nějaké kouzelníky – fakt cokoliv. Já jsem se přihlásila do anglického klubu. Vždycky na začátku semestru je nábor a pak jsou pravidelně jednou týdně setkání, kde se asi dvacet minut dělá program a pak se jde pít. Podle toho klubu, kam se přidáte, se prakticky rozhodne, koho budete mít po celé studium za kamarády. Ale i mimo kluby Korejci chodí pořád někam popíjet nebo se bavit. Na vysoké na to mají poprvé čas, na střední se totiž furt učí. V rámci těch oborů drží hodně mezi sebou a jezdí se různě na víkendy na venkov. To mi třeba u nás nepřijde, u nás spíš jede každý za sebe, nebo se skupinkuje. Ale nedovedu si představit jet jen tak někam s prvákama na víkend.

Co jazyková bariéra?

Hmm, štvalo mě, jak mi studenti z té univerzity říkali, že když se učím korejsky, tak přece musím něco umět! Jenže já se v té době učila teprve rok a půl. Oni se od základky učili anglicky a stejně neuměli nic! Vadilo mi, že někdo mlel ve studentském slangu a divil se, že tomu nerozumím, ale žádná hrůza. Tím, že se to učím, to beru. Spíš lidi z té VŠE, co korejštinu nikdy neviděli, mohli mít problém si i jen objednat v restauraci.

Foto: archiv MPLiší se nějak česká a korejská mentalita?

Korejci a Češi mají trochu jiné myšlení. Korejec vám vždycky řekne, že někam zajdete, i když to tak nemyslí. Jako holka z Česka jsem to vzala jako závazný plán, ale oni to berou jen jako slušnost, tak to pořád všichni říkají. Například když napíšu na Facebook, že jsem v Koreji, přijde mi dvacet zpráv, jak je to super, že někam zajdeme! A z toho se uskuteční třeba tři schůzky. Taky jsou dost nesamostatní. Všechno dělají minimálně v párech. Je celkem problém jít se sám někam najíst a je jen omezený počet restaurací – fast foody nebo korejské jídelny – kde na vás přitom nebudou koukat jako na exota, nebo vás litovat, že „jste tam sami“. Nebo třeba když Korejci cestují sami, většinou se pak skamarádí s někým, kdo je taky sám, aby udělali ten svůj pomyslný pár. A hodně mladých Korejců odsuzuje společné bydlení před svatbou a vůbec to nechápou, to je taky rozdíl.

Odsuzují? Z náboženských důvodů?

Je to spíš společensky zaběhnuté. Protože křesťanství je v Koreji mladé a dělají to i nekřesťani. Samozřejmě ne všichni, ale na té škole většinou jo. Říkali mi, že bydlet spolu před svatbou je hrůza.

Měla jsi během jakéhokoli pobytu nějakou krizi, musela jsi řešit třeba vážný problém?

Ježíši, a kolikrát! Stokrát mi něco ujelo, odvezlo mě to někam jinam, nebo jsem vylezla špatně a pak šla zpátky třeba o půlnoci lesem. Ale že by mi někdo něco ukradl, nebo něco udělal, to ne. Korea je obecně dost bezpečná země. Když se toulám ve čtyři ráno po Soulu, mám naprostý pocit bezpečí. Někde něco zapomenete a lidi za vámi většinou běží, aby to vrátili. Často se mi stalo, že jsem na horách potkala lidi, co se mě ujali, dali mi jídlo, svezli mě někam autem nebo mi nabízeli syna za muže. Taky mi někdy nutili peníze – jako kapesné na další výlet. Taxikáři se vždycky ptali, co si myslím o korejských mužích a podle odpovědí jsem pak dostávala slevy. Ale to už jsem u pozitivních. Počkejte, tak negativní… asi nic moc. Krom toho, že občas přišel tajfun. To jsem musela zrušit výlet.

Chystáš se do Koreje vypravit v blízké budoucnosti znova?

Možná. Vyhlídkově uvažuji o dobrovolnictví buď znovu v Koreji, nebo v Brazílii, taky mě zaujal jeden projekt ve Walesu. Uvidíme někdy příští rok. Moc se mi líbí třeba zachraňování malých želviček v Mexiku, jenže tam mě naši nechtějí pustit (smích).

Lucie Bečvářová



Klíčová slova


Hodnocení

špatnýpodprůměrnýprůměrnýdobrývýborný  (5 hlasů, průměrné hodnocení 4,20)
Loading...

Související články


Sdílej článek


Napište komentář

Pište prosím slušně a k tématu článku! Odesláním komentáře souhlasíte s těmito pravidly diskuse, nevhodné příspěvky budou odstraněny. Pokud se Váš komentář neobjeví hned, neodesílejte jej znovu, z důvodu cachování se může Váš komentář objevit až s menší prodlevou po odeslání.