Studentská vůdkyně Monika Pajerová: Revoluce nebyla žádná pohádka

17. 11. 2009 Autor: Rubrika: Rozhovor 3 komentáře

Monika Pajerová – studentka, která 17. listopadu 1989 svým proslovem na Albertově zahájila demonstraci, jež vedla k rozpadu komunismu. Bývalá studentská vůdkyně a politička poskytla k 20. výročí revoluce exkluzivní rozhovor pro UKáčko.cz.

Monika Pajerová

Je těžké se smířit se zjištěním, že mnoho mých tehdejších kamarádů z FF UK na mě pravidelně donášelo, říká Monika Pajerová.

Foto: Martin Kolář (UKáčko.cz)

V druhé polovině 80. let jste studovala na Filozofické fakultě UK. Jaká tam panovala atmosféra?

Po roce 1968 prošla fakulta hroznou očistou, kdy byli téměř všichni podporovatelé Pražského jara vyloučeni. Když jsem na ni v polovině 80. let nastoupila, působilo na fakultě mnoho lidí, kteří přežili normalizační čistky na pozicích nejrůznějších asistentů asistentů, a ti se cítili provinile. Žili v jisté schizofrenii: byli členy KSČ – jinak by nemohli učit – a zároveň byli inteligentními vzdělanými lidmi, kteří cítili sympatie k tomu, co jsme dělali. Myslím, že tito lidé zařídili, že mě z fakulty nevyhodili. Spolu s lidmi jako je Vlasta Ježek či Jana Hybášková jsem totiž byla známa jako ‚nebezpečný člověk‘.

Vydávali jsme studentský časopis Situace, kde jsme psali především o rockových koncertech, výstavách, veřejných debatách apod. Čím více se k nám dostával duch pěrestrojky, tím jsme byli v našich aktivitách svobodnější. Ale mělo to své limity – na fakultě působilo množství lidí, kteří na nás donášeli co mohli. Už jako šestnáctiletá jsem učila disidenty jako Sváťa Karásek nebo Věra Jirousová jazykům a jak jsem později zjistila, už tehdy jsem byla sledována. Nakonec, jsem přesvědčena, že mě na fakultu vzali jen proto, že chtěli vidět s kým se stýkám. Věděli o mně všechno, ale přece jsem nemohla podlehnout paranoie a přestat se se všemi vídat. Je velice těžké se smířit se zjištěním, že mnoho mých tehdejších kamarádů na mě pravidelně donášelo.

Jak vůbec tehdy probíhalo formování studentského hnutí, co se dalo dělat v rámci SSM?

Členem SSM byl tehdy téměř každý. My jsme se rozhodli jej zneužít pro naše aktivity, a to jsme dělali skutečně důsledně. Studentské noviny, rockové koncerty či výstavy jsme často organizovali pod logem SSM. Ti členové, kteří v ideu SSM skutečně věřili a chtěli se stát členy Strany, na nás troublemakery byli pěkně naštvaní. Ale myslím, že většina mladých lidí na konci 80. let se chtěla prostě jen bavit, něco zajímavého si přečíst, poslechnout si dobrou hudbu. Studentské hnutí jako takové se začalo formovat dva tři roky před revolucí. V té době jsem s Martinem Mejstříkem založila Studentské tiskové a informační středisko (STIS), které sdružovalo lidi, kteří vydávali studentské časopisy – nejen v Praze, ale i v Brně či Liberci. Objížděli jsme české univerzity, dostali jsme se i do Polska a NDR.

I studentské časopisy určitě procházely nějakou cenzurou. Jak jste se s ní vypořádávali?

Každé připravované číslo časopisu jsme museli představit příslušnému úřadu. Často nám bylo prostě řečeno: tento článek ne, tento rozhovor ne. Fungovali jsme pololegálně v tom smyslu, že pro nás toto rozhodnutí nebylo samo o sobě závazné. V redakci jsme pak diskutovali, zda je poslechnout a článek odstranit, nebo předstírat, že jsme neslyšeli či nerozuměli.

Zejména u mých rozhovorů s ‚lidmi, které jsme neměli znát‘ – literáty či umělci – byla mnohdy volena první možnost, protože nešlo o zásadní věci, na jejichž publikaci by bylo třeba trvat. Ale někdy jsem si dupla a řekla jsem: „Ne, Pavel Tigrid není jen spisovatel, je to politolog, je to historik, já odmítám, aby byl vyškrtnut!“ Záleželo i na tom, kdo byl v úřadu cenzora či kdo tam šel na konzultaci. Protože jsem byla nevinně vypadající mladá dívka, volba padla obvykle na mě.

Monika Pajerová

„Rodiče se domnívají, že jsem příšerně ambiciózní. O nějakém respektu či uznání nemůže být řeč.“

Foto: Martin Kolář (UKáčko.cz)

Co na vaši angažovanost říkali rodiče?

Jejich přístup byl asi takový: „Samozřejmě, že nechceme, aby jsi byla členkou KSČ, samozřejmě, že jsme rádi, že nejsi ochotná za kariéru zaplatit jakoukoli cenu. Ale tohle? To je trochu moc, ne? Neuvědomuješ si, že vše co jsme pro tebe a tvou sestru obětovali, může jít vniveč?“ Oni se v podstatě litovali, že udělali vše, abych mohla studovat, abych mohla žít pohodlný život, a já najednou svým jednáním ohrožovala celou rodinu. Není příjemné jít proti svým rodičům, zejména když si jich člověk váží, ale já nemohla jinak. Jejich názor se dodnes nezměnil, dnes se litují za to, že museli většinu života strávit v totalitním režimu. O mně i o mé sestře (mladší sestrou Moniky Pajerové je poslankyně Kateřina Jacques, pozn. red.) se domnívají, že jsme příšerně ambiciózní. O nějakém respektu či uznání nemůže být řeč. Snad je takový přístup důsledkem šoku, který zažila jejich generace, když zemi po Pražském jaru obsadily sovětské tanky. Je možné, že kdyby těch osm měsíců svobody neprožili, uvažovali by jinak…

Vrcholem vašich studentských aktivit byl 17. listopad. Co se vám z něj dnes vybavuje?

17. listopadu jsme se dostali do světla reflektorů, přišli jsme na scénu. Ale nesmíte zapomenout, že jsme byli aktivní už několik let předtím. Jinak to celé vypadá jako pohádka, velmi nepravděpodobně. Jak by mohlo pár studentů začít revoluci? Zásadním se ukázalo sblížení STIS s ilegálním, undergroundovým uskupením zvaným Stuha, kde se angažoval Šimon Pánek, a které sdružovalo především děti disidentů. Od těchto lidí přišel návrh spojit síly: my jsme měli kapacity, metody práce a především možnost publikovat – studentské časopisy, kterých bylo patnáct, měly tisícové náklady. Oni, a tomu jsem původně vůbec nechtěla věřit, zase disponovali sítí kontaktů na všech fakultách. 17. listopad jsme připravovali společně.

Díky kontaktům Stuhy byla v časopisech, na letácích a plakátech otištěna výzva, aby lidé přišli se svíčkou a květinou společně uctít smrt Jana Opletala. Do té doby chodili na demonstrace vesměs lidé, které jsem znala osobně. Ale když jsem šla tenkrát na Albertov, viděla jsem davy lidí. Nemohla jsem tomu uvěřit. Když mě postavili na tu bednu před mikrofon, abych zahájila shromáždění svým projevem, nebyla jsem skoro schopna slova.

Změny, které 17. listopad nastartoval, byly velice rychlé, snad až překotné. Vy jste ale již v roce 1990 odcestovala dělat diplomacii. Měla jste dojem, že demokracie v Československu už je „hotovou věcí“, že není třeba, abyste se zde dále angažovala?

Pro mě revoluce skončila zvolením Václava Havla prezidentem (koncem prosince 1989, pozn. red.). Nový rok 1990 jsme vítali s pocitem dobře splněné práce. Od nového ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera pak přišel apel dovnitř Občanského fóra, aby mu lidé pomohli s rekonstrukcí ministerstva. S asi deseti dalšími jsme se rozhodli tu prosbu vyslyšet. Bylo to příšerné, přišli jsme do té obrovské budovy, a tam byly dva tisíce lidí – samí kádři. Chodili za námi diplomaté a říkali: ‚Já jsem byl celou dobu antikomunistou, držel jsem vám palce!‘ My jsme je přitom neznali, nevěděli jsme kdo je kdo. Nakonec se ukázalo, že ti zdánlivě nejsympatičtější byli funkcionáři KSČ či Lidových milicí…

Když v červnu proběhly první svobodné volby, ve kterých zvítězilo OF, říkala jsem si jak je to skvělé, že jsme vyhráli revoluci. Roky jsem pracovala pro ostatní a v tu chvíli jsem chtěla udělat něco pro sebe, chtěla jsem se učit novým věcem. Byla jsem jedinou představitelkou studentského hnutí, která měla dítě a říkala jsem si, že pro dceru bude lepší, když nebudu v aktivní politice. Život diplomatky se zdál být jaksi více uspořádaný a méně hektický. Chtěla jsem získat profesi, domluvila jsem se pěti jazyky, navíc diplomacie souvisela s tím, co jsem studovala na FF.

Monika Pajerová

„Negativní atmosféra ve společnosti deset let po revoluci pro mě byla velkým šokem.“

Foto: Martin Kolář (UKáčko.cz)

V zahraničí jste strávila deset let. Bezprostředně po návratu jste se ovšem velice aktivně zapojila do veřejného života. Změnila jste názor na politiku?

Vrátila jsem se přesně v době uzavření opoziční smlouvy (smlouva o rozdělení moci mezi ODS a ČSSD uzavřená po volbách 1998, pozn. red.), která v důsledku korumpovala všechny aspekty veřejného života, a myslím, že její plody sklízíme dodnes. Pro mě byla vůbec celá ta atmosféra ve společnosti deset let po revoluci velkým šokem. Bývalí komunisti byli všude, vlastnili velké majetky, ty takzvané „staré struktury“ ovládaly ministerstva, včetně ministerstva zahraničních věcí, kde jsem dělala mluvčí.

Původně jsme k desátému výročí listopadu chtěli uspořádat nějakou vzpomínkovou slavnost. Jménem Václava Havla jsme pozvali Lecha Walesu, Margaret Thatcherovou, George Bushe st., Michaila Gorbačova – lidi, kteří se zasloužili o to, že zde revoluce mohla proběhnout. Nakonec se ukázalo, že nepůjde jen o koncert a vzpomínkovou akci jako letos, ale že se toto výročí může stát velice aktuálním vzhledem k situaci v zemi.

Asi deset dní před zahájením oslav mě napadlo, že bychom měli s dalšími bývalými studentskými vůdci sepsat nějaký společný text – abychom měli něco v ruce, když se nás budou novináři ptát. 16. listopadu jsme seděli ve Slavii a najednou bylo úplně jasné, že atmosféra ve společnosti není zdaleka slavnostní, že naopak převládá zklamání z polistopadového vývoje, nenávist ke Klausovi a Zemanovi, a chuť toto změnit. Tak vznikla výzva Děkujeme, odejděte.

Jaké byly ohlasy?

Nepředstavitelné. K výzvě jsme napsali, že kdo s jejím obsahem souhlasí, může poslat svůj podpis na Filozofickou fakultu. Další den tam zkolabovaly veškeré telefony a faxy, budova byla zahlcena lidmi, kteří přicházeli osobně. Museli jsme to přesunout na DAMU, kde působili naši přátelé a známí. Během týdne jsme měli desítky tisíc podpisů a na první demonstraci přišlo asi sto tisíc lidí. Myslím, že Václav Klaus a Miloš Zeman dostali opravdu strach. Vidím v tom dokonce jistou paralelu s dneškem: když si Václav Klaus uvědomil, že 17. 11. půjdou lidi na Hrad demonstrovat, aby podepsal Lisabonskou smlouvu, zalekl se a raději podepsal dříve – takové ponížení si po dalších deseti letech nemohl dovolit.

„Bojujeme proti antievropské rétorice Václava Klause“

Po úspěchu Děkujeme, odejděte jste se rozhodla založit novou stranu. Co vás k tomu nápadu vedlo a jak vypadala jeho realizace?

Faktem je, že po Děkujeme, odejděte, začaly vycházet průzkumy veřejného mínění, kde byli respondenti tázáni, zda by byli ochotni volit námi založenou stranu. A tato neexistující strana začala získávat velké preference, lidé nám psali i volali ve dne v noci, zda a jak se mohou stát jejími členy. Bohužel jsme ale neměli žádné zkušenosti se zakládáním regulérní politické strany. Proto jsme si zpočátku neuvědomili, že velké politické strany k nám budou chtít nastrčit své lidi, že budeme potřebovat peníze, že budeme muset opustit naše zaměstnání. Nejhorší ze všeho bylo, že se k nám připojila skupina podnikatelů kolem Jiřího Lobkowicze, kteří nám nabídli peníze i zkušenosti, což jsme původně přirozeně velmi přivítali. My jsme však byli od začátku rozhodnutí v případě úspěchu jít za každou cenu do opozice. A najednou za námi začali chodit ti podnikatelé a říkali: ‚Já chci být ministr hospodářství‘ nebo třeba ‚já chci být ministr budoucnousti!‘ Ta strana, Cesta změny, nakonec byla založena bez vědomí nás bývalých studentských vůdců.

Monika Pajerová

Jsem proti strašení, že se naše země v EU „rozpustí jako cukr v šálku kávy“, říká Monika Pajerová.

Foto: Martin Kolář (UKáčko.cz)

To vás ale stejně neodradilo…

Nechtěla jsem to vzdát, tak jsem iniciovala vnik strany Naděje, ale ten náš obraz byl už natolik poškozený, že jsme spěli k nutnému neúspěchu. Když lidé vidí rozhádanou stranu, ať už to byla Unie svobody, Čtyřkoalice nebo Strana zelených, jsou zmateni, protože neví, která ze skupin je ta „dobrá“. To ukáže pouze čas. Z této zkušenosti jsem se poučila a rozhodla se později založit něco „na půl cesty“ mezi občanskou iniciativou a politickou stranou, nadaci Ano pro Evropu. Výhodou proti politické straně je, že máme desetičlenné vedení, kde je Havel, Pehe, Šiklová, Schwarzenberg, a já jim každý rok představím svoje plány na další rok a požádám je o jejich postřehy či názory. Oni mi je pošlou, zeptají se, co mohou sami udělat, a tím to končí. Naproti tomu v politické straně se pořád mluví o ničem, každý jeden člen chce nahlas vyjádřit svůj názor.

Čím přesně se v nadaci zabýváte?

Dá se říci, že bojujeme se stejnými lidmi jako dříve, jen jinými metodami. Obecně se především stavíme proti antievropské rétorice Václava Klause, proti strašení, že se naše země v EU „rozpustí jako cukr v šálku kávy“. Snažíme se prezentovat EU zejména na venkově jako něco, co je užitečné a smysluplné. Pořádáme konference, semináře, výlety do regionů. Jsme rozděleni do pracovních skupin, každá se zabývá jiným tématem veřejného života – například hospodářstvím, zdravotnictvím, kultuou či školstvím – a ukazujeme lidem, jak může být EU nápomocná v každé z těchto oblastí. Tato naše nadace přitáhla dost sponzorů, takže fungujeme úspěšně už sedm let.

Kromě toho dnes také přednášíte na New York University v Praze, pro koho je tato škola určena?

Jezdí sem, obvykle na semestr, studenti NYU z New Yorku, aby poznali jiné kulturní prostředí. Myslím, že NYU přitahuje studenty, kteří jsou zvídaví a nepovažují Spojené státy za izolovaný ostrov. Snažíme se, aby kurzy byly přizpůsobeny lokálním specifikům, proto například já vyučuji Občanský odpor ve střední a východní Evropě v literatuře, umění a filmu. Myslím, že je podstatné, aby si budoucí američtí novináři či diplomaté uvědomili, jaké to tady bylo, co znamená Havlovo „žití v pravdě“. A faktem je, že na NYU v Praze učí ty největší kapacity jako Pehe, Vondra či Zieleniec, z nichž každá může jít svým osobním příkladem. Proto, a pro její multikulturalismus v tom nejlepším slova smyslu, preferuji NYU před českými univerzitami.



3 komentáře »

  • Karel Held :

    To z obou vás rodiče nemají radost. Ty i sestra kateřina jste pěkné čůzy. Zaorálek je sice blb, ale šoustat tě nemusel. Kateřina se slizovnem Bursíkem také velké terno neodělala.

    reagovat

  • Milan Z :

    Monika Pajerová je dospělá žena, která žije ve svobodném státě a to s kým šoustá je čistě její soukromá věc. Jako každého z nás …

    reagovat

  • JaromirHercog :

    Paní Pajerová je pouhou zaprodankyní USA zrovna takovou, jako ve své době byl např. Jakeš a spol. Možná nebude úplně hloupá, ale asi dost dobře naivní jako každý pravdoláskař.

    reagovat

Napište komentář

Pište prosím slušně a k tématu článku! Odesláním komentáře souhlasíte s těmito pravidly diskuse, nevhodné příspěvky budou odstraněny. Pokud se Váš komentář neobjeví hned, neodesílejte jej znovu, z důvodu cachování se může Váš komentář objevit až s menší prodlevou po odeslání.