Voči očima náhodného kolemjdoucího

21. 5. 2018 Autor: Rubrika: Hlavní článek,Kultura žádné komentáře

Bubny! Ano, místností s gotickým stropem se linou dunivé, ale pomalé rytmy. Čtyři kněžky vstupují do sálu. Hlavní kněžka, ta spoře oděná, nese mísu, která by klidně mohla být na ovoce, ale v tento moment má zcela jiný účel – stává se obřadní nádobou na krev.

Poté co se skupina dostane na vyvýšené místo v čele místnosti usedá kněžka (stále za zvuku bubnů!) do majestátního křesla a jedna z jejích společnic si navlékne gumové rukavice a odebírá jí krev. Následně se i zbylé aktérky zapojují a po zápasení taktéž s gumovými rukavicemi usedají ke kněžčiným nohám, kde není zcela patrné, co dělají – možná vysoce propracovaný rituál s mystickou symbolikou, možná jen depilaci. Vše je prováděno s velkou pečlivostí, až by se skoro mohlo zdát, že to trvá moc dlouho.

Pointou celého představení je majestátní odchod celé skupinky z podia. Když procházejí davy studentů, kteří jsou svědci celého rituálu, všichni jim kolegiálně a až s úctou ustupují stranou. Možná malinko pátravě koukají po krvavém předloktí hlavní kněžky a míse s krví – zdá se tedy, že ta byla skutečná. Nakonec utichají i bubny a s nimi odchází i podivné mystické napětí…

Není to zážitek ze srazu uctívačů ďábla v opuštěném chrámu, ale jednalo se o performanci Markéty Garai, která takto účinkovala v rámci mezinárodního festivalu filmu studentů audiovize Zlatý voči v klubovně Zázemí. Na tomto již 23. ročníku, který se konal minulou středu a čtvrtek, se bylo možné vedle tohoto „live“ zážitku obohatit i jinými způsoby.

Například debatou o nově se rýsujícím studijním oboru v českém prostředí věnující se počítačovým hrám: Game studies. Nebo být na křtu knihy Jiřího Angera Afekt, výraz, performance se speciálním hostem, literárním vědcem Josefem Vojvodíkem. Večery byly zasvěceny hudebnímu programu a kapelám Cold Cold Nights nebo Šašman kvintet.

Tou nejpodstatnější složkou pak bylo promítání krátkých studentských filmů. To probíhalo formou pásem zesumírovaných dle témat. O jejich kvalitě rozhodovala porota ve složení doktor David Čeněk, pedagogický zástupce Katedry filmových studiích na Filozofické fakultě, režisér Olmo Omezru, držitel cen kritiky za snímek Rodinný film, Anna Krejčíková, reprezentantka studentů Katedry filmových studií a dokumentaristka Anna Slováková.

Filmy mohly zaujmout několika způsoby, vedle jiných například svou avantgardní složkou (ocenění Poškrábaný Voči Kurta Krena). Nechybělo ani divácké ocenění v podobě ceny Percepční voko publika.

Zaštiťujícím tématem celého festivalu byl fetiš. Ačkoli se možná někteří z vás hloupě uculují, fetiše byly původně neživé předměty, jimž na základě náboženské oddanosti byly připisovány magické vlastnosti. Dnes význam vnímáme v širším slova smyslu jako obsesi čímkoli. Jejím zajímavým ztvárnění v rámci festivalu bylo napojení na média.

V rámci jednoho bloku soutěžních filmů se umělci pokusili audiovizuálně ztvárnit dvousečnost médií – nutnost jejich využívání a zároveň jejich zraňující efekt:

Muž a žena stojí v místnosti pouze s obrazovkou. V té jsou promítány obrazy téže ženy týrající dítě a téhož muže znásilňující jinou ženu. Je to realita? Jsou postavy skutečné, nerozplynou se, když se vzájemně obejmou? Opravdu se stalo to, co je prezentováno skrze obrazovku? Drtivé vyznění snímku ochromí jako propadnutí pod led – když se zhasne, žena zaječí a muž začne těžce oddychovat.

Filmový mezinárodní festival Zlatý Voči skutečně otevírá ty lidské! A to nejen v otázce vnímání obrazů, ale hlavně přemýšlených o nich a co je nejdůležitější – pochybování o nich.

Autorka: Tereza Poláková
Foto: Zlatý voči



Napište komentář

Pište prosím slušně a k tématu článku! Odesláním komentáře souhlasíte s těmito pravidly diskuse, nevhodné příspěvky budou odstraněny. Pokud se Váš komentář neobjeví hned, neodesílejte jej znovu, z důvodu cachování se může Váš komentář objevit až s menší prodlevou po odeslání.