Od 17. listopadu uplynulo už pár dní, Národní třída je je opět funkční ulicí, pod divadlem už není Havlův obývák a všichni slavící se vrátili ke svým životům. Pojďme se na tento svátek podívat s odstupem a zeptat se sami sebe, zda demokracii pořád bráníme tak aktivně jako sedmnáctého.

‚‚Albertov, tady to všechno začalo,‘‘ pronáší ‘‘Tonda‘‘ Blaník během toho, co pokládá před památník událostí 17. listopadu velký věnec. V těsném závěsu za ním se drží ‘‘Žížala‘‘ a Lenka, kteří věnec zase odnáší. Během několika minut se celá scéna opakuje. Ne neuvízli jsme v časové smyčce, ale jsme svědky natáčení filmu Prezident Blaník v místech, kde ještě před pár minutami zaznívaly proslovy rektorů plné obav, ale zároveň víry v mladé lidi a náš národ, a kde se přestavovaly studentské spolky a uskupení.

Vzápětí odsud startuje několik desítek odvážných účastníků běhu Run jinak po trase, kterou před 28 lety absolvovali studenti právě z tohoto místa na Národní třídu. Pomyslnou cílovou páskou je zde pro běžce právě památník listopadových událostí, který dnes naštěstí díky spoustě hořících svíček rozhodně nepřehlédnou.

Tento středobod Národní třídy ale není jediná zajímavost, kterou dnes můžeme na akci pojmenované Korzo Národní vidět a zažít. Prostor náměstí Václava Havla například patří neziskovým organizacím a jejich stánkům. Jsou tu jak ty nejznámější, tak i ty méně známé, které se zde propagují. Uprostřed prostranství například stojí podsadový stan, před nímž se prezentuje Skautský institut.

O kousek dál v podloubí budovy Nové scény Národního divadla sedí v pohodlných ušácích lidé ve světle lampiček. Ti, co nenašli volné místo, stojí okolo. Čtou si, nebo poslouchají předčítání a mluvené slovo hostů. Nacházíme se v ‘‘obyváku Václava Havla,‘‘ který tu speciálně pro dnešní den vznikl. Kapacity jako Jan Sokol, Tomáš Sedláček, nebo Martin C. Putna tu sdělují publiku své myšlenky a čtou Havlovy texty. Organizátorem tohoto útulného koutu je Knihovna Václava Havla ve spolupráci s Národním divadlem a Korzo Národní.

‚‚Tuhle akci pořádáme proto, že si myslíme, že 17. listopad je významný svátek, na který se ale v České republice trošku zapomíná a to hlavně v posledních letech. Spousta zemí má nějaký svůj den nezávislosti, ať už je to Amerika, nebo spousta jiných zemí. U nás to samozřejmě částečně může být den založení republiky, ale částečně i 17. listopad, který stále spousta lidí pamatuje. My z něj chceme udělat žijící svátek a připomínat si, co se za minulého režimu dělo. Myslíme si, že tahle doba je jednoznačně lepší, takže se na to snažíme poukazovat,‘‘ vysvětlil hlavní organizátor David Nosák. ‚

‚‚Většina zde přítomných jsou studenti, kteří rok 1989 nezažili a je pro ně důležité si uvědomit, že chyby minulosti se mohou opakovat. Proto je dobré si připomenout, jaké to za dob minulého režimu bylo,‘‘ doplňuje další z organizátorů Tomáš Bělka. A co z Havlova odkazu považují tito pánové pro dnešní dobu za stěžejní? ‚‚Z našich státníků je to člověk, který si ve světě získal neskutečné uznání, když přistoupíme na srovnání se současností, těžko hledám podobného člověka. Našel obdiv v různých zemích, přes oceán v Americe na kongresu lidé vstávali a tleskali mu. Byl to zároveň člověk, který naši zemi dostal za pomoci dalších lidí do Evropské Unie a do NATO, a proto si myslím, že je důležité ho připomínat,‘‘ odpovídá Nosák.

Mezitím se sympatický chaos Národní třídy začíná měnit ve spontánní průvod tvořící se okolo mnohačlenného dechového orchestru. První ze dvou dnešních pietních průvodů, které se zde odehrají, směřuje od Národního divadla směrem k památné desce. Zpívá se Gaudeamus Igitur a státní hymna. Ve tvářích spousty přítomných lze číst pohnutí.

Kromě dechového orchestru a sboru nás po celý den doprovází také Pravda a Láska a to jak pomyslně, tak doslova. Tyto příznačné názvy organizátoři pouliční oslavy udělili dvěma hudebním stageím.

A od Pravdy už je to jen kousíček na Václavské náměstí. Loni tu bezmála čtyřicet tisíc lidí vytvořilo nezapomenutelnou atmosféru a i letos se interpretům a řečníkům z pódia Koncertu pro budoucnost nabízí úžasný pohled na plné náměstí. A kdo jsou vlastně lidé, jenž tu v zimě, která zalézá pod nehty, stojí a slaví svobodu? A proč je podle nich i v dnešní době důležité tento svátek slavit? ‚‚Zapomíná se na to, že dřív se opravdu nemohlo cestovat, nemohli jsme si dělat v mezích zákona, co jsme chtěli,‘‘ odpovídá na tuto otázku paní Hana. ‚‚Důležité slavit 17. listopad je hlavně zhledem k politickým náladám v této zemi a nezájmu drtivé většiny české populace o hodnoty,‘‘ přidává se její manžel Miroslav. V době událostí sametové revoluce bylo oběma třicet dva let. ‚‚Je velmi důležité slavit tento svátek a jsem především ráda, že tu vidím mladé i staré lidi, to mě těší,‘‘ zní odpověď paní Blanky.

A jak prožívá 17. listopad někdo, kdo sametovou revoluci nezažil? ‚‚Velmi intenzivně, jako člověk, který odsuzuje komunistický režim, si myslím, že je potřeba každoročně si připomínat tento svátek, abychom si svobody a bojovníků za ni dokázali vážit. 17. listopad je také dobrou příležitostí veřejně upozornit na hrozby ohrožující demokracii, které se aktuálně objevují a společnost má tendenci je opomíjet,‘‘ odpovídá student David.

Během našeho povídání na pódiu začal mluvit Patrik Procházka. Jedna z jeho vět mě zasáhne. ‚‚Kdyby se před 28 lety nestalo, to co se stalo, teď bych tu s vámi nebyl.‘‘ ‚‚Byl bych zavřený někde v ústavu pro postižené,‘‘ dokončuje po krátké odmlce větu psycholog, vozíčkář a občanský aktivista, který stojí mimo jiné za projektem bojujícím za možnost smát se na občanských průkazech. Petr Pithart ve své řeči zase apeluje na nutnost bourání sociálních bublin a snahu o pokojnou diskuzi s voliči extrémistických stran. Svůj projev zakončuje slovy: ‚‚Jsme tu dnes, abychom si slíbili, že když bude ohrožena nezávislost veřejnoprávních médií, nebo právní stát, sejdeme se tu. Takže to spíš než na sbohem, vypadá na na shledanou.‘‘

Nyní zpátky na Národní třídu, druhý pietní pochod se již odehrává ve tmě. Na balkón naproti památníku a stovkám svíček je namířen silný reflektor. Davy lidí stojí pod ním a čekají, všichni totiž vědí, co bude následovat. ‚‚Ať mír dál zůstává s touto krajinou,‘‘ začíná zpívat zpěvačka, která mezitím vyšla na balkón. Po zaznění posledního tónu se dlouho tleská.

Program ‘‘pod koněm‘‘ pokračuje až do večerních hodin, během dne se zde u mikrofonu vystřídalo mnoho hudebních interpretů zastupujících různé žánry a řečníků z například řad politiků, občanských aktivistů, či herců. Letošní ročník Koncertu pro budoucnost je u konce a lidé se za uklidňujících zvuků Laco Decziho jazzové trubky pomalu rozchází.

Co mají vlastně společného ‚‚Tonda‘‘ Blaník, student David, paní Hana s manželem Miroslavem, Petr Pithart, Laco Deczi a paní s hlavou kachny jdoucí v maskovém průvodu? Dnes jsou tu na Festivalu pro budoucnost všichni ze stejného důvodu, chtějí oslavit a ochránit svobodu.

Ducha povznášející atmosféra ze setkání tolika lidí je velmi motivující, je ale vůbec možné ji ve společnosti udržet déle, než do 18. listopadu? Od této chvíle uběhlo již několik dní a je na každém z nás, abychom reflektovali své počínání. S kolika voliči extrémistických stran jsme promluvili, kolika dětem jsme pověděli o významu tohoto svátku, jak jsme přispěli k udržení liberální demokracie v našem státě, o kterou se všichni tak obávají? Autorka těchto řádků přeje sobě i všem ostatním, abychom do příštího 17. listopadu dokázali žít tak, jako bychom sváteční atmosféru a odkaz těchto dní měli na paměti neustále.

Eliška Halaštová