Známé osobnosti univerzity popisují v anketě nedostatky představené reformy vysokého školství, tzv. Bílé knihy. Co si myslí o Bílé knize terciárního vzdělávání děkan FF UK Michal Stehlík, předseda Studentské komory RVŠ Vratislav Vozník či Patrik Eichler, bývalý předseda Studentské rady FF UK?

Přejít na odpovědi:
Michal Stehlík
Vratislav Vozník
Patrik Eichler

Co je Bílá kniha terciárního vzdělávání aneb proč ten humbuk?

Jde o soubor tezí ke komplexní reformě vysokých škol, který připravil reformní tým ministerstva školství v čele s prof. Petrem Matějů. Návrh byl 12. května představen veřejnosti a nyní se o něm má do konce roku diskutovat. A podle reakcí akademické obce je o čem.

Nejvíc polemik vzbuzuje reforma řízení škol, financování a školné, osud humanitních oborů. Řízení se změní radikálně. Školy budou rozděleny do čtyř typů podle svého zaměření. Prvním typem budou elitní výzkumné univerzity, posledním profesně orientované, bakalářské vysoké školy. Podle svého zaměření si pak školy budou moci vybrat systém samosprávy. Pro každý se ale počítá s posílením manažerských pravomocí rektora a vzroste také vliv správních rad, ve kterých budou působit tzv. externí aktéři (absolventi školy, podnikatelé, zástupci regionů). Podíl akademických senátů na řízení školy se zmenší.

Při financování se nepočítá s rostoucím přísunem peněz ze státního rozpočtu. Peníze mají přinést podniky nebo regiony, takže je kladen důraz na otevřenost škol k průmyslu, na aplikovatelný výzkum ap. Reforma také počítá s odloženým školným. To však má být vyváženo systémem studentských grantů a půjček.

Úzce ekonomický jazyk Bílé knihy a celkové zaměření na praxi a aplikovatelnost však dělá obavy zástupcům humanitních oborů. Domnívají se, že tuto část vysokého školství Bílá kniha pomíjí. Tento problém bude hlavním bodem diskuse reformátorů se studenty, která proběhne 24. června na Filozofické fakultě UK.

Více v článcích:
Bílá kniha: univerzity efektivnější, nebo závislejší?
VŠE zažila vášnivou debatu o reformě vysokých škol
Kuchařka reforem vysokého školství na dohled

Michal Stehlík

děkan Filozofické fakulty UK

Považuji materiál za natolik problematický v mnoha ohledech, že by rozbor nejasností, jednostranných pohledů, problematických návrhů až naprosto neakceptovatelných tezí nutně obsáhl podobně rozsáhlý materiál. Zaměřím se proto na hlavní problematické oblasti.

Analýza vs. návrhy řešení
V mnoha ohledech lze s materiálem souhlasit jako s analytickým pohledem na problémy vysokého školství. Ve chvíli, kdy ovšem tato analýza přechází k návrhům řešení, jedná se o nedomyšlené kroky, které by poškodily oblast terciárního vzdělávání. Paradoxně by celé věci spíše prospělo, pokud by tento materiál byl definován jako pouze analytický (i zde jistě najdeme problematické pasáže) a materiál koncepčního řešení by vznikl následně s jiným týmem, který nahlíží na jedné straně realitu, na straně druhé nutnost změn. Z analytických nedostatků definuji absenci analýzy financování vysokých škol.

Omezení svobody
Materiál zcela jasně definuje omezení akademických svobod, kdy je potlačována role akademických senátů na úkor „vševědoucích“ správních rad. Mám za to, že je to pokus nasadit „pocit z amerického systému“ (nikoliv ovšem americký systém jako takový) do zcela jiného prostředí, s jinými tradicemi. Při neexistenci vstřícného privátního sektoru mu takto „nabízet“ vysoké školy, aniž by byly splněny předpoklady přirozeného zájmu tohoto prostředí o vysoké školy, se mi zdá jako nemístný společenský experiment. Nehledě na nebezpečí výrazného omezení humanitních věd, které nejsou dostatečně výdělečné či aplikovatelné.

Akreditace institucí
Materiál definuje nový systém akreditací dle institucí, kdy se snaží zamezit fenoménu „létajících profesorů“, paradoxně je ovšem řešením tohoto problému zajištění dostatečného financování, nikoliv tento akreditační nový systém. Jedná se o další nebezpečný krok k centralizaci a zásahům státu do života akademických institucí, neboť systém akreditace přes konkrétní obor je dle mého názoru životaschopný. Akreditace přes instituci by znamenala nebezpečí možného podvázání jejího života ze strany státu poměrně jednoduše.

Likvidace tradičního akademického prostředí
Snaha po rozdělení vysokých škol na vědecké a „další“ je v podstatě chvályhodná, dopracovat však tyto kroky do „troj“dělení na výzkumné-vzdělávací-profesní je ovšem opuštění principu vzdělání a vědy společně. Chápu snahy zapojit VOŠ do systému bakalářského studia, ovšem systém dělení přes kritéria

Vratislav Vozník

předseda Studentské komory RVŠ

Bílá kniha je dokument, který je skutečně potřeba, má-li dojít k nějaké reálné diskusi. A ocěňuji, že se ministerstvo snaží k problému postavit otevřeně. Některá úskalí ale opravdu nelze jen tak přehlédnout. Oprostím se od dosavadních postupů a pohlédnu jen do současnosti a do budoucna.

Předně jde o informační šumy a rozporuplné informace, které o Bílé knize kolují. Na jedné straně slyším slova náměstka Růžičky, který neochvějně trvá na tom, že věcný záměr nového zákona, případně novelizace současného zákona o vysokých školách, je ve stádiu úvah a prvních prací. Na druhou stranu se ale dozvídám z důvěryhodných zdrojů, že proběhlo jednání k finální verzi tohoto zmoňovaného záměru. Kde je tedy pravda? Snažím se věřit páně náměstkovu, jakožto autoritě pro tuto oblast. Chci asi politicky i fakticky obtížnou věc, ale nebylo by možné na webu MŠMT zveřejňovat aktuální stav prací?

Diskuse pouze formální?
Další nedostatek spatřuji ve faktu, že Bílá kniha nabízí jen obecné proklamace bez jasně specifikovaných opatření a jejich podobě v možných alternativách realizace. Chápu argument autorů, že není možné dělat mnoho dílčích úprav, protože by se nový zákon stal nekonzistentním dokumentem a systém by tedy v konečném důsledku nefungoval. Jenže tímto se diskuse stává do značné míry zbytečná. Pokud autoři jasně deklarují, že na BK nelze téměř nic měnit, k čemu tedy diskuse? Jen proto, aby formálně nějaká proběhla?

Když už se tým profesora Matějů s nějakým konkrétnějším návrhem vytasí, a nutno podotknout, že dosti kontroverzním, ani při opakovaných dotazech nejsme schopni získat odpověď. Mluvím o plánovaném Základním studijním grantu. Na jedné straně mě prof. Matějů osočí, že se vyjadřuji k záležitosti, která v Bílé knize není vůbec uvedena (možné snížení veřejné podpory studujících), na stranu druhou není schopen na položený dotaz, zda se reálně nemůžeme dočkat snížení podpory, odpovědět.

Abych byl situaci popsal. Problém je v tom, že když dojde k vyjmutí studentek a studentů z institutu nezaopatřeného dítěte a tento bude nahrazen novou definicí studenta, část studujících přijde o přídavky na dítě. Základní studijní grant má být tvořen prostředky, které již nebudou dostávat rodiče ve slevě na dani (890,- měsíčně). Peníze půjdou přímo studentstvu, každému osobně. Sociální stipendia mají být zachována. Ale co okruh těch, kteří nedosáhnou na přídavek na dítě v bratru nezanedbatelné výši 700,- měsíčně. Kam se tyto prostředky podějí? Jak budou potřebným kompenzovány? Na tyto zcela legitimní otázky nám nikdy nikdo neodpověděl.

Ztracené kredity
I v systému samotném jsou rezervy. Často se hovoří o odložené poptávce. O studentech, kteří se nedostanou na vysněnou školu, jdou jinam a pak se hlásí znovu a znovu, dokud se na školu nedostanou, a utrácí přitom veřejné prostředky studiem jinde. Pak tu máme skupinu lidí, kteří z nějakého důvodu nedostudují. Ale na škole určitou dobu pobyli a nějaké kredity získali. Tyto prostředky, transformované v kredity, se ztrácí ve vakuu.

Mnoho studujících přichází již s titulem DiS. Jenže pokud jdou na výšku, musí si celého bakaláře udělat, jako by byli vzděláváním netknuti. Není to mrhání prostředky, které by se dalo omezit? Neřeší se. Přitom se jedná o relativně velký vnitřní finanční potenciál.

Soukromé zdroje. Ale jak?
S výče uvedeným úzce souvisí i další téma. Financování vysokého školství. Bílá kniha jen suše konstatuje, že do vysokých škol už více peněz jednoduše nepoteče. Tečka. Ani náznakem se nesnaží tuto situaci jakkoli řešit. Jediné, na co se autoři zmohli, toť financování ze soukromých zdrojů. A tu omezili jen na odloženou platbu absolventů za vzdělání. Žádný náznak návrhu, jak řešit historické podfinancování resortu způsobem, který by pomohl školám a jen minimálně ovlivnil stát. Jen plané konstatování, že by podnikatelské subjekty měly dostat daňové úlevy při spolupráci se školami. Ale konkrétně? Opět nic.

Co je hlavním tématem pro profesora Růžičku, náměstka ministra? Systém řízení vysokých škol. A zejména studentské postavení v těchto strukturách. Argumentuje se, že studenti nemají žádnou odpovědnost. Že je potřeba dopřát hlasu lidem z „odběratelské sféry“. Zaměstnavatelům, krajům, obcím, profesním sdružením, absolventům. Tito by měli sedět ve správních radách, které by spoluvolily či volily rektory, klidně z neakademického prostředí. Účast studentstva na tomto procesu je zcela upozaděna, jelikož jako zákazníci hypermarketu taky nemluvíme do toho, kdo bude ředitelem.

Kde selhává studentská samospráva?
Kolektivní orgány ji jakoby nemají, což u některých vyvolává dojem, že jsou kvůli tomu vysoké školy řízeny nezodpovědně, případně ne dostatečně zodpovědně. Odpovědnosti jsou nicméně různé druhy – členové zastupitelských orgánů mají odpovědnost obecnou čili politickou. Možnost naučit se politické odpovědnosti pokládám za zcela zásadní přínos, který studujícím česká vysoká škola nabízí, pokud o něj stojí. A pokud jsou studenti tak zásadním problémem v samosprávách, proč nebyl doc. Ježek schopen jmenovat jediný příklad špatného zásahu studentů v samosprávě? Ba naopak, prohlásil, že může jmenovat několik příkladů, kdy studentská část senátu zasáhla velmi pozitivně.

Na setkání se studentkami a studenty pan ministr prohlásil, že se chce v co největší zbavit politického působení na vysoké školy. Jak s tím ale koresponduje fakt, že by se členové správní rady rekrutovali z řad ministreských, krajských a obecních politických představitelů? Jak s tím koreluje návrh, že by správní rady jmenoval ministr?

Toto jsou jen některé z otázek a problémů spojené s tak komplexním materiálem, jako je Bílá kniha. Jistě vás napadnou po pročtení Bílé knihy i tohoto textu mnohé další a budu jen rád, pokud byste se o ně se mnou podělili. Mnohé z nich mě ještě určitě nenapadly a byla by škoda, kdyby se nedostaly na přetřes na různých platformách. Ať už je to Studentská komory Rady vysokých škol, setkání se zástupci ministerstva a mnohých dalších.

Patrik Eichler

bývalý předseda Studentské rady FF UK

Nejvážnější výhradou k textu Bílé knihy nejsou její často zcela nepřijatelné a namnoze nedomyšlené teze, ale fakt, že jakoby samozřejmě předefinovává obsahy pojmů jako univerzita, student nebo vzdělání.

Nevratné změny
Univerzita, kterou neřídí její samosprávné orgány (akademické senáty) a jimi volení zástupci (děkani, rektoři), ale o jejímž směřování dominantně rozhoduje ministerstvem školství jmenovaná správní rada složená podle dosud nejasného klíče ze zástupců průmyslu, politiky, místní či obecní samosprávy a (snad také) akademiků, není univerzitou v tom smyslu, jak ji chápeme dnes. Na každý pád pak univerzita bez akademické samosprávy nebude schopna účinné obhajoby akademických svobod, a to ani svobody bádání.

Student situovaný do role „klienta“ své školy a svázaný půjčkami od bank, které stejně bude muset „reinvestovat“ do svého studia jako „výtahu k úspěchu“ nebude dnešním studentem, tedy takovým, kterého vysoká škola učí kritickému myšlení a kterému studium slouží jako opora k porozumění dnešnímu světu. Záměr reformy v této věci odhalují sami zástupci MŠMT, když při prezentaci Bílé knihy hovoří o absolventech vysokých škol jako o „produktu“, který budou odebírat příslušné firmy. Nakonec pak ani vzdělání, které má být podle „týmu Petra Matějů“ klienty (=studenty) užívanou komoditou, těžko může sloužit k něčemu jinému, než k vykazování v ministerských tabulkách. Jeho skutečný obsah se během několika let docela vytratí.

Likvidace akademických svobod a samosprávy
Už od listopadové revoluce sledujeme postupnou centralizaci v rámci vysokých škol (fakulty k univerzitě) i v rámci jejich součástí (například odnětí normotvorné iniciativy akademickým senátům) a také jejich centralizaci pod vliv státu. Návrh Bílé knihy je jen dalším krokem ve směru daném nejpozději před dvěma lety novelou zákona 111/1998 o vysokých školách. Jde přitom o krok tak razantní, že zjevně překračuje i pole vymezené naší Ústavou.

Nález Ústavního soudu z poloviny března 2008 jasně říká: „Jelikož vědecké bádání je pojmově spojeno s kategorií svobody (viz článek 15 odstavce 2 Listiny), jsou všechny zákonem zřizované vědecké instituce budovány na principu autonomie, samostatnosti a oddělenosti od státní moci. Orgány těchto institucí (vysokých škol, Akademie věd České republiky) jsou tudíž utvářeny vědeckou komunitou (u vysokých škol akademickou obcí).“ Kdyby nic jiného, tak správní rada (s převahou neakademiků) jmenovaná ministrem školství je v jasném rozporu s tímto stanoviskem Ústavního soudu.

Státní populismus
Bílá kniha vychází vstříc populistickému tlaku na navyšování počtu studentů na vysokých školách tak, aby každý (či takřka každý) mohl získat formálně vysokoškolské vzdělání. Zamlčuje však již, že bude-li mít vysokoškolské vzdělání sedmdesát či osmdesát procent populačního ročníku, těžko půjde o vzdělání skutečné. Ministerstvo tak mimo jiné sleduje cíl oddálit nezaměstnanost v nejmladší generaci o několik let jakoby vysokoškolského vzdělávání. V horizontu let bude v české populaci formálně vysokoškolské vzdělání stejně běžné jako dnes maturita – což se nutně musí odrazit na jeho úrovni – a stejně nutně se objeví i v současnosti zanedbatelný problém odpovídajícím způsobem nezaměstnatelných vysokoškoláků.

Pozitivem budiž, že ministerstvo si dnes již, jak se zdá, uvědomuje, že nelze stavět dům od střechy – a reformu vzdělávacího systému začínat od vysokých škol – takže by na konci roku měla být předložena také koncepce rozvoje školství regionálního.

Ještě jednu věc lze v chování ministerských úředníků považovat za populistickou – automatický předpoklad, že vysoké školy se mají přizpůsobovat průmyslovým podnikům a postupně se stát jakými jejich servisem. Položil si někdo z reformátorů otázku, zda by se firmy neměly inspirovat ve fungování vysokých škol a vést své fungování spíše k „obecnému dobru“ než k snadno spočitatelnému zisku?

Neochota k diskusi
Že MŠMT připravuje nové znění vysokoškolského zákona, je zřejmé nejméně rok. Za celou dobu ministerstvo s akademiky ani veřejností své kroky nekonzultovalo ani jim je nepředstavilo. Různé pracovní materiály z ministerstva pouze „unikaly“. Dnes předseda vlády hovoří o tom, že o návrhu Bílé knihy je možné diskutovat do konce roku. Ministerstvo avizuje, že připomínky k Bílé knize je možné zasílat do poloviny září. Na věcném záměru zákona přitom již ministerští úředníci pracují.

Akademické prázdniny nikoho neomlouvají (existují ostatně i prázdniny parlamentní), ale i kvůli nim je tak reálný čas pro diskusi nad ministerstvem předloženým materiálem přinejlepším dva měsíce. Kdyby měli autoři návrhu reformy zájem na diskusi, přistoupili by k ní buď dříve, nebo jí jiným způsobem poskytli větší prostor. Již z časového omezení je dnes zřejmé, že základní nastavení reformy – tedy znesvobodnění a komercionalizace univerzit – zůstane beze změny. Svádění diskuse k dílčím záležitostem a detailům je jen snahou odvést pozornost od podstatného k marginálnímu.

O aroganci moci, ať už v podání čelních politiků nebo vysokých úředníků ministerstva, svědčí i mlčení k argumentům, které k samotné reformě shromáždila například konference k 660 letům od založení Univerzity Karlovy (http://iforum.cuni.cz/IFORUM-5318.html). Důkazem téhož je i varování „před arogancí moci a absencí demokratického dialogu při přípravě transformace nemocnic“ z prohlášení mediků (http://iforum.cuni.cz/IFORUM-5442.html) k tomuto tématu. I takzvaná „transformace“ fakultních nemocnic je přitom hrubým zásahem do akademických svobod a samosprávy.

Poplatky za vzdělání
Nevyjádřeným cílem připravované reformy vysokých škol je likvidace vzdělání jako „veřejného statku“ a jeho převedení do kategorie statků soukromých. Zcela reálná je také obava z budoucí privatizace veřejných vysokých škol jako takových. Tato předpověď se dnes jistě může zdát nepravděpodobná, jde ovšem o scénář odpovídající situaci ve zdravotnictví. V některých krajích již privatizace nemocnic probíhají; privatizace nemocnic fakultních je přes protesty studentů připravována. I zde pak jde především o likvidaci „zdraví“ jako veřejného statku, a jeho převedení do kategorie statků soukromých.

„Školné“ je zde jen pomyslnou třešničkou na dortu namnoze nevratných systémových změn. Jde jistě o téma snadno medializovatelné i zneužitelné, téma nikoli okrajové, ale vedlejší.

Co vadí na reformě vám? Vyjádřete se v diskusi!

Tato anketa je postupně aktualizována: od neděle čtěte názor Vratislava Vozníka (předsedy Studentské komory RVŠ), v úterý pak postoj Patrika Eichlera (bývalého předsedy Studentské rady FF UK), další osobnosti budou následovat.

Bílá kniha – ilustrační foto: Audiovizuální služba EK