Anketa: Jak hodnotí 20 let svobody osobnosti UK?

25. 11. 2009 Autor: Rubrika: Názory žádné komentáře

Oslavy 20. výročí sametové revoluce jsou za námi. Jak polistopadový vývoj hodnotí významní představitelé Univerzity Karlovy, jak jsou spokojeni se stavem demokracie a co pro ně znamená odkaz 17. listopadu?

Aleš Gerloch
Jan Sokol
Ján Gronský
Michal Stehlík
Radka Wildová
Jan Wintr
Kateřina Charvátová
Jan Kysela
Ondřej Hrušák
Zdeněk Pinc



(Redakce pro větší autentičnost výjimečně ponechává odpovědi v nezkráceném znění).


Aleš Gerloch, děkan Právnické fakulty

Aleš Gerloch, děkan PrF

Co pro Vás znamená 17. listopad 1989?
Jistě nejen pro mne je symbolem přechodu od etatistického a autoritativního režimu k liberálně demokratické společnosti. Tato zásadní změna samozřejmě neproběhla během jednoho dne a jen u nás. Nesmíme zapomenout, že proces eroze byrokratického sovětského bloku začal již uskutečňováním politiky „détente“ ze strany demokratických států, významné místo zde má Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách v r. 1975 (souvisí s ní i vznik Charty 77) a samozřejmě Gorbačovova „perestrojka“, která důrazem na demokratizaci a otevřenost vedla k toleranci těchto změn. Z občanských iniciativ zřejmě nejvýraznější roli hrála polská Solidarita. Myslím, že se nezřídka podceňuje též vliv historického roku 1968 na vědomí československé společnosti. Nicméně rok 1989 byl tím zlomovým. Pro akademiky má zvláštní význam obnovení akademických svobod a akademické samosprávy. Je namístě zdůraznit, že 17. listopad byl a stále je svátkem studentů, připomenutí 50. výročí událostí roku 1939 stálo přímo u základů současného režimu.

Jak hodnotíte uplynulých 20 let?
Úsilí o obnovení liberálně demokratické společnosti cestou hledání společenského konsensu, které dostalo svůj výraz v pojmu „sametová revoluce“, se od začátku střetávalo se snahou o polarizaci již tak ve skutečnosti rozdělené společnosti. To se výrazně projevuje zvláště v posledních letech. Snížení schopnosti hledat a nalézat konsensus může být v podmínkách narůstající globální krize lidské civilizace – nejen finanční a ekonomické, ale též ekologické, energetické, surovinové, potravinové, hodnotové… – pro českou společnost rizikové.

Jste spokojen se stavem demokracie v ČR?
Demokracie je diskuse, říkal T. G. Masaryk. Bohužel se vzájemně příliš neposloucháme, zajímá nás prioritně kdo to říká a nikoliv co říká. V nedávné diskusi bývalých ministrů spravedlnosti v Otázkách Václava Moravce v České televizi zazněl názor, ostatně nikoliv ojedinělý, že po listopadu 1989 se podařilo vytvořit demokratické instituce, nikoliv však demokratické osobnosti (politiky, soudce, etc.). Připomněl bych výrok Ralfa Dahrendorfa: na základní politické a právní změny je potřeba 6 měsíců, na hlubší institucionální změny 60 měsíců, avšak na změny ve společenském vědomí a prostředí 600 měsíců. Zároveň však platí, že podstatou demokratického právního státu je, řečeno s jistou nadsázkou, že nerozhodují lidé, ale zákony a instituce. V tomto směru nelze nevidět, že nosná idea „dělby moci“ byla dovedena do podoby „difuze moci“, takového rozdělení veřejné moci v horizontálním a vertikálním směru (včetně institucí Evropské unie), a to i mimo etablovaný ústavní systém, že se vytvořil stav, který lze označit pojmem „zablokovaná demokracie“. Leckdo má dost moci, aby blokoval navrhovaná řešení různých společenských problémů, jejich prosazení je však stále obtížnější. Problémem se stává i samo úsilí koncentrovat se na skutečné společenské problémy a ne na „pseudoproblémy“. Je to zřejmě systémový defekt, kdy politický a též právní systém vykazuje působení retardační povahy. Vyžaduje analýzu funkčnosti institucí a jejich vzájemných vztahů a řešení hrozící krize mechanismu demokratického rozhodování.

Jan Sokol, proděkan pro zahraniční styky Fakulty humanitních studií

Jan Sokol

Co pro Vás znamená 17. listopad 1989?
Samozřejmě občanskou svobodu a všechna rizika, která s tím souvisejí. Máme to, co si zavaříme, a v novinách se vidíme, jací jsme. Pro mne to byla jedna z největších změn v mém profesním životě a tím ovšem nepřímo ovlivnila i osobní život a rodinu. Od počítačů a software jsem přešel do redakce a pak do parlamentu, a co jsem dřív dělal jen jako koníček, stalo se nakonec mojí profesí. V občanském životě byla změna ještě hlubší.

Jak hodnotíte uplynulých 20 let?
Přes všechny smutné zkušenosti přiznám, že nejsem zklamaný a i když Češi jako obvykle většinou hubují, mně to nějak nejde. Samozřejmě vidím, co všechno jsme pokazili a promrhali, ale pro člověka mé generace a s mou životní zkušeností převažuje to, z čeho mám radost. Člověk ovšem musí užívat novin a televize hodně střídmě a víc se dívat kolem sebe.

Jste spokojen se stavem demokracie v ČR?
Jsem předně rád, že tu vůbec je. Trpí ovšem mnoha neduhy a dnes už se to asi nedá svádět jen na dětské nemoci. Politici si vytvořili vlastní oddělenou třídu a zdá se mi, že se sami chápou jako fotbalisté: hlavní je, kdo boduje, kdo to komu nandá. Máme permanentní volební kampaň, podle ústavy všemocný a přitom fakticky bezmocný parlament, politické strany s podezřelými rozpočty a konexemi a slabé vlády. Jsme sice naštěstí v EU a vesele z ní čerpáme, chováme se k ní ale jako škrholové. Právo je stále na druhém třetím místě a jak vypadá výchova právníků?

Ján Gronský, katedra ústavního práva Právnické fakulty

Co pro Vás znamená 17. listopad 1989?
Listopad 1989 pro mne znamenal obrovskou naději.

Jak hodnotíte uplynulých 20 let?
V hodnocení dvaceti let mne napadá na prvním místě, že to je obrovské zklamání, a to i přes všechna velká pozitiva, které ani není třeba vyjmenovat (jedno však chci uvést: úžasné, nevídané možnosti mladé vysokoškolské generace). Myslím zklamání z toho, co Václav Havel nazval mafiánským kapitalismem se všemi průvodními jevy.

Jste spokojen se stavem demokracie v ČR?
Mé zklamání se týká také stavu demokracie. Velké plus je jistě skutečná svoboda slova a vůbec existence Listiny základních práv a svobod. Mechanismus fungování parlamentní demokracie je však ve všech jejich částech ubohé, politická „elita“ většinou nevzdělaná, mocichtivá, netolerantní a hamižní, svým způsobem (se všemi na ni nalepenými „celebritami“) odpuzující. Otázka pravda je, zda tomu mohlo být po 40 letech vlády třídně zaslepených primitivů jinak. Těch 50 masarykových let totiž ještě běží.

Michal Stehlík, děkan Filozofické fakulty

Michal Stehlík - děkan FF

Co pro Vás znamená 17. listopad 1989?
Jako pro historika to pro mě není jen rok 1989, ale i 1939. Přes častokrát zmiňovaný marasmus ve vnímání našich moderních národních dějin je pro mě toto datum dokladem, že jsou přece jen v našich dějinách okamžiky i témata, kdy lidé nezůstávají stranou a dokáží odlišovat hranice správného a nesprávného i veřejně. A to je silný odkaz.

Jak hodnotíte uplynulých 20 let?
Z hlediska společnosti jako cestu od naděje, přes vystřízlivění a frustraci z toho, že někdo bezostyšně ukradl lidem pod rukama jejich ideály, až po pragmatické vystřízlivění. Na rozdíl od první republiky je to období až překvapivě bezemoční, jakoby bez zájmu o věci veřejné, s pozůstatky normalizačního názoru, že „politiku dělají oni“, nikoliv my jako celek… Je to období ignorance nutnosti pevných základů právního státu v počátcích demokracie, zejména pokud jde o rychlou ekonomickou reformu, ale je to i období nesporné demokracie a mimořádné svobody projevu.

Jste spokojen se stavem demokracie v ČR?
Jsem spokojen s tím, že jsou zde mechanismy, aby byla demokracie posilována, jen je nutné těchto mechanismů využít, stále nám chybí zákony o lobbingu, větší odpovědnost a transparentnost politiků atd. Spokojen se stavem demokracie nemlže být ovšem člověk nikdy, to je první krok k nástupu totality, ať už jakkoliv zabarvené a pod jakýmikoliv líbivými hesly.

Radka Wildová, děkanka Pedagogické fakulty

Radka Wildová - děkanka PedF

Co pro Vás znamená 17. listopad 1989?
Znamená pro mě jako občana, pedagoga i člověka velmi významný předěl. V mém vnímání je dnem počátku proměny společnosti, dnem počátku transformace školy, dnem počátku reformy přípravy učitelů, obrozování fakulty i dnem otevírajícím nové příležitosti. Vybavuji si velká očekávání i emoce spojené s tímto dnem, který jsem prožívala ve věku studentském, a tedy vskutku intenzivně.

Jak hodnotíte uplynulých 20 let?
Jako léta naplňování oněch velkých očekávání a příležitostí. Dlužno však říci, že mnohá očekávání nebyla naplněna, nebo se naplňují daleko pomaleji, než jsem věřila. Možná některá očekávání byla nerealistická, daná touhou po rychlé nápravě věcí veřejných a zavedení pro vyspělý svět normálního stavu. Právě z hlediska naplňování těchto očekávání a tužeb mohu uplynulá léta vnímat jako etapy charakterizované nadšením, důvěrou, zklamáním, emancipací, stabilitou, dospělostí, roztrpčením i nespokojeností. Věřím však, že jako celek musí každý soudný člověk hodnotit ona léta vysoce kladně, jako léta svobodné společnosti.

Jste spokojena se stavem demokracie v ČR?
Mám-li odpovědět z hlediska komparace s obdobím před dvaceti lety, potom samozřejmě. Mám-li odpovědět z hlediska komparace s vyspělými demokraciemi, potom s rozpaky. Demokracii však máme, a to z její podstaty, takovou, jakou jsme si jí vytvořili. Děkovat osudu je však třeba i za stav naší demokracie. Nemohu být více kritická, neb stav před dvaceti lety mám na paměti. Mám-li se vyjádřit ke stavu demokracie v akademické oblasti, potom jsem spokojena a věřím, že její úroveň nebude oslabena v souvislosti s obnovenými snahami o reformu terciárního vzdělávání v intencích Bílé knihy jako východiska věcného záměru zákona.

Jan Wintr, katedra teorie práva a právních učení Právnické fakulty

Co pro Vás znamená 17. listopad 1989?
17. listopad je pro mě jedním z nejdůležitějších dnů v roce. Revoluce roku 1989 změnila můj život. Často a rád si připomínám, jakých rozličných svobod, možností a příležitostí mohu dnes v různých sférách profesního i osobního života s naprostou samozřejmostí užívat, což bych vůbec nemohl, nebýt revoluce. V roce 1989 mi bylo jedenáct, což bylo dost na to, abych mohl dnes lépe chápat obludnost a zvrácenost totalitního režimu a tehdy vnímat revoluční euforii, v níž se projevovalo to nejlepší, co v našem národě je.

Jak hodnotíte uplynulých 20 let?
Jednoznačně jako dvacet let ve svobodné zemi. Jsem rád, že jsem mohl být svědkem toho, jak se rodila, či spíše obrozovala, občanská společnost se všemi svými aktivitami, projevy a výsledky v nesčetných oblastech lidského konání. Žijeme v nejpříznivější době, v jaké kdy lidé na tomto území mohli žít.

Jste spokojen se stavem demokracie v ČR?
S určitými výhradami ano. Velmi rychle po revoluci se podařilo vybudovat pevné základy demokratického právního státu, na něž se můžeme spolehnout. Rozčilujeme-li se někdy oprávněně nad korupcí a klientelismem v naší zemi, měli bychom si uvědomit, že jsou bohužel spojeny s vládou lidí jako takovou. Myslím, že kdybychom chtěli na světě hledat země s jednoznačně vyšší úrovní politické kultury, než je u nás, o moc víc než prsty dvou rukou bychom k počítání nepotřebovali.

Kateřina Charvátová, katedra dějin a didaktiky dějepisu Pedagogické fakulty

Co pro Vás znamená 17. listopad 1989?
17. listopad pro mě byl a stále je synonymem svobody.

Jak hodnotíte uplynulých 20 let?
Uplynulých dvacet let po euforii naděje přineslo také mnoho rozčarování. Nečekala jsem tak silné vítězství hrubých ekonomických zájmů nad mravními a duchovními hodnotami.

Jste spokojena se stavem demokracie v ČR?
Děsí mne arogance moci, kterou v současné společnosti všude kolem sebe vidíme. Tato arogance se týká i vysokých škol. Po útoku na financování vědy viz nová metodika hodnocení vědy, která ve světě nemá obdoby a jež není ničím jiným než skrytým odlivem peněz ze základního výzkumu do průmyslu, se lze obávat prosazení dalšího mocenského vlivu na provoz vysokých škol a omezení akademických svobod.

Jan Kysela, katedra teorie práva a právních učení Právnické fakulty

Co pro Vás znamená 17. listopad 1989?
Jednak naději na lepší příští a výbuch euforie a pozitivní energie, jednak ukončení období, které považuji za diskontinuitní ve vývoji moderní Evropy.

Jak hodnotíte uplynulých 20 let?
Naděje se naplnily jen zčásti, přesto došlo k ohromným změnám systémovým, proměně měst a krajiny, nástupu nové generace, dotčené předchozím režimem jen okrajově. Zklamání se vztahuje spíše k lidem, byť jejich počet v decisních funkcích působí dojmem, že selhává systém. Během doby se totiž stala ČR „normální“, což znamenalo i výměnu politických elit a proměnu jejich cílů.

Jste spokojen se stavem demokracie v ČR?
Česká demokracie trpí deficity, to však platí o jiných státech (odcizování občanů politice, uzavírání politických stran a jejich mocenský apetit, vznik klientských sítí, korupce apod.). Dáno je to už tím, že demokracie je ideál, jemuž se můžeme spíše blížit, než jej skutečně žít. Je založena na fikci dobrého, racionálního a informovaného občana, jehož se však v praxi příliš nedostává. To však neznamená, že se s neduhy máme smiřovat jako s čímsi nevyhnutelným; chybí mi však obecný recept na jejich odstraňování.

Ondřej Hrušák, děkan 2. lékařské fakulty

Ondřej Hrušák, děkan 2. LFCo pro Vás znamená 17. listopad 1989?
Nedávno jsem o tom mluvil při promoci. Našim absolventům, čerstvým magistrům fyzioterapie, jsem to shrnul slovy: „Pro nás, studenty, to začalo ten páteční den dopoledne. Byl jsem v šestém ročníku medicíny. Na semináři z hygieny nám vyučující neochotně vyřídili vzkaz odkudsi, že odpolední akce, chystaná jako vzpomínka na nacisty zavražděného Jana Opletala, je sice možná povolená, ale spíš tam nemáme chodit. Lepší propagaci, aspoň pro některé z nás, udělat nemohli. Už na Albertově bylo vidět, že tentokrát to bude něco jiného než v době nedávno předtím. Síla atmosféry i velikost davu pochodem přes Vyšehrad a nábřeží narůstala a kulminovala, když nás zastavili na Národní. Co se dělo tam, znáte. A potom následovalo období, které by bylo na delší povídání. Přestože jsem si z té doby odnesl i třeba několik stehů v hlavě právě z Národní třídy, rád vzpomínám na spoustu zážitků, mezi něž kromě napínavých patřily i směšné jako kousek našeho kolegy, který udělal státnici s marxismu-leninismu jako první, aby už měl bolševické žvásty za sebou – to bylo asi 16. listopadu a byl možná poslední, kdo na tuto státnici šel. Jiné zážitky byly trapné jako vzpomínka na chování některých pedagogů, kteří nevěděli, kdy se mají přestat tvářit podle stranické příslušnosti. A jiné byly velmi příjemné, poznání spousty vynikajících lidí během opravdu vyhrocené doby. Taky jsem poznal jednu hezkou dívku z prváku, s níž mám teď tři děti. Takže já si na konec studia pamatuji docela dobře a doufám, že Vy budete jednou na studium také vzpomínat s láskou…

Letos se o roku 1989 mluví více než dřív, i mě to nutí víc na revoluci myslet. Mám trochu stísněný pocit, ani nevím z čeho. Asi proto, že jsme to sami zažili, bylo to z různých důvodů krásné období, a vrátit se do něj nemůžeme. Když se o tom mluví, novináři logicky hledají různé senzace, konspirační teorie, Zifčáky.. a uniká podstata. Přitom to bylo tak jasné: příliš mnoho lidí najednou ztratilo strach. A náš strach bylo to jediné, na čem ten režim stál, takže zkolaboval.

Vzhledem ke zranění (naštěstí nic vážného) jsem tehdy byl pár dní hospitalizován Pod Petřínem. Chodila za mnou spousta lidí, takže jsem postupně viděl, jak roste nadšení a že to tentokrát fakt přišlo! Bylo to úžasné, skočit zase do té atmosféry někdy v úterý, když mne pustili. Ale moje první pocity v nemocnici byly, že jsem si vykoledoval velký průšvih, vyhodí mne už opravdu ze školy, kde jsem měl po předchozích problémech podmínku. Později jsem si uvědomil, že správný odhad měl mladý uniformovaný policista, který nás legitimoval v Bartolomějské. Když nás tam z Národní dovezli, podíval se na mou hlavu a zakrvácenou bundu a řekl mi: „To víte, chcípající kobyla kolem sebe nejvíc kope.“ Usmál jsem se, dál jsme nic neříkali a asi jsme se už nikdy neviděli.

Jak hodnotíte uplynulých 20 let?
Asi se povedlo všechno zásadní, co jsme chtěli: svoboda slova, můžeme cestovat, volit.. To, že vstoupíme do Evropské unie, nám připadalo tehdy jako rajská hudba, jsem rád, že se to povedlo. Jistě, i o svoji Evropu se musíme starat, leccos zlepšit – byrokracie, ne zcela správné rozdělování velkých peněz. Naše současná arogance vůči EU je ale trapná. Zpět domů: roste životní úroveň, prudce stoupla pravděpodobnost dožití.. Nějakou dobu se nám po revoluci rodilo málo dětí, ale i na to už jsme si vzpomněli.
🙂

Za těch 20 let mi jen jednou běžel mráz po zádech, a to když se Paroubkova vláda rozhodla ukázat sílu na Czechteku. Věc, která zasluhovala blokovou pokutu – jestli vůbec – spustila docela brutální zásah s veškerou propagandou okolo.

Jste spokojen se stavem demokracie v ČR?
Vedle toho, co jsem řekl při předchozí otázce, bych si asi měl zanadávat na české politiky, že? Ono to zas tak zlé obecně není. Mám pocit, že mnoho problémů by se vyřešilo, kdybychom přehodili volební systém mezi Sněmovnou a Senátem. Do Sněmovny by se pak dostaly spíš osobnosti, nikoliv straničtí kariérníci. My voliči bychom lépe chápali situaci, kdybychom volili konkrétní osobu. Senát, který slouží jako pojistka, včetně hlídání práv menšin ve společnosti, by logicky měl být sestaven systémem poměrného zastoupení.

Hodně mi vadí xenofobie. Vidím to možná moc zjednodušeně biologicky, ale považuji xenofobii především jako snahu zabezpečit si teritorium pro rozmnožení. Někteří samci, kteří si nejsou příliš jisti, že se jim podaří založit rod, se snaží veškerými prostředky odradit ostatní. Sami jsou ve společnosti málo úspěšní. Na konkurenty z vlastního okolí neútočí, tam už se během života spálili. Konkurenti přicházející odjinud představují snazší cíl, navíc pud jim může velet zbavit se jedinců, kteří by mohli být atraktivnější. A to jedinci přicházející z jiného prostředí jsou. Je potřeba, aby společnost svoje primitivy ke xenofobnímu chování nevybízela, naopak se musíme snažit podobné chování tlumit v zárodku.

Jinak jsem se stavem demokracie spokojen.

Zdeněk Pinc, proděkan pro záležitosti studentů Fakulty humanitních studií

Co pro Vás znamená 17. listopad 1989?
Stručně řečeno: nezasloužený zázrak. Právem tato charakteristika budí dojem contradictio in adjecto. Může být zázrak zasloužený? Z pozice příjemce zjevně nikoli a proto je vždy nasnadě otázka: proč to postihlo právě nás, právě mně, čím jsem si toho zasloužil? Odpovím-li sebestředně: svým dlouhodobým a vytrvalým úsilím, celým svým životem, mohl bych ještě instruktivně dodat, že kdyby byla nějaká skutečná spravedlnost, nenechal by na sebe ten zázrak tak dlouho čekat. Pak už působí docela věrohodně rozšířené přesvědčení, že jsme ten zázrak vlastně způsobili My, cinkáním klíči či jinými aktivitami a než jsme se nadáli, Oni nás o něj připravili. Zázraky se dějí, ale zpravidla se dějí z čistého nebe, z ničeho nic, a zbude po nich otázka: Jak dál? Jak jsme se na nečekanou situaci připravili. Zde nechci zkoumat ničí ledví, přesná odpověď zaznívá z reakce lidu na jakýkoli podnět shůry v neprávem zapomenuté hře Milana Uhde „Král Vávra“: „Ále s takovým…“ Přeloženo do češtiny přítomnosti: V takových podmínkách a perspektivách jaké byly, co se dalo dělat, co mohl člověk čekat, byli jsme rádi, že jsme rádi, a když to šlo tak jsme i nadávali… Zázraky se dějí a přejí připraveným a to jsme tenkrát opravdu nebyli. Z tohoto pohledu si stále opakuji, že to zatím dopadalo a dopadá lépe, než se dalo čekat a mnohem lépe, než jsme si zasloužili.

Jak hodnotíte uplynulých 20 let?
Šlo to mnohem lépe, než jsem čekal a také na nás záleží, budou-li tuto éru hodnotit potomci jako čas plný potíží růstu nebo jako čas růstu potíží. Kdysi jsem do Přítomnosti napsal, že první svobodné vlády po listopadovém přehmatu přišly v obráceném pořadí: nejdříve ´vláda národního porozumění´ a tu pak vystřídala ´vláda národní oběti´ – termíny jsou dobové. Vůle k sebeobětování a přesvědčení, že bez obětí to nepůjde, zde opravdu po převratu byla, tehdy jsme si ale porozuměli tak, že jsme již trpěli sdostatek a je načase si i trochu užít. Když nastoupila vláda národní oběti už o sebeobětování nemohla být řeč, všichni se ohlíželi po tom, koho by bylo možné obětovat, v krajním případě jako oběť zástupnou. Do Přítomnosti jsem tehdy také napsal, že doufám v to, že listopadový převrat byla revolta nikoli revoluce, protože ´revolutio´, latinský kalk z původně řeckého ´katastrofé´, znamená návrat do stejného místa (např. po kruhové dráze), obrat v ději, kterým tragedie dospěje ke svému finále. Naděje na revoltu byla už tehdy pramalá, a dnes je ještě menší, už se mluví o zrazené revoluci, která požírá své děti, a dokonce se skýtá východisko v jakési restauraci. I toto slovem je kalkem. Česky se restauraci říká hospoda, neboť politické problémy se v tuzemsku řeší v hospodě a hospodským způsobem.

Jste spokojen se stavem demokracie v ČR?
Stav demokracie kdykoli a kdekoli může být jedině neuspokojivý. Když sledujeme demokratický způsob vládnutí, většinou máme pocit, že je to nejhorší způsob řešení problémů. Ale ukažte mi lepší? Řešit problémy demokracie přívlastky přineslo v minulosti jen další problémy a hnusnou pachuť v ústech, když člověk to slovo z nich vypustil. A před alternativami nechť nás ve své nekonečné trpělivosti ochrání Bůh.



Foto: PrF, UK, Terezie Holešínská (UK media), Anna Krýslová (UK media)



Napište komentář

Pište prosím slušně a k tématu článku! Odesláním komentáře souhlasíte s těmito pravidly diskuse, nevhodné příspěvky budou odstraněny. Pokud se Váš komentář neobjeví hned, neodesílejte jej znovu, z důvodu cachování se může Váš komentář objevit až s menší prodlevou po odeslání.