Nástup do funkce děkana nebyl pro profesorku Radku Wildovou snadným. Instituci netrápily jen finanční potíže, ale také lidské neshody. I přes nesnadný start se jí podařilo vrátit fakultu na výsluní. V červu však na svou funkci rezignovala. Přišla zajímavější práce.

Když jste vstupovala do funkce děkana, potýkala se nejen Pedagogická fakulta se značnými ekonomickými problémy. Jak se vám na toto období vzpomíná?

Já musím říct, že teď bych na tu dobu nejraději zapomněla. Ta doba byla strašně těžká. Nebylo to jen o ekonomické destabilizaci, ta doba byla i o lidské destabilizaci. Ti lidé si přestali navzájem důvěřovat, přestali věřit své práci, přestali věřit té instituci. Ta role tedy nebyla jen o shánění peněz a efektivním hospodaření, byla i o přesvědčování lidí, aby tu důvěru znovu nabyli a aby se u nich rozvíjel pocit sounáležitosti s tou fakultou. Aby si vážili své práce. To bylo to nejtěžší.

Teď s odstupem, udělala byste všechno stejně?

Já myslím, že ty hlavní kroky ano. Já jsem vždy tu roli přijímala s obrovskou pokorou, protože jsem žádné zkušenosti s řízením fakulty neměla. Měla jsem samozřejmě 7leté zkušenosti s proděkanskou funkcí, ale nebyla jsem nikdy v té roli děkana. Musím říct, že jsem přistupovala i s obrovským strachem. Řekla bych, že ten strach s postupem času zmenšoval, ale ta pokora narůstala.

Jaká byla vaše první myšlenka, když jste usedla do děkanského křesla?

Říkala jsem si, že ti lidé věří, že vím, jak se ta fakulta dá udělat lepší. Na to jsem tehdy strašně spoléhala. Možná i víc, než na ty ekonomické účty. Ta ekonomická stabilizace je totiž na tom lidském potenciálu strašně závislá. /Řádek/Když jsem se den po té volbě vzbudila, tak jsem si řekla „proboha, co se to stalo? Co já budu teď dělat?“ v tu chvíli mě napadlo, jestli jsem nepřestřelila, ale došlo mi, že v tu chvíli už bylo pozdě. Teď už mi důvěřují, jiný kandidát nebyl, tak to prostě musíme zkusit.

Pojďme teď k předávání funkce. V jakém stavu fakultu předáváte svému nástupci?

Fakultu jsem předala jako ekonomicky stabilizovanou s velmi dobrým a transparentně řízeným hospodářstvím. Zároveň byla stabilizovaná i z hlediska oborů, s novými akreditacemi, a také lidsky. Odevzdala jsem fakultu, která je na výsluní pedagogických fakult a není popelkou UK. Myslím, že to je obrovský potenciál, na který se dá navázat.

Na funkci jste rezignovala v červnu. Nechybí vám teď to děkanství?

Mně strašně moc chybělo přes léto. Já jsem pořád přemýšlela, co mám druhý den dělat. I když jsem poslední rok měla souběh té funkce na rektorátu s funkcí na fakultě, tak jsem stále byla děkankou a víc jsem myslela na tu fakultu. Najednou se to ale všechno převrátilo a já jsem byla víc prorektorkou, než děkankou a pořád jsem myslela na tu fakultu. Jestli nezapomněli na tohle, na tamto. Moc mi ale pomohla spolupráce s novým děkanem. Byli jsme domluveni, že si vždy řekneme, když nás něco napadne, takže tu spolupráci jsme nastartovali okamžitě.

Nelitujete tedy toho, že jste tento krok udělala?

Ne. Myslím, že toho kroku nelituju. Litovala bych, kdybych viděla, že se té fakultě nedaří. To by pro mě byl asi velký otazník, jestli jsem udělala něco, co jsem neměla. Na druhou stranu si myslím, že ¾ roku nemohlo sehrát tak velkou roli. Navíc, současný pan děkan byl celou dobu můj první proděkan, čili to nebyla osoba, která by nevěděla, co s tou fakultou dělat.

Jeho dosavadní práci tedy hodnotíte pozitivně? Je něco, čemu byste si přála, aby se on ve své funkci věnoval?

Ano. Já jsem mu říkala, když jsem mu tu funkci předávala, že teď už to není o tom „coby, kdyby“. Říkala jsem mu, ať udrží ten drive té fakulty, protože ona jede jak rychlík. Je to ale také tím, že učitelské vzdělání se v Republice strašně moc proměňuje a je třeba na ty různé vlivy reagovat a ta fakulta musí být tím vůdčím motorem v rámci ČR pro vzdělávání učitelů. Takže jsem mu říkala, ať na tohle naváže.

Teď bych rád mluvil o profesi učitele. Je to perspektivní profese?

Já myslím, že jednoznačně perspektivní je. Možná jsme slyšeli pana profesora Pitharta na Staroměstském náměstí, který řekl, že úroveň demokracie a tolerance je závislá na vzdělání obyvatel. Tam bez pochyby začínají všechny ty kořeny. Učitelé zkrátka jsou potřeba, jejich role je nezastupitelná. Důležité je taky říct, že se ta profese vyvíjí. Učitel už není tím učitelem, kterým byl před třiceti lety. Dnes zkrátka plní jiné role a pracuje v jiném kontextu, s jinými dětmi, s jinou cílovou skupinou a také s jinou rodičovskou základnou. Na to ti vzdělavatelé učitelů zkrátka musí umět reagovat. A proto ten vývoj učitelské profese musí být neustále dynamický.

Nemáte strach, že by učitelé na školách trpěli nedostatkem podpory ze strany státu?

Oni tu verbální podporu mají velmi dobrou. Všechny politické strany podporují rozvoj školství.

Stačí ta verbální podpora?

Samozřejmě nestačí. Řekla bych ale, že současná ministryně školství, a v určitých aspektech i její předchůdce, se maximálně o faktickou podporu snaží. Paní ministryně naslouchá pedagogickým fakultám, čili bych řekla, že poslední roky ministryně školství je učitelům velmi nakloněna. Několikrát jsem ji slyšela říkat „Učitelé, ti jsou moji.“ Od ní to ale není klišé. Já bych řekla, že ona to opravdu dělá.

Téma, které nejen MŠMT poslední dobou intenzivně řeší, je individuální vzdělávání. Je na něj ve školách prostor?

Já bych si strašně přála, aby bylo. Jinak ta škola nemůže plnit svoji funkci. Samozřejmě, že problémem je počet žáků ve třídách, problémem je nedostatek asistentů. To jsou ale ty podmínky. Ty zkrátka nemohou selhat. Jestliže selhávají, tak si na něco hrajeme, tak ta škola nemůže dobře fungovat. Škola by měla dojít až k individualitě toho dítěte. To ale neznamená, že se každé dítě učí něco jiného, znamená to, že v té konkrétní látce by se učitel měl ujistit, že to dítě tu látku vnímá, měl by se ptát, jak mu tu látku zjednodušit. To nejsou řeči, tak by to mělo fungovat.

Za jak dlouho myslíte, že se naprostá většina škol k tomuto ideálu dostane?

Ono je to taky o generaci učitelů a o tom jejich přesvědčení, že to takhle má být. To je jedna úroveň, protože samozřejmě je nejjednodušší učit všechno frontálně, tedy všechny všechno stejně. Já frontální učení nezavrhuju úplně. Je ale třeba použít to, co těm dětem vyhovuje nejvíc, přibližovat to, co chceme vzdělávat. A to celé může být běh na dlouhou trať.

Jan Vojtěchovský