Jakub Kočí ve své diplomové práci podrobně a velmi kriticky popsal současnou situaci studentských spolků na vysokých školách. Diskutovali jsme s ním nejen o tom, jak spolky momentálně fungují, ale i o tom, co činnost ve spolcích přináší studentům.

Fungováním českých studentských organizací ses velmi detailně zabýval ve své diplomové práci. Jak bys stručně popsal jejich situaci?

Spolky v českém prostředí už fungují mnohem víc než dříve. Pro více studentů je přirozenější a přínosnější se do spolků zapojit. To je trend, který lze prokazatelně vysledovat. Pro mladé lidi je teď čím dál tím víc běžné dělat něco při studiu. Jedna z těchto možností je právě zapojení se do studentské organizace.

Jakou funkci by měly spolky plnit pro studenta? Jaký pro něj mohou mít přínos?

Osobně vidím čtyři hlavní dimenze. První jsou tzv. měkké dovednosti. Ve spolku získáš spoustu nových kamarádů, naučíš se s nimi jednat, spolupracovat, organizovat události, dělat kompromisy, přijímat a dávat zpětnou vazbu.

Druhá dimenze je sociální kapitál. Díky spolkům se dostaneš k lidem, kteří jsou velmi aktivní a to nejen v oboru či na fakultě, ale na celé vysoké škole, ostatních univerzitách, nebo i v zahraničí. Tou třetí jsou pak logicky zkušenosti z praxe. Jsou oborové spolky, vymezené podle zájmové činnosti, kde se dají zlepšit právě ty praktické věci. Politologové mají politologický spolek atd. Jako poslední přínos vidím i určitý rozvoj aktivního občanství, protože spolky tě změní v tom, že už nejsi jen pasivně uvažující člověk. Jsi zvyklý více se angažovat ve veřejných věcech a přistupovat k věcem konstruktivně.

Přínos spolků je podle tebe tedy čistě pozitivní?

Některá negativa samozřejmě jsou. V Česku se před pár lety objevil výzkum zabývající se charakteristikou a psychologickým profilem studentů, kteří prošli studentskými organizacemi. Negativem je podle výzkumu to, že ti lidé jsou ve spolcích až moc, takže třeba protahují studium a objevuje se vždy několik lidí, o kterých by se dalo říci, že jsou až „mocichtiví“. Setkal jsem se i s tím, že když je někdo prezidentem nebo viceprezidentem spolku a vede někdy až desítky lidí a potom má jít pracovat do firmy na nejnižší pozici a vidí, že nadřízení mají polovinu jeho kompetencí, tak je to občas problém.

Dá se říct, že v ČR studentské spolky fungují?

Jak se to vezme. Myslím si, že situace se zlepšila tím, že jsou mladí lidé jinak nastavení. Změnila se mentalita současných maturantů. Už je normální dělat něco zajímavého při vysoké škole. V současné situaci ale i ti nejaktivnější mladí lidé narážejí v Česku na zásadní problémy, které situaci značně zhoršují.

Na jaké problémy?

V českém akademickém prostředí vidím dva hlavní. Prvním největším problémem je neexistence pravidel pro studentské organizace na vysokých školách. To studenty, sice neúmyslně, ale systematicky, odrazuje od angažování se ve studentských organizacích. Přitom na západních univerzitách jsou naprosto běžná pravidla, která definují práva a povinnosti daného spolku a definují základní procesy, které může spolek dělat na univerzitě.

Jaké procesy například?

Třeba půjčení místnosti, pravidla propagace, pravidla pro granty atd. Na tom všem je zásadní to, že tahle pravidla jsou shrnutá ve velmi přehledných studentských brožurách a na stránkách univerzity. Tam za hodinu čtení člověk zjistí úplně všechno. Chci tím říct, že student na „západní“ zahraniční univerzitě, který má zájem o organizaci a činnost spolků, zjistí za hodinu prakticky vše, co potřebuje vědět. V Česku se tohle zjišťuje rok a půl, dva roky. S nejistým výsledkem, jestli se to člověk vůbec někdy dozví.

Existuje ale vůbec na českých vysokých školách tradice, na kterou lze navazovat, tak jako na zahraničních vysokých školách, například v USA?

Studentské spolky tu tradici nemají skoro vůbec žádnou. Reálně není na co navazovat. Jsou zde samozřejmě výjimky, jako například Všehrd na Právnické fakultě. A to je právě druhý problém, se kterým se v Česku spolky potýkají. Neexistence tradice spolků a z toho pramenící neexistence „know–how“. Vedení univerzit a fakult, akademické senáty, i spolky samotné nemají z čeho vycházet. A nikoho nenapadne se podívat přes hranice, a inspirovat se, kde a jak jsou tyto věci již dávno vyřešené.

Jak přesně jsou na tom české univerzitní spolky v porovnání se zahraničím?

V diplomové práci jsem analyzoval tři české vysoké školy, včetně UK a tři zahraniční. Pokud srovnáme počty aktivních spolků na počty studentů vysokých škol v ČR a v zemích s delší demokratickou tradicí, tak je to srovnání pro ČR tristní. Pokud by chtěla být Univerzita Karlova srovnatelná se západními univerzitami, tak by měla mít desetinásobný počet spolků. Místo současných necelých sedmdesáti spolků tedy okolo sedmi set. A navíc, spolky tam berou jako integrální součást vysokoškolské zkušenosti studenta. Takže, je úplně normální, že tam jsou. Nedílnou součástí strategie univerzit je vysloveně pracovat se spolky.

V již zmíněné diplomové práci jsi mimo jiné napsal: „UK může v některých aspektech sloužit jako odstrašující příklad špatného vedení prostředí studentských organizací.“ Mohl bys nějak rozvinout proč?

Na UK je velký problém v tom, že je silně fragmentovaná jak fyzicky, tak organizačně. Z kuloárů jsem už mnohokrát slyšel, že jde s nadsázkou v podstatě o několik univerzit pod jednou vlajkou, které spolu de facto skoro nespolupracují. To se samozřejmě projevuje i ve spolkovém životě. Jsou tady fakulty jako Fakulta sociálních věd, Filozofická fakulta a Právnická fakulta, kde spolkový život nějak funguje, přestože z mého pohledu to není úplně progresivní. Na ostatních fakultách je spíše mrtvo. Vidím tu problém právě v nejasně vymezených pravidlech. Jakákoliv tvoje aktivita je tak velmi nejistá, protože vždy může být zrušena odněkud z vedení, třeba i omylem, chybou.

Jde ale přímo o odstrašující případ?

Tu větu jsem do diplomky vložil jako reakci na relativně složitou kauzu se Studentskou asociací UK. Zkráceně: jednalo se o tzv. „celouniverzitní studentskou unii“ založenou v létě 2014, která byla prakticky totožná s v té době již fungující Studentskou unií UK. Z mého pohledu vedení univerzity rozhodlo nekvalifikovaně, protože, velmi zjednodušeně, je nesmyslné mít dvě celouniverzitní studentské unie. Tento krok oslabil Studentskou unii UK, přes kterou by se dala spousta věcí zlepšit.

Na Univerzitě Karlově je podle posledních zpracovaných dat 68 studentských organizací. Existuje mezi nimi podle tebe příklad správně fungujícího spolku, ze kterého by si ostatní mohli vzít příklad?

Na UK je spousta spolků, které podle mě fungují velmi dobře. Uvedl bych například Všehrd na Právnické fakultě, který je schopen získat vlastní peníze i z korporátní sféry. Pak je tu International club UK. Teď začal na univerzitě působit AIESEC, který hodnotím velmi kladně.

Je podle tebe šance na zlepšení situace?

Ano, zejména přijmutím tzv. „best practice“. V diplomce jsem vycházel z Oxfordu, Yale a Florida State University, ale obecně to je velmi podobné na všech západních univerzitách s rozvinutým spolkovým životem.

V čem bychom se měli inspirovat?

Zahraniční univerzity mají například jednoho zaměstnance na poloviční až plný úvazek, jehož jediná práce je řídit prostředí studentských organizací nebo ho rozvíjet počínaje strategií až po určitou operativu.

Změna ve spolcích by tedy měla začít shora od vedení školy?

Částečně. Samozřejmě, pokud se něco nastavuje shora, není to vždy úplně ideální, ale myslím si, že „dole“ je vše připravené a teď se čeká jen na určitý posun nahoře. Je vidět, že například Masarykova univerzita v Brně udělala velký pokrok právě díky studentské unii, která tam působí a srozumitelně komunikuje potřeby spolků odpovědným lidem. A nyní dávají dohromady základní pravidla a pravděpodobně je budou dopracovávat do veřejné formy. To je ohromný rozdíl oproti UK.

Jakým způsobem to tedy nejlépe změnit?

Jednoduše implementací tzv. „best practice“ ze zahraničních univerzit. Vedení univerzit by k tomu mělo přistoupit zodpovědně. Mělo by vyhradit člověka, který se tomu bude alespoň na poloviční úvazek věnovat. Následně zpracovat pravidla pro spolky a srozumitelnou formou je zpřístupnit veřejnosti a třeba je i propagovat mezi studenty. Na vysokých školách nemám zkušenost s tím, že by někdo z jejich vedení přišel s kampaní typu „Studenti zapojte se do spolků, my vás podpoříme.“ Kvůli neexistující tradici spoustu lidí ani nenapadne, že tahle cesta vůbec existuje.

Celou diplomovou práci Jakuba Kočího si můžete přečíst zde.

Jiří Kordík