Palachova manifestační sebevražda před čtyřiceti lety byla aktem politickým a také byla v tomto smyslu vnímána. Byla ale současně činem, který se zařadil do tradice českého mučednictví. Do myšlenkové tradice, jejímuž poselství rozumí především Čech se svou specifickou historickou zkušeností.

Je to něco, co je bytostně „naše“ a co o nás něco podstatného vypovídá. Tímto odlišením je možné vysvětlit, proč sebeupálení Ryszarda Siwiece na varšavském Stadionu desetiletí několik měsíců před Palachovým činem nemělo žádný velký ohlas. Poláci mají totiž o hrdinství poněkud jinou představu, ztělesněnou v postavách Konráda Wallenroda z Mickiewiczova textu nebo kapitána Klosse z populárního televizního seriálu. Z hlediska reflexe dějin jde o příběh velké minulosti, následného úpadku a nostalgické touhy po návratu zlatého věku. Jezdci odhodlaně vyrážející na koních do boje proti nacistickým tankovým divizím – to jsou typičtí polští hrdinové, které bychom jako střízliví Češi pravděpodobně obvinili z donkichotství a romantismu.

Je sebevražda hrdinstvím?

Národní mýty jsou charakteristické tím, že jejich kritická reflexe nemůže v dané společnosti vzbudit příliš pochopení. Žijeme totiž v mýtu, nemáme vůči němu odstup. V tomto smyslu lze souhlasit s Jiřím Hoppem: „Kdyby se dnes nějaká agentura pro výzkum veřejného mínění rozhodla položit respondentům sugestivní otázku, kterého českého muže či ženu považují za novodobého národního hrdinu, jistě by jméno Jana Palacha patřilo k nejčastěji zmiňovaným.“ Na druhou stranu by taková otázka především u mladé generace vzbudila spíše asociaci s nepříjemným školním zkoušením z dějepisu.

Sebeupálení je zvlášť drastický způsob, jak připoutat pozornost. Motiv má vysvětlit dopis nalezený na místě činu. Palach se v něm označuje za člena skupiny, která se rozhodla vyjádřit svůj protest a obrozensky „probudit lid“ sérií sebevražd. Jejich požadavky jsou vlastně velmi skromné – okamžité zrušení cenzury a zákaz rozšiřování sovětského propagandistického listu Zprávy.

Palach je realista a nevyzývá ke svržení socialistického režimu. Ani jej neplánuje nějakým způsobem „reformovat“. Zdá se, že by mu stačilo umožnění svobodné diskuse – s nadsázkou řečeno, v podmínkách jednoho velkého koncentračního tábora.

Takovýto politický čin by sám o sobě nemohl vzbudit vlnu sympatií. Nemohl by přimět několik desítek lidí k zahájení hladovky hned druhý den. Nemohl by proměnit pohřeb mluvčího v národní manifestaci a jeho hrob na Olšanských hřbitovech v posvátné místo. Do trochu jiného světla vrhá celou událost nápis „Jan Hus – Jan Palach“, který se brzy objevil na soše svatého Václava.

Pravda zvítězí

Paralela je zřejmá. Jan Hus odmítá na Kostnickém koncilu podřídit se mínění mocných, dává přednost „životu v pravdě“, řečeno známým pojmem Václava Havla, a umírá v ohni.
V tomto pojetí tu existují dva modelové přístupy k životu – zastánce prvního (neboli Švejk) usiluje o sebezáchovu za každou cenu, příznivec druhého (neboli Hus či Palach) klade nad strach ze smrti oddanost nadosobním a nadčasovým hodnotám. Švejk je schopen čehokoliv, pokud mu to pomůže vyváznout z dané situace. Palach nepodlehne pokušení oportunismu a rozhodne se pro oběť za kolektiv, za národ. Švejk se stal symbolem českého „simulantství“, Palach jedním z reprezentantů vrozené české lásky k pravdě.

Britský bohemista Robert Pynsent nazývá palachovský rys národní identity jako „mučednický komplex“. A vskutku, mnoho velkých národních hrdinů přežívá v paměti národa v podobě obrazů mučedníků – kromě Husa a Palacha například svatý Václav, Jan Nepomucký nebo Julius Fučík.

Je ovšem příznačné, že zástupci komunistické strany, vědomi si této tradice, se pokusili vznikající Palachův kult umlčet. Zakázali publikování Palachova dopisu v tisku a v roce 1973 tajně odstranili jeho ostatky z olšanského hřbitova. Mezitím se však Palachův čin dočkal mezinárodního ohlasu.

Proč se ale v národní mytologii dostalo privilegovaného postavení Palachovi a nikoli už Janu Zajícovi nebo Pavlu Wonkovi? Možnou odpověď nabízí Tomáš Halík: „Já jistě mám velkou úctu k hrdinství a oběti zejména Jana Zajíce, ale mám dojem, že takový čin je neopakovatelný a že kdyby se měl stále znovu nějakým způsobem napodobovat, tak se jeho význam spíš zeslabí. Že je možné na něj navázat tvořivě a nově. A že na tento čin významně navázali ti, kteří si připomněli palachovské výročí o 20 let později, v lednu 1989 při těch velkých demonstracích.“

Kult dnes – pravda nikoho nezajímá

Takzvaný Palachův týden bude v našich dějinách navždy spojen se „sametovou revolucí“ a obnovením „svobodné“ republiky. Od toho okamžiku uplynulo dalších dvacet let. Jak mladí lidé dnes vnímají Palachův čin? Jakub Jareš to vidí takto: „Asi bych řekl, že o něm jen málo vědí, že si ho možná budou často plést s Janem Opletalem, nebudou přesně vědět, kvůli čemu se upálil. Vlastně jsem se s tím i setkal. Byl jsem teď na základní škole přednášet o Palachovi. Tam především nesouhlasili s tím, že jako prostředek protestu zvolil sebevraždu. Ptali se, proč nevymyslel jinou akci, proč si třeba nepořídil pistoli a nešel zastřelit nějaké normalizátory nebo proč nezapálil budovu ÚV KSČ? Já jsem jim říkal, že on se pokusil změnit vědomí čtrnácti milionů lidí a že to přeci jen mělo nějakou naději na úspěch.“

Působnost kultu pomalu mizí a Palach nachází pomyslné konkurenty v bratrech Mašínech. Mytologie, jejímž posledním známým představitelem je Václav Havel, zřejmě v očích mladé generace neobstojí ve srovnání s poselstvím akčních filmů.

Vůbec se ale zdá, že dnešní době nějaké nadosobní ideály chybějí. Zdeněk Adamec, který se v roce 2003 upálil na stejném místě jako Palach, se v dopise na rozloučenou vyznal z touhy, „aby se lidé nad sebou zamysleli a snažili se zmírnit zlo, které každý den páchají“. Za pár dnů byl jeho příběh v médiích zastíněn jinými událostmi a není známo, že by někdo vyslyšel jeho odkaz. Do národní mytologie má Adamec daleko. Zůstává otázkou, zda je to tak dobře, nebo špatně. Ale prostě to tak je.

Lukáš Borovička
Autor absolvoval Filozofickou fakultu UK a je zástupcem šéfredaktorky časopisu FFakt.

Foto: archiv UK media, Archiv bezpečnostních složek