Jako zpravodaj popsal pro arabský svět rozpad železné opony, o dvacet let později informoval tuzemské publikum o událostech arabského jara. „Egypťané jsou národ usměvavý, milují tanec a hudbu, islamisté jim oboje vzali,“ adresuje nadvládu Muslimského bratrstva v Egyptě Yaser Daniel Reizk.

V rozhovoru nabízí náhled na situaci v Egyptě, o které je v českých médiích slyšet jen zřídka, na islám i na paralely mezi událostmi roku 1989 a 2011.

Jaká byla vaše cesta k novinařině?

V Egyptě, kde jsem se narodil, jsem žil jen prvních devět let svého života. Otec totiž hodně cestoval, co se týče práce, a my s ním. Dlouho pracoval na vysokém postu třeba v Iráku, když byl Saddám Hussejn ještě jen viceprezidentem, a když pak nastupovala Saddámova vláda, my utíkali.

A utíkali jsme blbým směrem, totiž na východ. Otec byl totiž marxista, a tak se stalo, že jsme se v roce 1983 ocitli i tady, v Praze. Otec si myslel, že si vybral ráj na zemi, ale potom, co jsme sem přijeli a když zjistil, že musí často k různým žádostem i přikládat různé malé pozornosti, například lahve alkoholu, aby nám mohl něco zařizovat, tak pochopil, kde je pravda.

Můj otec, nicméně, nevěřil v umění a třeba bratrovi přímo zakázal studovat cokoliv uměleckého. Tak šel na ČVUT, chudák a já šel na VŠCHT, taky chudák, ačkoliv jsme se oba snažili tajně dostat na umělecké obory. Bratr se po pěti letech dostal na FAMU, ale já jsem na tu hudbu potřeboval hudební nástroj a mít kde cvičit, a to se mi moc nedařilo, tak jsem šel na obor, co tomu byl pro mě, protože jsem psal už od mala, nejblíž – na žurnalistiku. A tak jsem se díky Karlově univerzitě stal žurnalistou.

Když pak můj otec v roce 1988 odjel na dobro, poslední věta, kterou nám s bratrem řekl, zněla: „Chovejte se slušně. Měli jste pravdu: Komunismus mě vyléčil z komunismu.“ Pak už jsem ho nikdy neviděl. Po událostech roku 1989 jsem se začal, i díky příhodnosti situace novinařinou živit.

Zajímáte se o situaci v Egyptě, ač jste tam strávil jen nejútlejší dětství?

Egypt mne velmi zformoval, ale bylo to trochu naopak. Já zůstal v Československu kvůli sametové revoluci. Jakmile vypukla, celý svět měl oči upřené na tuto část světa – východní blok. To jsem měl co dělat, abych stíhal práci, byla to pro mě nesmírná ekonomická a profesní výhoda. Tehdy jsem se stal zpravodajem pro arabský svět, udělal jsem si jméno, nestíhal jsem psát články – bylo jich kolem pěti tisíc, v arabštině.

Takže jste tu na přelomu 80. a 90. let působil jako zpravodaj pro arabský svět?

Nejen tady, ale i v Polsku a na Slovensku a v Maďarsku. Psal jsem pro noviny v Egyptě, Abu Dhabi a občas i v Londýně.

Co jste dělal sedmnáctého listopadu 1989?

Já šel v onom průvodu na Národní třídu a jakmile začalo přituhovat, s ostatními zahraničními studenty jsme utekli a tři dny se museli skrývat. Až do pondělí. Báli jsme se, že si pro nás přijdou, pro jednoho, nebudu jmenovat, dokonce přišli. Byl to můj krajan a pak mu vyhrožovali vyhoštěním. Proto jsme taky byli velmi slabý článek toho všeho – jakmile se někdo zapletl do problémů, do hodiny mohl být vyhoštěn. Takže jsme sice v průvodu byli, ale velmi opatrně a dávali jsme si velký pozor – všude mohli být tajní.

Sedmnáctého jsem tedy nejdříve byl v kavárně Slavia a musím dodat, že žurnalistika, DAMU a FAMU tehdy hrály velmi důležitou roli, co se týče schůzí a organizace demonstrací. Na těch schůzích jsem sice kvůli onomu strachu nebyl, ale když jsme viděli, že lidi jdou demonstrovat, tak jsme se s pár cizinci po chvilce váhání v onen den přidali. Došli jsme až k dnešnímu Louvru a po tom, co nás zablokovali, jsem utekl přes pasáž Metro pryč.

Utekli jsme na Staromák a opravdu jsme se schovali a sledovali jsme už jen televizi. Po třech dnech pak bylo všechno jasné, a my věděli, že je to tady. Události v Německu pro nás tehdy byly jen potvrzením, že se režim zhroutil a my se můžeme přestat skrývat.

Vnímáte nějaké paralely mezi sametovou revolucí a arabským jarem, konkrétně v Egyptě?

To je ta věc. Po sametové revoluci a po celá devadesátá léta jsem psal o událostech ve východní Evropě. Pak jsem se asi na pět let odmlčel, začal jsem psát divadlo, hudbu a spolupracoval jsem i s českými architekty na rekonstrukcích Hradu. To bylo zhruba v letech 2005 – 2010. Pak vypuklo arabské jaro a spolu s ním i můj návrat k žurnalistice, ale opačným směrem.

Začal jsem informovat českou společnost o arabském jaru. Byl jsem nadšený, neboť jsem v Egyptě nebyl od dob našeho útěku z Iráku. V roce 2011 jsem měl naštěstí záštitu od nevládních organizací. Tam jsme zakládali jejich odnože a já se věnoval tomu, abych Egypťany informoval o změnách, které se udály po sametové revoluci tady. Čerpal jsem z toho, co jsem prožil, takže se to hezky propojilo. Všechny ostatní rady by podle mě nestály za řeč.

Tak jsme dělali přednášky, myslím velmi úspěšné – Egypťané tenkrát prahli po svobodě – i to bych přirovnal k událostem roku 1989. Začala s tím mládež, ale díky sociálním sítím, třeba Facebooku, islamisté se přidali až později, jako obvykle.

Tudíž Muslimské bratrstvo dlouho jen nečinně přihlíželo?

Ano, oni zůstali doma, jako já 17. listopadu. Akorát, že oni neutekli – byl to jejich domov. Nikdo je moc nemohl vyhostit, tak vyčkali, kdo přijde. Viděli velký dav – řekli si „Aha, využijme toho!“. Události v Egyptě nabraly obrátky už 25. ledna, jejich první předvoj se dostavil až o tři dny později. Když už byly ulice přeplněny lidmi. A hned řekli to, co chytá za srdce každého Araba – Alláh.

A jakmile s tím začali, my věděli, že jsme prohráli. Alláha jsme na rozdíl od nich totiž nechali doma, ten nemá co dělat ve veřejném životě, lidském prostoru – to by pro něj vlastně byla urážka! Kdežto muslimské bratrstvo ho tahá všude, dokonce i na záchod, nebo když jdou spát s manželkou.

Pak přišel další převrat. Jak lze chaos, který momentálně Egyptu vládne, charakterizovat?

Nadšení tehdy netrvalo dlouho. Během osmnácti dnů se domeček z karet jménem Mubarakův režim začal sypat, a nadšení Egypťanů začalo upadat. Muslimské bratrstvo tehdy začalo okamžitě volat po volbách – dokud měli moc.

My volali po změně ústavy, tak, jak se tomu dělo po sametové revoluci tady. V Československu byla nadvláda jedné strany první věcí, která se tehdy ústavně zrušila, kdežto v Egyptě zůstala ústava stejná a proběhly první volby, o kterých Muslimské bratrstvo vědělo, že je musí vyhrát. Byli jedinou jednobarevnou a organizovanou skupinou, na rozdíl od nás, liberálů. Taky měli spousty peněz, ze Saudské Arábie, Kataru. My neměli nic, jen ten Facebook, s tím, že málokdo měl tehdy na to, aby zaplatil poplatek za internet.

Jaké další požadavky jste tehdy, jako liberálové, měli?

Krom zmíněné ústavní změny nám hodně šlo i o sekularizaci státu. Druhý článek, který činí ze šaríy hlavním zdrojem zákonodárství, je ještě stále v oficiální ústavě Egypta, což je podle mě katastrofa. Jakmile je islám součástí zákonodárství, je to katastrofa. A platí to pro všechna náboženství v moderní společnosti. Víra je věcí čistě individuální nikoliv kolektivní povinností.

Náboženské zákony jsou návod jak se dostat do pekla, či ráje po smrti, nebo jak se třeba reinkarnovat do lepší podoby v jiných náboženských. Zákony lidí jsou zase o tom, jak spolu soužít. My tedy chtěli pluralitu a oni to začali táhnout s armádou. Klerik a armáda, ten vztah měl vždycky v historii Blízkého východu určitou symbiózu. Jeden bez druhého nemůže být, ale vznikají mezi nimi třecí plochy.

Zatímco my si tehdy naivně mysleli, že tento zastaralý fenomén skončil, stal se naopak mnohem mohutnějším, než byl za Mubaraka. Když tedy v předčasných, celkem svobodných volbách zvítězilo naprosto legálně Muslimské bratrstvo, které představuje náboženský fašismus, my prohráli. Drželi jsme hubu, nedalo se nic dělat. Já tehdy pochopil jednu věc – dokud Egypt neprojde velkými reformami, revoluce nemá smysl. Je to jen prostředek, který musí mít důmyslnější účel. A ten bez většího oddělení státu a náboženství nemůže vzniknout.

Jonáš Verner