Dr. Mustafa Barghouti je předním palestinským politikem a aktivistou, v roce 2010 byl nominován na Nobelovu cenu míru. Redaktorovi UKáčka.cz poskytl při návštěvě regionu exkluzivní rozhovor. Hovořili jsme o jeho aktivitách, přijetí Palestiny do OSN a především o mládeži v palestinské politice.

Spoluzakládal jste politickou stranu Palestinská národní iniciativa (PNI), jíž v současnosti i předsedáte. Při diskusích o palestinské politice se však obvykle zmiňuje pouze Fatah s Hamásem. V čem se vaše strana odlišuje?

Před osmi lety jsme iniciovali vznik našeho hnutí, neboť jsme se domnívali, že Palestinci potřebují alternativu ke zmíněným dvěma stranám. Věříme, že v Palestině existuje někdy hlasitá a jindy tichá většina, která není polarizace mezi Fatahem a Hamásem součástí, a která věří v jinou cestu. Tak nějak cítím, že Fatah a Hamás jsou dvěma stranami jedné mince, jíž je tradiční politická struktura. Myslím si, že lidé potřebují moderní politický přístup, který se snažíme reprezentovat.

Jaký je tedy podle vás hlavní rozdíl mezi tradicionalismem a modernitou?

Podle mého názoru tkví ve víře v demokracii. Tradiční systém je v případě obou zmiňovaných stran bohužel založený na nepotismu a klientelismu. Naše práce není jednoduchá, protože bojujeme proti celé tradicionalistické části společnosti. Ale přitom zde vidíme mnoho zejména mladých lidí, kteří volají po systému odlišném. V jednom ohledu jsme podobní všem ostatním – bojujeme za osvobození Palestiny od okupace a za vytvoření její státnosti. Odlišujeme se v tom, jaký důraz klademe na demokracii a sociální smír. Demokracii vnímáme jako holistický systém, to jest, stavíme se proti totalitární vládě jedné strany a současné obrovské inflaci bezpečnostního aparátu, který neponechává dostatečný prostor občanské společnosti.

Můžete popsat důsledky, které měly nedávné revoluce v arabském světě na izraelský a palestinský společensko-politický kontext?

Myslím si, že tyto revoluce jsou užitečné pro obě strany i pro budoucnost míru. Přinášejí totiž demokracii. Izrael přitom dlouhou dobu zneužíval skutečnosti, že byl jedinou demokracií na Blízkém východě. Svět zažil v poslední době dvě zásadní vlny demokratizace – ve východní Evropě po roce 1990 a v Latinské Americe. Nyní sledujeme třetí vlnu; demokracie konečně přichází na Blízký východ. Odehrávají se obrovské změny ve vládách arabských států. To neznamená, že vše bude vyřešené, za rok, dva, či pět. Ale myslím si, že tak jako v případě Evropy se ukáže, že mír je udržitelný jedině mezi demokraciemi. Proto mají tyto události v zásadě pozitivní efekt.

Mladí se mají podílet na všech aspektech života

Spouštěčem arabských revolucí byla nespokojená mladá generace. Jakou roli hraje mládež v současné palestinské politice?

Je jim odpírána jejich přirozená společenská role, a to právě proto, že většina politických sil je poměrně tradicionalistických a nedává mladým lidem dost prostoru. PNI je snad jedinou stranou, která má mladé lidi mezi svými představiteli. 80 % našich členů jsou buď mladí nebo ženy, což podle mého názoru znamená bod pro nás. Pro většinu ostatních stran zavalených staršími lidmi to naopak představuje problém. Jeden příklad: Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) nedávno vyhlásila vznik Rady pro mládež a sport. Průměrný věk pracovníků tohoto orgánu je 57 let a vedoucímu je asi dvaaosmdesát. To nedává smysl, znamená to, že tito lidé jsou skutečně odtrženi od reality.

Jaká má tedy být role mladých ve společnosti?

Myslím si, že by se měli podílet na všech aspektech života – měli by přijímat rozhodnutí, zastávat vedoucí pozice… Je třeba revitalizovat mnoho institucí díky účasti mladých lidí.

Na webu vaší strany jsem četl, že skončila druhá v nedávných volbách do studentského parlamentu Najahské univerzity…

… stejně jako na Hebronské polytechnice, Hebronské univerzitě, univerzitě Abu Dis v Jeruzalémě, zde všude jsme byli druzí.

Co vás tedy kromě mladých členů činí tak přitažlivými pro mládež?

Naše ideje jsou čerstvé a moderní. Také se snažíme reprezentovat zájmy mladých lidí. Jednou ze základních věcí, o které usilujeme, je vznik fondu studentských půjček. To by znamenalo vyřešit problém 189 tisíc studentů. Ale ještě zásadnějším problémem je nezaměstnanost, která dosahuje u lidí mezi 18 a 25 lety 38 %. Problémem číslo tři je pak zdravotní péče. My pracujeme ve všech těchto oblastech, a jsme tak podle mého názoru vnímaví k potřebám mladých lidí.

Přese vše jistě existuje nějaká forma aktivismu mladých lidí. Jak se tedy aktivizují, co dělají?

Mají kulturní aktivity, podílejí se na projevech nenásilného odporu. A vedou politické debaty.

Jak vnímáte vztahy mezi mladými Izraelci a mladými Palestinci? Existují nějaké viditelné snahy o usmíření?

Minimální. V minulosti zde byli nějací aktivisté, ale od začátku druhé intifády, obléhání Gazy a vybudování zdi, je styk mezi nimi velmi ojedinělý. Problémem je, že mnoho lidí v Izraeli na navázání kontaktu nemá zájem. Mladí se nicméně setkávají – na checkpointech mezi oficiálním izraelským a okupovaným územím. Na jedné straně zde stojí vojáci a na druhé ti, kteří chtěji projít. A to není dobré. Jediné další místo, kde se mladí Izraelci a Palestinci dostatečně setkávají, jsou demonstrace proti checkpointům.

Myslím si, že Palestina do OSN přijata bude

Září tohoto roku bylo nedávno označeno jako termín očekávaného průlomu v budování palestinského státu a jeho mezinárodního uznání. Jaká jsou vaše očekávání od tohoto data?

V současnosti uznává Palestinu 118 zemí (Československo již od r. 1988, pozn. red.), ve Valném shormáždění OSN přitom potřebujeme podporu 128. Myslím, že ji získáme. Předpokládám, že mnoho evropských zemí začně palestinský stát ve světle vývoje brzy uznávat. Palestina tedy přijde do OSN, bude žádat uznání svého státu a přijetí do organizace a v tomto uspěje. To však neukončí okupaci, Izrael nepřestane budovat osady. Vznikne stát bez státní moci a suverenity, který je navíc okupován jinou mocností. A pak se uvidí. Bude to nicméně znamenat překročení velmi důležité hranice – tak, jako v případě Jižní Afriky ve své době, začnou na Izrael dopadat sankce. Doufejme, že toto donutí jeho vládu změnit svou politiku či přesvědčit jeho obyvatele, že by si vládu měli změnit.

Když hovoříme o Palestině, neměli bychom zapomenout na palestinskou diasporu žijící v sousedních zemích – Jordánsku, Libanonu, Sýrii. Jaké jsou vztahy mezi těmito Palestinci a těmi žijícími na Západním břehu nebo v Gaze?

V tuto chvíli jsou vztahy navázány, nicméně mnoho lidí v diaspoře se cítí být na okraji zájmu, protože mají dojem, že dohody z Osla se týkají výhradně Palestinců žijících v Palestině. Myslím, že existuje krize v OOP, která jednoduše nemůže tvrdit, že by reprezentovala zájmy všech palestinců. Věřím, že v následujících letech uvidíme zvyšující se roli diaspory, především mladých lidí. A to zejména pokud by Palestina nakonec do OSN přijata nebyla.

Kromě politické činnosti se věnujete také práci pro Palestinian Medical Relief Society, v jejíž budově ve městě Al-Birah u Ramalláhu se právě nacházíme. Jaký je smysl této organizace?

Byla zřízena k uspokojování zdravotních potřeb palestinského lidu, protože zde existuje značný nedostatek primární zdravotní péče a preventivní péče. Když jsme před třiceti lety jako skupina mladých lidí pracujících v nejlepších nemocnicích v zemi začínali, průměrné vládní výdaje na zdravotní péči jednoho Izraelce byly 600 dolarů ročně, zatímco na jednoho Palestince ta samá vláda vydávala průměrně 18 dolarů. Začali jsme se proto zajímat, v čem to vězí, a byli jsme šokováni zjištěním, že většina lidí v Palestině neměla přístup k základní zdravotní péči. Založili jsme proto toto hnutí s cílem zajistit zdravotní péči zejména pro tu nejchudší, marginalizovanou a v odlehlých oblastech žijící část populace. Co začalo jako malá dobrovolnická mobilní klinika postupně rostlo a stalo se atraktivním, a dnes jsme pravděpodobně největší nevládní organizací v Palestině. Zajišťujeme zdravotní péči a podporu pro více než 1,5 milionu lidí na Západním břehu, v Gaze a Jeruzalémě.

Kdo vás financuje?

Část získáváme přímo z naší činnosti, část od palestinské vlády, část od přátel, část od evropských a církevních organizací.

Program současného prezidenta selhal

V roce 2005 jste kandidoval na prezidenta samosprávné Palestinské autonomie (PA) proti Mahmúdu Abbásovi, skončil jste druhý se ziskem bezmála 20 % hlasů. Jak se díváte na jeho současnou činnost a na politiku PA?

Je to slušný člověk; snaží se jak může a svůj program naplnil. Ten byl založen na předpokladu, že vyjednávání povedou ke konci okupace a ke vzniku palestinského státu. To se ovšem nestalo: nikoli proto, že by on byl špatný, nikoli proto, že by měl zlé úmysly, ale proto, že to Izraelci a Američané nedovolí. Jeho program tedy selhal a podle mého názoru tímto způsobem nikdy nedosáhneme ničeho. A my proto navrhujeme odlišnou strategii.

Nicméně se zdá, že jakékoli udržitelné řešení si vyžaduje souhlas Izraele.

Ne nutně, s tím nesouhlasím. Respektive, takový souhlas musí být vynucen tlakem na Izrael. Myslím si, že izraelská vláda se chová jako ta jihoafrická v období apartheidu. Bez tlaku se nezmění a sama od sebe se nezmění ani izraelská společnost. Také věřím, že potřebného tlaku dosáhneme nejlépe skrze klidný, nenásilný odpor v kombinaci se silnou mezinárodní solidaritou a ustavením palestinské jednoty. Zároveň ale nemůžu tvrdit, že by neexistovaly velmi kvalitní izraelské skupiny – jsou zde takové, složené zejména z mladých lidí, které pracují s námi, demonstrují s námi a podporují nás. Najdou se i Izraelci, kteří jdou do vědomě vězení, protože odmítají sloužit v armádě, a to jsou skvělí lidé. Domnívám se, že takoví představují naději pro změnu v Izraeli.

Kde vidíte svojí roli v palestinské politice v dalších letech?

V tom, co dělám teď: Svoji roli vidím v boji za osvobození Palestiny a získání nejenom státu nezávislého, ale státu skutečně demokratického a suverénního. Svoji roli také vidím v úsilí pomáhat mladým, v předávání svých znalostí. Věřím ve svou politickou a humanitární činnost a přitom se snažím podporovat místní mladé lidi, zejména mladé ženy.