Konverzační thriller jménem Labyrint lží

13. 12. 2008 Autor: Rubrika: Kultura žádné komentáře

Po oscarovém Americkém gangsterovi přichází Ridley Scott s dalším špionážním thrillerem, jehož příběh je tentokrát situován do oblasti Blízkého východu. Scott se Labyrintem lží snažil vyprodukovat další film s geopolitickou tématikou a údajně i s hutným, zamyšlení hodným sdělením. Ale právě tato snaha o „nenápadnost“ poselství byla ve filmu patrná ze všeho nejvíc.

Roger Ferris (Leonardo DiCaprio) je elitní agent CIA, který pracuje v utajení přímo v terénu. Jeho úkolem je vypátrat teroristické buňky v Jordánsku a zničit jednoho z nejobávanějších zločinců, s čímž mu z Washingtonu pomáhá šéf celého projektu Ed Hoffman (Russel Crowe). Jak se ukáže, nové technologie a média v boji s Blízkým Východem selhávají a nezbývá nic jiného, než požádat o pomoc jordánskou tajnou službu. Ale i ta má svá pravidla, kterým se musíte přizpůsobit, pokud chcete, aby vaše akce byla úspěšná. Místo rozsáhlých bojových a akčních scén se tedy přesouváme na pole taktiky a vyjednávání. Informace je třeba filtrovat, prostřednictvím lží pohánět ostatní ke spolupráci. Každý musí vycházet z prostého faktu, že to, co je pravdivé pro něj, nemusí být pro ostatní.

Schéma tohoto konverzačního thrilleru zůstává stejné jako pro další akční filmy. Máme tu bondovského nadčlověka Ferrise, jeho nadřízený oplývá chladným ironickým humorem, nějaká ta lovestory se tu také objeví, a k tomu všemu se všichni musejí potýkat s kulturními a náboženskými rozdíly. Nic z toho však režisér zbytečně nerozmazává a tyto schematické postavy proplují celým dějem až na výjimky bez většího patosu či přehrávání. Pokud by Scott celý film udržel v této „lehčí“ rovině, šlo by snímku stěží co vytknout. Jakmile se ale pustíte do válečného tématu, do boje proti terorismu a do překrucování náboženských hodnot, v tu ránu se ocitnete na tenkém ledu. I mistr akce se někdy utne a tak místo vyostřování děje se režisér vztáhne k již zaběhlým klišé. Například to, že válka je jiná na fotkách a jiná v reálu, jsme už někde slyšeli,že? Díky nim pak vyznění snímku může pro někoho ztrácet na opravdovosti a významu. Naopak působí uměle a prvoplánově.

Téma objektivity pravdy je jako hlavního opěrného bodu filmu vskutku zajímavé. V Labyrintu jsou na první pohled obyvatelé východu vykresleni spíše jako primitivní tvorové a západní civilizace jako ta pokroková. Ve skutečnosti jde možná o pravý opak. Naše nové vymoženosti nám sice ulehčují práci, ale zase jsou jednoduše monitorované. A o co tedy jde? Vítězí zkrátka ten, kdo volí zbraně a lokalitu závěrečné bitvy nebo obrátí proti nepříteli jeho vlastní zbraň. Nezní to složitě, ovšem poznat, kdo je na vaší straně, není lehké, zvlášť když možnosti boje jsou pro každého jiné. Ve snímku je dobře ztvárněno, jak „moderní člověk“ dokáže zahýbat realitou a v podstatě docílit toho, aby pracovala pro něj. Válka s terorismem už není jen o atentátech. Jde pouze o rychlé výměně informací, kdo jich má víc a kdo je jak použije. Záběry bombových útoků a mrtvých těl jsou pouze pozlátkem pro nic netušícího diváka televizních zpráv. Lidský život se stává přežitkem v touze dostat nepřítele na neznámé pole. Pravdou se tedy v podstatě stává cokoliv, co nejde důkazem vyvrátit. A přesto si vlastně každá z postav domáhá práva znát ji celou.

Autorem scénáře podle předlohy Davida Ignatiuse je William Monahan, známým například ze Skryté identity. Vypadá to vypadá, že tento pán záměrně vyhledává scénáristické oříšky. V případě posledně jmenovaného filmu se zaměřil na americký remake hongkongské Volavky. Zběsilou akční jízdu předělal na thriller postavený na dialozích. Ač se jedná o film oceněný Oscary, bez asijského temperamentu snímek ztrácel tempo. A přesně to samé se mu stalo v případě Labyrintu lží. Zde sice nešlo o asijskou syrovost, ale navozené tempo ze začátku by s autorskými prodlevami nezvládl udržet sebelepší režisér.

V té samé souvislosti mě napadá zmínit teorie výjimek. Výjimka potvrzuje pravidlo, ale pravidlo přestává platit, vyskytla-li se výjimka. V Labyrintu tohle neplatí jen v ději. Pro řazení záběrů existují jakási pravidla, co za čím může následovat, V žádném případě se ovšem nedoporučuje zaměřit detail a hned po něm „střihnout“ velký celek. Jakoby tyto bedekry Scott ani neviděl, po dlouhých detailech navazuje rozsáhlou kompozicí dané oblasti, případně záběry z letadel. K navázání dojmu rychlé nepředvídatelné akce – jak jinak – využívá rychlého střihu a rychle za sebou jdoucích statických fotografických záběrů. Škoda, že tato snaha musí zůstat nedoceněna, protože i přes veškerou jeho snahu děj nemá zkrátka kam gradovat. Oproti začátku už není kam se dál posunout, snímek ztrácí punc originality a vrací se do zažitých kolejí. Hlavní hrdina začíná moralizovat, zpytovat svědomí, vybavují se mu hříchy z minulosti a trpně přebírá svůj osud. Jakoby se jednalo o zcela jiný film. Tatam je jeho bývalá lehkost a cynismus.

Labyrint je sice hezkou podívanou v kinech, ale v celkové perspektivě jen plochým „plácnutím do vody“. Na konverzačním poli díky dialogům nedosahuje úrovně Collateralu, díky nedostatku akce se nemůže poměřovat ani s Královstvím a chladností se Americkému gangsterovi také nevyrovná. Nachází se někde uprostřed ve vodách kvalitně natočeného akčního filmu bez bližšího určení. Vyzdvihnout u něj můžeme vcelku překvapivou neutrálnost.

Přesto Ridley Scott natočil opravdu dobrý film, herci odvedli opravdu dobré výkony, jen škoda že chyběl ten pravdivý konec. Překonávat sám sebe se bohužel občas nevyplácí…

Aneta Veselská
Foto: Warner Bros.



Napište komentář

Pište prosím slušně a k tématu článku! Odesláním komentáře souhlasíte s těmito pravidly diskuse, nevhodné příspěvky budou odstraněny. Pokud se Váš komentář neobjeví hned, neodesílejte jej znovu, z důvodu cachování se může Váš komentář objevit až s menší prodlevou po odeslání.