Redaktor UKáčka Tomáš Jungwirth se tentokrát vydal prozkoumávat zajímavosti Kosova. Samozřejmě pod studijní záminkou. Jaký se žije ve státě, který v mnoha ohledech ani státem není?

Severní Mitrovica je Srbija

Region západního Balkánu má pro našince stále co nabídnout. A to přesto, že to už není malý „Západ“ v rámci socialistického bloku, ani pro politology fascinující oblast rozložená válkou a vnitřními problémy. Nyní jde vesměs o státy, jejichž cílem je stabilita a hospodářský růst, obojí podmíněné členstvím v EU.

Ani Srbsko dnes není agresivním a výbojným státem, jakým bylo ještě za Miloševićovy éry a představy o „Velkém Srbsku“, zdá se, již také vzaly definitivně za své. Lidé se sice stále občas pozdraví třemi zdviženými prsty, kteréžto gesto tuto ideu reprezentuje, ale emocí ubývá. Přesto však společnost svoji národnost pociťuje velice intenzivně a některá témata dokážou tamním lidem hnout žlučí. Snad nejlepším příkladem rezidua konfliktů dob minulých je etnicky rozdělené město Kosovska Mitrovica (albánsky Mitrovicë). A právě tam jsem se na dva týdny vypravil.

Po letní návštěvě Sarajeva a podzimním seznámení se s bývalým hlavním městem federativní Jugoslávie, jsem tentokrát se studijní záminkou zamířil do skutečného cípu Evropy. Kosovo je považováno za nejchudší zemi starého kontinentu, kde nezaměstnanost dosahuje celých 45 %. A to ani nemůžeme zcela jednoznačně říci, zda jde o suverénní stát. Mitrovica, ležící v jeho severní části, je toho důkazem – statisícové město, které je rozdělené řekou Ibar na dvě, etnicky v podstatě čisté části. Na severu se chodí do pravoslavných chrámů, platí Dináry, mluví Srbsky, píše cyrilicí, vlaje srbská vlajka a nadává se na NATO i EU, na jihu je vše úplně jinak.

Mitrovický kouř

Asi nikdo by neočekával, že město v takové lokalitě bude příkladem urbanistické krásy. A vskutku, v některých ohledech Mitrovica připomíná nejvíce ze všeho město z legendárního českého filmu Kouř (včetně všudypřítomného dýmu). Stejně tak ovšem (na severu i na jihu) nejde o zničené město bez infrastruktury, zázemí a služeb, jak by někdo mohl očekávat. Naopak, supermarkety jsou plné zboží, ovoce je dokonce kvalitnější než u nás. Na každém metru pak narazíte na maličké obchody s jedním či dvěma zaměstnanci prodávající vše od novin, přes oblečení, po zeleninu. Výtečné fast-foody jsou také takřka na každém rohu a mají nezřídka otevřeno do půlnoci. Nechybí ani příjemné kavárny, kluby a bary. A ceny jsou zatraceně nízké.

Kosovska Mitrovica samozřejmě není bohatým a rozvinutým místem. Již spíše raritou se však stávají dříve běžné blackouty či výpadky tekoucí vody, stejně jako etnické konflikty. Ulice nejsou zahlceny bezdomovci ani žebrajícími dětmi. Žije se tu, zdá se, celkem poklidně.

Radikální mládí

V tomto prostředí se konala Mitrovica Winter University. Každoroční projekt organizovaný holandskou nevládkou Spark, přivádí dohromady kolem 60 studentů přímo z Mitrovice, stejný počet z balkánského regionu a tři desítky ze zbytku světa (příznačné je, že mezi námi nebyl jediný albánec). Účastníci byli rozděleni do šesti tématických kursů, které vedl vždy jeden místní a jeden zahraniční profesor. Mým tématem byla Evropská integrace a západní Balkán. Dozvěděl jsem se některé zajímavé faktografické údaje o integračních snahách zemí regionu a ponořil se zas o něco hlouběji do historického kontextu zemí bývalé Jugoslávie. Především jsem se ale seznámil s velice různorodou skupinou lidí a poznal zas úplně jiný kus světa.

Velice zajímavé bylo například sledovat, jak mladí vzdělaní Srbové (ať již místní či z jiné části země), reagují na témata spojená s nezávislostí Kosova. Protože jsem po pár dnech získal dojem, že jsou příliš přátelští a pohostinní než aby mi dali nakládačku, rozhodl jsem je občas pošťouchnout a utrousit na téma Kosova nějakou poznámku. Názory značné části z nich přímo kopírovaly programy radikálních srbských stran. Jiní působili daleko umírněněji – a na ty se zbytek tvářil, jako by si o tu nakládačku skutečně říkali…

Přetrvávající antipatie

Je nicméně pravdou, že někteří z účastníků ztratili své domovy či dokonce blízké během bombardování jednotkami NATO v roce 1999, a celkem pochopitelně se pro ně proto jedná o emocionální záležitost. Těžko se pak divit, když během diskuse se zástupcem Evropské komise začal kolega vykřikovat, že za válku a vůbec všechny problémy regionu může USA, NATO a EU.
A abych nezapomněl – kosovští Srbové a Albánci se skutečně nemohou vystát. Na exkurzi do hloubi albánského území jsme proto vyráželi s policejním doprovodem. Srbská SPZ na autobusu však stejně zapříčinila kyselé pohledy kolemjdoucích a množství sněhových koulí házených do oken. Už nás ale aspoň nikdo nekamenoval, tak, jako se to stalo ještě před dvěma lety. I v takových „pokrocích“ je třeba hledat naději pro budoucnost Kosova.

Zatím je oblast závislá na přílivu zahraniční pomoci, bezpečnost do velké míry stojí a padá s misí KFOR a vláda práva s misí EULEX. Pokroky jsou malé. Místní profesorka ekonomie mi navíc řekla: „Srbové v severním Kosovu se nikdy nepodřídí ústředním orgánům. Dovedu si představit, že se tyto provincie za deset let odtrhnou od Kosova a připojí k Srbsku.“ Snahou všech je však nyní především zlepšit hospodářskou a sociální situaci místních obyvatel – ať už Albánců, Srbů či jiných. Otázka, v jaké zemi nakonec budou žít, se zdá být v kontextu jejich životů zatím druhotná.

ČTĚTE TAKÉ: Do Sarajeva za učením, minarety, burkem a zábavou

Fotogalerie