Zabývá se poválečným vývojem Lidic. Ten ji zavedl až do Argentiny. O české studenty tu mají velký zájem. S doktorandkou FF UK a sympatickou maminkou Gabrielou Havlůjovou jsme si povídali o Lidicích z Jižní Ameriky, českých učitelkách v Paraguayi i místní pohostinnosti. Co pojí Lidice a Argentinu? Jak to, že se zde domluvíte česky? A na co se zde připravit?

Strávila jste tři týdny v Argentině a Paraguayi. Jak jste se tam vlastně dostala a proč jste si vybrala právě tyto dvě země?

Jsem interní doktorandkou na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, na Ústavu českých dějin. Podala jsem si žádost o vnitřní grant na cestu do Argentiny, protože se dlouhodobě zabývám poválečným vývojem Lidic a vím, že ohlas Lidic byl právě v Jižní Americe největší. V Argentině žije několik žen, které jsou pojmenované po Lidicích, takže jsem grant nazvala „Lidice jako jméno, Lidice jako osud“. Grant jsem získala, ale původní cíl cesty – najít ženy Lidice a nahrát s nimi rozhovor, se nakonec trochu změnil.

Kam se váš cíl posunul?

My jsme si původně s mým školitelem, doktorem Randákem, dali dva cíle. První byl, najít ženy Lidice, udělat s nimi rozhovor, který by byl zaměřen na jejich vztah ke středočeské obci a k jejich jménu. Druhým přidruženým cílem byla aktivní účast na konferenci Mezinárodní asociace orální historie v Buenos Aires. Během příprav na cestu jsem však zkontaktovala velvyslanectví České republiky, a jak jsem tak pročítala informace, zjistila jsem, že tam žije spousta československých krajanů. Obrátila jsem se tedy prostřednictvím učitelek češtiny působících při krajanských spolcích na naše emigranty a nabídla jim přednášku o Lidicích a také projevila zájem se s krajany setkat.

Ohlas byl obrovský, takže nakonec jsme připravili soubor otázek pro krajany a rovněž mé plány na přednáškovou činnost se pozměnily. Na místo jedné přednášky v rámci konference jsem uskutečnila další tři pro krajany. Mimo jiné i na univerzitě v Resistencii, hlavním městě provincie Chaco. To bylo pro třetí generaci krajanů, tedy naše vrstevníky. Nakonec mě požádala o setkání s krajany i učitelka češtiny působící u krajanského spolku v Paraguayi. Byla to velmi zajímavá setkání, jednalo se hlavně o druhou generaci krajanů, kteří se stále cítí jako Češi, hovoří česky, ale již se narodili v Jižní Americe.

Na ulicích často zaslechnete češtinu

Víte, kolik Čechů v Argentině a Paraguayi zhruba žije?

V Argentině žije zhruba 30 000 Čechoslováků. Já jsem navštívila provincii Chaco, kde se nachází druhý největší krajanský spolek v Americe, po Floridě. Ve městě Presidencia Roque Saenz Pena je spolek, který sdružuje tři sta Čechoslováků a to není zdaleka počet českých krajanů v tomto městě. Člověk jde po ulici a dost často zaslechne někoho, kdo hovoří česky, či vás přímo některý krajan zastaví a má radost, že po delší době má možnost vidět se s Češkou.

Takže jste se tam domluvila bez problémů česky?

S tou nejstarší generací ano, perfektně. Nahrávala jsem rozhovor s krajankou, paní Skupinovou, které je 99 let. Ta mluvila nádhernou češtinou, takovou zakonzervovanou z 30. let, z doby, kdy odcházela s rodiči z Československa. Mnoho rodin přicházelo do Argentiny z Moravy, z okolí Velkých Bílovic a tak si zachovaly i to nářečí. Krajané se mnou třeba chtěli zpívat písničky, které jsem však já už vůbec neznala. Avšak vnoučata původních Čechů už česky povětšinou neumí. To už jsou již plně asimilované rodiny, ti už mluví pouze španělsky a pak jsem potřebovala výpomoc při rozhovorech s tlumočením.

Výlet do Lidic jako narozeninové přání

Co jste během své cesty o ženách Lidicích zjistila? Mají povědomí o svém jménu?

Před cestou jsem se domnívala, že se setkám se ženami Lidicemi, Argentinkami. Během pobytu jsem však měla možnost setkat se s několika ženami v Buenos Aires – ani jedna však nebyla původem z Argentiny. Jednalo se o Kubánky, Ekvádorky, Mexičanky, ale Argentinku jsem nenašla ani jednu. Možná je to způsobené tím, že v Argentině je mnoho emigrantů z nacistického Německa a vůle prosazovat tam Lidice zkrátka nebyla.

Setkání s Lidicemi byla krásná, velmi přátelská. Například Lídice Robinson byla dokonce letos v Čechách na sedmdesátém výročí Lidic. Působí jako operní pěvkyně a do Lidic přijela na pozvání zazpívat, dokonce i českou hymnu. Bylo velmi zajímavé si s ní popovídat o tom, co při svém pobytu v Lidicích cítila. O původu svého jména se dozvěděla až před několika lety, kdy jí na letišti úředník řekl, že se jmenuje jako ta vypálená obec. Její maminka jí dala toto jméno, protože se v jednom přístavu seznámila s námořníkem a on jí vyprávěl o tragédii v Lidicích. Takže to jméno dostala takovou náhodou, ale osud obce vůbec neznala. Bylo to velmi dojemné, když hovořila o pocitech, když poprvé stála „doma, v Lidicích“, jak sama říkala.

Další zajímavé setkání proběhlo s Kubánkou, Lidicí Yadirou Sarrii Solis, která také navštívila Lidice, již v roce 1985. Svěřila se mi, že si k patnáctým narozeninám nepřála nic jiného, než se podívat do Lidic. Obě ženy se shodly na tom, že pro ně jejich jméno velmi znamená, cítí, že společně se jménem nesou i určitý odkaz a ten odkaz se snaží naplňovat. Snaží se šířit povědomí o Lidicích. Vypráví o osudu svého jména. Trefně tyto ženy pojmenoval knihovník z Lidic: „velvyslankyně Lidic“.
Pravdou ale je, že často mají lidický příběh zkreslený. Myslí si třeba, že v Lidicích seskočili parašutisté a že se tam ukrývali atentátníci, protože informace v Argentině nebyly nijak podrobné, takže musíme dělat trochu osvětu, aby příběh nešířily úplně nepravdivě.

„Film Lidice je nepřesný, ale důležitý“

Jaký máte názor na film Lidice?

Vidíte, shodou náhod obě ženy ten film viděly. Říkaly, že byl zajímavý, ale při rozhovoru se mě pak ptaly na spoustu doplňujících otázek. Pro úplně neznalého člověka, který ten příběh nezná, není film zcela pochopitelný. To asi není problém jen cizinek. I pro Čechy, kteří neznají podrobně dějiny, mohly být některé momenty filmu nepochopitelné.

A co vy konkrétně na tento film jako historička říkáte? Podle archivních informací je nepřesný. Souhlasíte s tím?

Moje rodina tvrdí, že jsem zaujatá, že už si nedokážu udělat nadhled, tím, že se tématem dlouho zabývám. Co bych nejvíce vyzdvihla je, že ten film zvedl zájem o Lidice a návštěvnost Památníku stoupla asi o 20 %. To znamená, že film motivoval tyto návštěvníky, aby si skutečný příběh, historii Lidic přišli objasnit do muzea. Některé detaily filmu mi ale vadily. Pravda je, že jeden muž přežil. Zachránil se díky tomu, že zabil syna a byl ve vězení. Shoduji se však s Lidickými na tom, že bylo zbytečné z mladého muže, který se snaží ukončit vztah se svou milenkou, učinit ve filmu lidického občana. Vlastně to vypadalo, že lidický občan zradil Lidice. On byl ale přitom z jiné obce nedaleko Kladna.

Co bych já tvůrcům filmu vytkla, je fakt, že byl upozaděn osud lidických žen. Sice jich přežilo nejvíce – sto šedesát, ale také jich 60 nepřežilo útrapy koncentračních táborů. O jejich osudy se nikdo konkrétně nezajímal. Ve své diplomové práci jsem se zabývala poválečným vývojem Lidic a často jsem se setkávala s tím, že na lidické ženy bylo nahlíženo jako na celek, nebyl zájem o osud jedné konkrétní ženy, která sice přežila, ale zastřelili jí muže, otce… a často přišla o své děti.

Já znám několik těch osudů žen a zarazilo mě, jak je osud žen ve filmu vylíčen. Tam je asi krátký záběr do koncentračního tábora Ravensbück. Svítí tam sluníčko, všichni jsou krásně oblečení. Sice v pruhovaném, ale mají boty, čepice. Působí to poměrně dost idylicky. Po vzneseném dotazu na tvůrce filmu mi bylo odpovězeno, že natočit záběr například v zimním počasí by sebou neslo mnohem vyšší náklady. Jinak si ale myslím, že ten film má svou roli. Když přijdu do kontaktu s mladší generací, tak mám pocit, že lidi oslovil, což je důležité. Zároveň lidické nepobouřil.

Lekce českého jazyka i české kuchyně

Vy jste se během svých cest po Jižní Americe setkala i s českými učitelkami, které tam šíří českou kulturu. Jak se to stalo?

Kdybych neměla tyhle české učitelky, tak bych se tam těžko pohybovala. Lidi v Jižní Americe mají úplně jiný temperament. Oni vůbec neplánují, setkání na čas u nich vůbec nefungují. Učitelky v Argentině i v Paraguay mi pomáhaly nejenom navázat kontakt s lidmi, ale třeba i s dopravou a běžnými věcmi, které tam člověk musí využívat.

Pomáhaly mi například, když jsem nelegálně překročila hranice do Paraguaye, omylem samozřejmě. To mě pak zachraňovaly na hranicích, abych nezůstala někde v paraguayském vězení a mohla odejít pouze s pokutou. Hrozně moc mi pomohly. Jsou to většinou absolventky oboru Čeština pro cizince. Působí tam vždy na rok, poté jim smlouva může být prodloužena dle hodnocení a spokojenosti krajanů, maximálně však na tři roky. Mají tam na starosti nejenom výuku češtiny, ale vedou třeba i kuchařské kroužky, kde vaří českou kuchyni nebo nacvičují s dětmi divadlo, pěvecká vystoupení, ale také oživují české zvyky a tradice.

Snaží se ji šířit mezi potomky českých přistěhovalců nebo i mezi Argentinci a Paraguayci?

Je právě velký rozdíl mezi Argentinou a Paraguayí. Třeba v Paraguayi bydlí české rodiny daleko od sebe. Jsou to většinou zemědělci. Nemají někdy ani zájem například o přednáškovou činnost, ani o výuku češtiny. Ta učitelka musí projevit obrovskou iniciativu, aby zde kroužek rozjela.

V Argentině to funguje trošku jinak. Čechů je tam hodně, češtinu mezi sebou stále udržují, protože se schází na různé svátky nebo pořádají slavnostní večeře. Také tam jezdí poměrně dost Čechů. Mají tak kontakt s domovinou. Starší generace mluví perfektně česky, a přesto chodí na kurzy, protože si chtějí například osvojit odbornější literaturu nebo beletrii. Chodí na přednášky, jako jsem tam měla například já.
Mladší generace, kolem třiceti let, to jsou studenti, kteří vědí o svém původu, ale musí se u nich projevit zájem. Motivací pro ně je například možnost studia v Čechách.

Kolik českých učitelek tam takto působí?

V Argentině působí tři učitelky. Jedna v Buenos Aires, druhá v Obeře a třetí v provincii Chaco. Tam žije opravdu hodně Čechů. Učitelka Radka Poláčková sice zvládá obsáhnout sama celou provincii, ale práce pro ni nikdy nekončí. Lidé tam mají jiný režim. Oni opravdu dodržují siestu od dvanácti do pěti. Všechno je zavřené a všichni odpočívají a ona tak ani nemůže pracovat. Všechny kurzy tedy probíhají dopoledne a pak až třeba do jedenácti večer. Pracovní doba nekončí po osmi hodinách. A to samé platí i o víkendech. Učitelky jsou zvány na rodinné akce a různé oslavy.

V Paraguayi působí jenom jedna učitelka, Anežka Santosová Veselá, která musí zvládnout jak výuku v hlavním městě Asúunciónu se studenty, tak i na venkově s krajany, kteří někdy žijí opravdu ještě 20km za menším městem, na samotě. Navíc v Paraguayi komplikují práci učitelky i osobní spory uvnitř spolku. V Paraguayi jsem však měla možnost hovořit s krajanem, který žije ve městě Ciudad del Este, které je od Asuncionu vzdáleno pět hodin cesty. Sem již samozřejmě učitelka dosah nemá. Pro mě však bylo badatelský zajímavé nahrát rozhovor s krajanem, který není v kontaktu s jinými Čechoslováky.

Argentinská univerzita volá po knihovnících

Co byste doporučila studentům, kteří by chtěli vyjet do Argentiny nebo do Paraguaye? V čem jsou největší kulturní rozdíly, na co se připravit?

Oni tam na studenty čekají s otevřenou náručí. Velmi si považovali mé návštěvy a stále dokola mně děkovali a ubezpečovali se – „skutečně o nás má Karlova Univerzita takový zájem a vyslali Tě k nám?!“ Jsou velmi srdeční, přátelští. Okamžitě by vás ubytovali u sebe doma a hostili vás tam. Hlavně v Paraguayi, kam nejezdí skoro žádný badatel.

Co se týče Argentiny a provincie Chaco, tam přímo volají po studentovi z oboru historie, knihovnictví nebo archivnictví. Nemají zpracovanou knihovnu, která má asi tři tisíce svazků. Jsou to knížky, které si přivezli krajani mezi roky 1928 a 1930. Oni to řadí podle názvu autora a vůbec nevědí, jak s tou knihovnou pracovat. Měli obrovský zájem o studenta, který by jim pomohl utřídit knihovnu a přitom si mohl dělat nějaký svůj projekt.

Já jsem je dopředu před svou cestou kontaktovala, že bych měla zájem se s nimi setkat a nahrát rozhovory týkající se zejména jejich osudu a uchovávání jejich češství, ozvalo se mi čtyřicet pamětníků. Byla jsem tam jenom tři týdny, takže jsem zdaleka nemohla vyhovět všem nabídkám. Ty příběhy jsou velmi zajímavé a uplatnil by se tam nejeden student. Každý příběh tam stojí za zpracování.

Na co se připravit? Je třeba zkontaktovat dopředu krajanský spolek a oni váš připraví na to, co vás čeká. Já jsem se připravovala půl roku a stejně to byl ohromný šok. To je úplně jiný svět. Je to rozvojová země, prašné silnice, jiné životní tempo, jazyk, kultura, strava a obrovské vzdálenosti. Člověk se musí vyrovnat kromě posunu i s vysokými teplotami. Traduje se mezi krajany v Presidencii, že když klepnete v poledne na silnici vajíčko, tak se vám za chvíli usmaží. Jiný je i jejich temperament. Domlouvala jsem si tam přednášku a oni mi nabídli termín v osm hodin večer, přednáška začala v devět a nakonec jsme seděli a diskutovali do dvou do rána. Pro ně je to naprosto běžné.