Začátek dospělosti, konec striktní docházky, větší volnost, nezávislost a svoboda, jednání s lidmi na vyšší úrovni, počátek stresu a starostí či start odvykací léčby po nekončících pomaturitních oslavách?

To vše mohl znamenat první vysokoškolský den pro většinu studentů prvních ročníků vysokých škol. Mně 3. říjen roku 2016 přinesl především probuzení z pětiměsíční letargie, kdy moji osobnost opustily veškeré návyky, co se školy týče.

První školní den v nové škole bývá vždy něčím originální. Vzpomeňme na první den na základní škole, kluci a holky se na první školní den těší jak na Ježíška. Až časem poznávají, že život s hračkami na dětských hřištích byl o dost jednodušší a veselejší. Když první den na škole střední odstartoval mojí pubertu a teenagerovský život, řekl jsem si, že od prvního dne na vysoké zapracuji na zodpovědnosti, samostatnosti a dalších charakterových vlastnostech, které jsou dospělému vlastní.

Ale co by to bylo za první den, kdy by se hned něco nepokazilo. Jistě mnozí z vás strávili vyřizováním studentské karty ISIC minuty, ne-li hodiny. Tento problém mě obloukem minul, ale nejspíš karma vás všech čekajících studentů způsobila mé kartě nefunkčnost. Musel jsem si nechat kartu přeprogramovat – jistě si dovedete představit tu námahu chodit v pondělí kolem osmé ráno až do třetího patra na Hollaru, který mi první den připomínal bludiště, ve kterém se bez plánku nevyznám. Když mě mé nohy donesly až před dveře IT kanceláře, visela na nich cedule s nápisem: „Za 15 minut jsme zpět.“ Nedalo se svítit, další výšlap až pod školní střechu by mi způsobil syndrom kamenných nohou po dobu 2 hodin a také psychickou újmu, proto jsem vyčkal na ajťáky a tím promeškal třetinu první přednášky. Trable tímto neskončily, naopak. Bylo mi řečeno, že čip v kartě nabyde funkčnosti až dalšího rána a tak mě stál oběd v menze plnou cenu, což se mi jako chudému studentovi zapsalo do paměti.

Když je řeč o menze, musím říct, že úroveň stravování mě mile překvapila. Nabídka šesti kvalitních jídel za cenu kolem padesáti korun je na Praze 1 velice lukrativní záležitostí. Co vám ale vřele nedoporučuji, je navštěvovat Menzu Arnošta z Pardubic kolem jedné hodiny odpolední. Zkusil jsem to první den a byl to naivní nápad, fronta čněla až ven a šinula se šnečím tempem. Když už na mě konečně přišla řada, nezbylo na mě místo u stolu – sezení na schodech při jídle za plnou cenu není zrovna nejpohodlnější.

Málem bych zapomněl na hlavní důvod, proč studuji, a to na první vysokoškolské přednášky a semináře. Co vám budu povídat, docenti, doktoři, magistři, samí študovaní lidé nás na škole vítali s úsměvem na rtech, docentka Osvaldová dokonce štědře rozdávala sociálněvědní bonbony. My jim jejich přivítání opětovali vyčítavými pohledy, že nás po pěti měsících znásobených o seznamovací kurz někdo nutí být vzhůru, natož přemýšlet, ba dokonce studovat.

Na základní i střední škole jsem párkrát ze třídy vyhozen byl, ale že se mi to povede i během prvního dne na vysoké škole, bych opravdu nečekal. Ne že bych poškodil univerzitní řád, mé provinění spočívalo ve vmísení na seminář, který byl určen jiné skupině. SIS (studijní informační systém či sympaticky iracionální síť, vyberte si) jsem nedokázal přechytračit. „Každý, kdo se vyzná v SISu by měl dostat diplom bez ohledu na výsledky zkoušek,“ poznamenal nejmenovaný student druhého ročníku. Nezbývá než souhlasit. Vyhazov se obešel bez poznámky, avšak utéci krutému trestu se mi nepodařilo. Na seminář musím chodit místo pondělí až ve čtvrtek, což mi snížilo počet volných dnů v týdnu na tři.

Nedá se říct, že první den v akademické obci proběhl podle očekávání. Má předsevzetí bohužel neodpovídala představám. Samostatně jsem do školy přijít dokázal, avšak zodpovědně jsem přes dlouhé prázdniny všechno zapomněl.

Pavel Tylšar