What’s your major? Tak tuhle otázku uslyšíte hned po Hey, what’s up? na University of Miami nejčastěji. Ať už je váš hlavní obor studia (tedy právě „major“) cokoliv, můžete si být jistí, že další rekace bude: Oh, that’s so cool!

O studiu na vysoké škole v Miami jsem ještě před rokem neměla ponětí. Byla jsem rozhodnutá, že budu usilovat o program Erasmus, nejlépe v Británii nebo Finsku. Nakonec jsem zjistila, že UK má uzavřené dohody s několika školami v USA. A to se mi zdálo jako mnohem větší výzva.

Pečlivě jsem prozkoumala webové stránky všech škol a Univerzita v Miami mi nakonec přišla jako nejlepší volba. Na FSV studuju žurnalistiku a miamská „obdoba“ našeho Institutu komunikačních studií a žurnalistiky se jmenuje School of Communication, kde mě zaujal samostatný obor Visual Journalism.

„Byla jste někdy členem teroristické skupiny?“

Nevím, jak to chodí, když se člověk prokousává Erasmem, ale v podstatě celý letní semestr jsem nevěděla, zda nakonec někam odjedu, nebo ne. Úspěšně jsem prošla pohovorem v lednu, ale na rozdíl od většiny škol v Evropě musí člověk na americké VŠ prokázat znalost angličtiny, tedy jestli tam vůbec dokáže přežít. Podmínkou bylo absolvovat (a za své peníze si i bohužel zaplatit) zkoušku IELTS nebo TOEFL.

Vzhledem k tomu, že jsem se chtěla přece jen alespoň trošku připravit, vybrala jsem si dubnový termín a výsledek se dozvěděla až v květnu. Jak Univerzita Karlova, tak University of Miami si dávají dost na čas s informováním o přijetí či nepřijetí. Na konci května jsem už ale věděla, že zimní semestr strávím na druhé polokouli. V červnu pak bylo třeba zařídit vše potřebné okolo studenstského víza včetně zajímavé návštěvy americké ambasády. Není třeba se bát, že by vám vízum nevydali, jen celé to papírování a vyplňování formulářů trošku připomíná Hlavu XX. a je to zkrátka „vopruz“. Nakonec jsem se ale i pobavila, třeba u otázky „Byla jste někdy členem teroristické skupiny a přímým účastníkem teroristického útoku?“. Jestli si autor dotazníku myslí, že někdo zašktne políčko „ano“ a ještě do poznámek pod čarou vypíše detaily, je opravdu naivní.

Dohoda mezi naší UK a miamskou „sestrou“ patří k opravdu nejvýhodnějším. Na rozdíl od ostatních exchange students neplatím kolej (něco přes 3 000 dolarů) ani „meal plan“, který zahrnuje 14 jídel týdně (2 000 dolarů). Dobrý pocit může mít člověk i z toho, že alespoň pár měsíců studuje téměř „zdarma“ na soukromé univerzitě (což je v USA jedině klad), kde školné bez jídla a ubytování dosahuje 17 000 dolarů za semestr. S čím ale člověk musí počítat, je poplatek za pojištění a tzv. activity fee a athletic fee. Ty zahrnují veškeré akce, které se ve škole pořádají, zápasy, volné vstupy na ně a tak dále.

Před odjezdem jsem dostala z Rozvojového pragramu stipendium ve výši 40 000 Kč. Z téhle částky jsem ale nejdřív musela uhradit reciproční poplatek studentovi, který přijede z Miami do Prahy. Nakonec mi tedy zbylo asi 15 tisíc, což není zase tak moc, ale samozřejmě lepší než nic.

Problém s ubytováním není. Studenti, kteří jsou zde na výměnu, si mohou vybrat buď bydlení v apartmánu s pěti dalšími studenty, kde je i kuchyňka, nebo v jedné ze tří kolejí. Pokoje jsou jednoduše zařízené, ale čisté a docela hezké. Samozřejmě pokud se člověk o svůj příbytek hezky stará.

Úkoly, testy, projekty a soustavná příprava jsou nutností

Prvních několk týdnů se všichni zahraniční studenti (bez ohledu na to, z které evropské země) shodli na několika věcech: Studium v Evropě a v USA se liší opravdu hodně. Prakticky nezáleží na tom, zda studujete medicínu, ekonomii nebo žurnalistiku. Úkoly, testy a projekty jsou na denním pořádku a kontinuální příprava je nutností. Je pravda, že například student práv stráví více času nad učebnicí memorováním faktů než student oboru Motion Picture. Ten ale zase neustále pobíhá po Miami s kamerou nebo sedí ve střižně a koneckonců ani on se nevyhne písemkám. Na absenci soukromého života si stěžuje téměř každý, včetně rodilých Američanů. Fakt, že knihovna je téměř každý den otevřená do dvou hodin do rána a plno je neustále, mluví za vše. Po dvou měsících už i mně přijde celkem normální, že v pátek v noci odcházím z počítačové laboratoře ve dvě hodiny ráno.

Průměrně tu všichni mají zapsaných pět předmětů, které jsou dvakrát týdně, minimum jsou čtyři, což je tak akorát pro zahraničního studenta. Najdou se i tací, kteří si troufnou na šest, ale to už musí být opravdu „mozkovny“.

Člověk musí být připravený na to, že zde sice dost lidí ocení, že je z ČR (mnoho studentů jezdí do Prahy každé léto, kde pracují na různých projektech), ale nikoho z profesorů příliš nezajímá, že angličtina není váš mateřský jazyk. Požadavek, že písemný projev musí být gramaticky správně a že za špatný spelling se strhávají automaticky body, je zahrnutý v téměř každém sylabu. Ty studenti dostávají na začátku roku, je několikastránkový, s přesně rozepsaným časovým plánem, literaturou a úkoly. Po jeho přečtení pak musí student podepsat prohlášení, že sylabus četl a že s ním souhlasí.

Vyučuje tu i držitel Pulitzerovy cenu

Co se ale týče kvality kurzů, nikdo si asi nemůže stěžovat. Přestože jsou náročné, výuka je kvalitní, i když je založena hlavně na domácí přípravě. Výhodou mého oboru je, že se člověk může opravdu sostředit hlavně na to, čemu se chce v budoucnu věnovat. Mnoho předmětů je dost úzce specializovaných. Většinou jsem měla štěstí na profesory. Loup Langton, který učí Advanced Photojournalism, je ostřílený fotograf, který procestoval celý svět, a seminář vede zajímavou formou. Profesor na Publication Design, Randy Stano, je zase velký fanoušek České republiky a hlavně Prahy, kam jezdí minimálně třikrát ročně i se svými dvěma psy. Pracoval nejen jako hlavní artdirector v The Miami Herald, ale je zodpovědný i za design českých novin pro cizince, The Prague Post. To, že několikrát vyhrál Pulitzerovu cenu, mě už ani nepřekvapuje. Konkrétně v mé škole je dáván velký důraz na praxi, škola nabízí spoustu možností včetně například fotografických projektů v Evropě nebo Indii.

Jediný předmět, s jehož koceptem jsem nesouhlasila a nakonec se ho i vzdala, byl Media Design. Profesorka, která tenhle předmět vede, nás odkázala výhradně na knihy a pak očekávala splněné úkoly, přestože jsme si s nimi několikrát absolutně nevěděli rady.

Myslím, že nikdo nemůže říct, že se na University of Miami nic neděje. Vzhledem k tomu, že škola očividně netrpí nedostakem peněz, se téměř každý den konají různé charitativní či sportovní akce, nábory do všemožných klubů, kterých jsou ve škole desítky a desítky, zápasy, koncerty, hry, letní kino, divadlo, školní párty,…

V kampusu je tělocvična, obrovská sportovní hala, několikapatrová knihovna, bazén, kinosál, galerie a několik kaváren (samozřejmě nechybí typický Starbucks), rychlých občerstvení, dvě restaurace a maličký supermarket.

University of Miami je hodně multikulturní škola s výbornou pověstí a hlavně populárním fotbalovým týmem The Miami Hurricanes, který vyhrává za mohutné podpory fanoušků téměř každý zápas. Prezidentka univerzity, Donna E. Shalala pracovala za Clintonovy vlády jako tajemnice ministra zdravotnictví a patří k významným občanům Floridy. A protože hraje tenhle stát docela důležitou roli v prezidentské volbě, ani se nikdo nemůže divit, že minulý rok kampus navštívil i Barack Obama.

Cesta po městě? Bez auta skoro nemožná

I když město nemá absolutně žádnou historii (co je to sto let?), je toho spoustu k objevování. Hezký je „downtown“, což je nejstarší část města, a také Art Deco District se slavnou Ocean Drive, kde se odehrává spousta filmů, včetně například seriálu Dexter, Miami Beach a spousta galerií a muzeí.

Achillovou patou Miami je ale zoufalá městská doprava. I nepříliš majetní obyvatelé mají auto, bez kterého je zdejší život nemožný. Kromě pomalých autobusů zde funguje jakési metro nad zemí, kde ale člověk potkává občas opravdu nestandardní osoby… a čekat na soupravu ve všední den dvacet minut je naprosto normální. Někteří zahraniční studenti si auto koupí, většina je ale odkázaná na dopravu metrem nebo taxíkem, jehož cena je i ve srovnání s pražskými taxi dost vysoká. A autopůjčovny vám vydají klíčky jedině po pětadvacátých narozeninách…

Člověk také musí počítat s určitými náklady, jako je letenka, pojištění, studentské vízum, různé poplatky a samozřejmě „běžný provoz“. V kampusu lze pracovat, většina studetů i nějaký ten džob ve škole má, ale pro zahraniční studenty je situace trochu složitější – musí si totiž zařídit social security number, což zahrnuje spoustu a spustu papírování.

Studenti mají školní televizi, rádio, noviny i časopis

Zatím jsem tu jen pár měsíců, ale jsem si jistá, že studovat na téhle škole rozhodně smysl má. Už jenom proto, že mám status klasického studenta UM a chodím na stejné přednášky jako ostatní. Nejsem tedy v žádném speciálním programu pro „exchanges“. Výuka na School of Communication má dobrou úroveň a ti, kteří studují cokoliv kolem televizní či vizuální žurnalistiky, mají přístup do perfektně vybavené laboratoře s fotoapaparáty, kamerami, čočkami, kompletními sety a podobně. Samozřejmostí pak je, že studenti se aktivně podílejí na přípravě programu pro školní televizi (která se vyrovná klasické profesionální televizní stanici, lze ji chytit na kanálu 96), rádio WVUM nebo noviny The Miami Hurricane založené v roce 1929 a časopis Distraction.

Škola má několik počítačových učeben, kde jsou hlavně starší či úplně nové Macy, hlavně proto, že téměř každý tu musí rutinně znát progamy jako InDesign, Photoshop, Flash nebo Illustrator. Tahle znalost je k nezaplacení, vždycky se hodí a na FSV by podobné předměty rozhodně neměly chybět. Na FSV jsou studenti žurnalistiky braní jako bohémové, co se na zkoušku učí nad pivkem v hospodě a školu příliš neřeší. Student žurnalistiky v Miami je zavalen prací neustále. Ideál by byl samozřejmě někde uprostřed…

Marianna Zapotilová
Autorka studuje žurnalistiku na FSV UK, je redaktorkou portálu UKáčko.cz