Studuji a studuji ráda. Ale studuji na fakultě humanitních studií, a to obor, který je nový, a to tak nový, že jeho jméno v podstatě nikomu nic neříká.

Výsledek: velmi nerada mluvím o svém studiu před těmi, kdo mě ještě neznají. Seznamování se ale vyhnout nedá, znáte to: jdete někam mezi lidi, někdo vás někomu představí a je to tam.

Rychlejší se zeptají rovnou: „Co studuješ?“ Pomalejší si ještě projdou meziotázkou „Co děláš?“ a meziodpovědí „Studuju.“ Až sem je to v pořádku. Pak to ale přijde: „A co studuješ?“

Zpravidla začínám fakultou, v dobré víře, že to sice je obecný údaj, ale mohl by stačit a konverzaci o studiu ukončit. „Studuju Fakultu humanitních studií na Karlovce.“

Všimněte si preventivního dodatku „na Karlovce“ – to je už rovnou vysvětlení, které předchází mnoha otázkám typu „Ježiš, a kde taková fakulta je, prosím tě?“ proneseným velmi soucitným tónem – asi jako když vám umře štěně. Některým tohle stačí a já si oddechnu. Většinou se ale stane jedna z následujících variant:

1) „Cože, to taky existuje?“
2) „Aha, jasně.“ (chvíle ticha, v níž slova docházejí z uší do mozku) „A co se tam studuje, prosím tě?“
3) „To je ta fakulta, co se jí přezdívá fakulta hledající smysl? No jo, tam je to prej hrozný!“

Co se na to dá říct? Zpravidla se tvářím velmi laskavě u prvních dvou možností a u třetí se duchaplně směji. Konverzace pokračuje, vysvětlím, že taková fakulta nejen existuje, ale dokonce se jí daří. To je celkem příjemná část, ale hovor se neomylně se stáčí k nejhoršímu: „A co přesně tam studuješ?“

Uznejte: kdo ví, co si má byť jen rámcově představit pod slovním spojením elektronická kultura a sémiotika? Nikdo. Následuje tedy léty odzkoušené půlminutové shrnující vysvětlení, na které už mám skutečně alergii. Ne, nebaví mě po stotisící zase vykládat, co to znamená.

Blog hledající smysl: Nesnadno býti studentem humanitním!

Řeč plyne a schyluje se k velkému finále, které důvěrně znají všichni, kdo nestudují medicínu nebo práva.
„A co s tím prosím tě jako chceš dělat?“
Případně druhá varianta (zpravidla využívaná lidmi staršího věku): „A až to vystuduješ, co z tebe teda bude?“

Tady se láme chleba. Zpravidla odpovídám, že hodlám pokračovat na doktorát a zůstat na univerzitě. To je první a poslední bod, který tázače uspokojí, neboť je to první věc, kterou zná a chápe napoprvé a na kterou dokonce mívá názor. A to nejen nějaký názor, ale názor kladný. Akademici totiž sice nejsou moc dobře placeni, ale zato má jejich povolání stále ještě určitou prestiž.

Většina lidí v této fázi uznale pokývá hlavou a začne se bavit o něčem jiném. Můj tlak a tep se vrátí na původní úroveň a vše je v pořádku.

Někdy ale ani tady utrpení nekončí. Jsou totiž lidé akademických poměrů znalí.
„To je pěkné, chytré lidi potřebujeme. Ale asi se budeš muset bohatě vdát.“

Marie Pavlásková, psáno pro Blog hledající smysl