Než jsme se zhruba před rokem chystali opustit střední školu, naši učitelé se nás co nejvíce snažili připravit na nový vysokoškolský život. To bylo samé: „Nikdo už vás nebude vodit za ručičku.“ „Budou vás nazývat svými kolegy.“ „Neznalost podmínek vám už nikdo neodpustí.“ „Každé zkouškové bude taková menší maturita.“ atd. Jsem jim za to doteď neskonale vděčný, přesto však nebylo v jejich silách odkrýt všechny potencionální hrozby kritického prvního semestru.

Tak třeba hned na samotném počátku univerzitních studií se mi do cesty postavila jedna z největších překážek jménem Studijní informační systém, alias SIS. Sofistikovaný svět, v němž se musíte umět pohybovat, chcete-li na UK plnohodnotně fungovat. Ty tam jsou tištěné indexy. Ty tam jsou tištěné rozvrhy, které jsme si mohli nejen dle libosti vybarvit, ale také jsme se vůbec nemuseli zabývat jejich sestavováním.

Ani toto první varování v podobě zrůdného SISu nenarušilo mou neochvějnou sebejistotu, že jsem na první semestr připraven. Společně s dalšími spolužáky jsme do prvního semestru vstoupili plni iluzí a počínali si v něm dost bláhově.

Jali jsme se místo samostudia a poznávání vysokoškolských knihoven, vzdělávat sami sebe ve znalosti studentských barů, kaváren a restaurací.

Přišlo nám, že máme spoustu času. Nebylo kam spěchat.

Mezitím jsme ve škole naráželi na drobnější překážky – nezvykle velký výběr jídel v menze, nezvykle rychlý či nesrozumitelný výklad některých učitelů, životně důležitou nutnost aktivního používání emailu, a mnohé další. Stále jsme tak nějak proplouvali semestrem a občas nám přišlo zvláštní, proč po nás nikdo nic nechce.

Nevzpomínám si, že by mě středoškolští učitelé nějak zvlášť upozorňovali na to, že první semestr trvá de facto jen tři měsíce a ne celých pět měsíců, jako je tomu na střední. Když nám tedy všichni ti docenti a docentky, doktoři a magistři chlácholivě říkali: „Esej (popř. seminárku) budete odevzdávat až koncem semestru.“ připadal nám termín „konec semestru“ velmi vzdálený.

Než jsme si stihli uvědomit, že semestr vlastně začal až v říjnu, náhle se objevil prosinec a s ním onen pomyslný „konec semestru“ nabitý deadliny k prasknutí. Poklidný vysokoškolsko-povalečský život se rázem proměnil ve zmatenou honbu za knihami, za zdroji, za událostmi, zkrátka za plněním tzv. studijních povinností, o jejichž existenci jsme už tou dobou silně pochybovali.

V tomto zmatku jsme volně přešli do zkouškového období a začali se topit ještě víc. Mně osobně zde alespoň trochu pomohly rady ze střední a tušil jsem, co mě čeká. Předtuchy se plnily jedna za druhou a občas k nim přibylo něco nečekaného a bizarního. Například složité podmínky zasedacího pořádku při testu z Úvodu do ekonomie.

Nakonec jsme tím prvním semestrem prošli, ať už s odřenýma ušima nebo s téměř nepotrhaným kabátem. Vzali jsme si z něj jedno velké ponaučení do budoucna. Nikdy se nemůžeme být jisti tím, že víme, co na nás čeká, a proto je asi lepší přistupovat k některým skutečnostem s větší pokorou. To je má filosofie a vy můžete mít třeba jinou. Stejně je ve finále důležité, abychom se pak společně setkali na promoci a mohli se za těmi všemi nesnázemi a úskalími ohlížet s úsměvem na tváři.

Jan Kubelka