S nastoupivšími prázdninami najednou nejeden student začne dumat nad vskutku palčivou otázkou – co teď se životem?

Protože na většině škol semestr, respektive zkouškové období, skončilo pomyslným zazvoněním kostelního zvonu o půlnoci 30. června, znamená to, že lid studentský najednou přišel na čas o svůj smysl života. Co na tom, že každý z nás má na tento úděl jiný pohled; někdo se nalezl v konstantním nechozením na přednášky, jiný se zase na každý výklad vyučujícího před s postupem semestru se vyprazďnující místností až přehnaně těší.

A co si teď počít. Na fakultě naleznete pouze vrátného a pár zaměstnanců školy, z nichž vás, dovolím si odhadovat, nikdo nechce ani vidět. Otřepaná moudrost však praví: všechno zlé je pro něco dobré. Platí to i tady.

Po přibližně týdenní letargii a rozmrzení ze skončení školy naberu do plic nový vzduch, který voní po volnosti. Himlhergot, řeknu si, vždyť už můžu na prstech jedné ruky napočítat, kolik ještě zažiji skutečných prázdnin, jasně ohraničeného období svobody. Ejhle a heuréká, chce se zvolat (stejně jako v některých parných dnech vyběhnout z lázně jako autor druhého zvolání), když si uvědomíte, že jste se vlastně během akademického školního roku chtěli uchýlit k nespočtu činností, na něž vám vinou studijního vytížení nezbývalo mnoho času ani energie.

A teď to přišlo. Dny jsou dlouhé, čas plyne pomalu. Přečtu si všechny zaprášené knihy na polici, u nichž už jsem sklesle předpokládal, že na ně dojde až ve stařeckém věku. Naučím se uvařit vynikající, neodolatelnou koprovou omáčku. Začnu přemýšlet, přemítat, rozjímat, uvažovat, hodnotit, ba možná i filozofovat, nad vším a nad všemi.

Proč? Protože můžu. Sejdu se s lidmi, které bych rád viděl, ale od září do června to ne a ne vyjít. Něco málo napíši – alespoň do pomyslného šuplíku (dnes vlastně člověk spíše než do šuplíku odkládá své výplody do složky). Zní to krásně. Jako začínají plodit první ovocné stromy, i pro mě bude toto léto vskutku plodné. Ovoce zahálkového léta však napadli špačci se jmény: Drobné pracovní povinnosti, Počítačové hry a Lenost. Mým, sic nevycvičeným, leč slepým ornitologickém okem odhaduji, že právě Lenost jest vůdcem tohoto hejna ničitelů…

Štěpán Šanda