Při debatách o reformě terciárního vzdělávání často narážíme na zdánlivý rozpor. Akademici na jedné straně téměř bez výjimky připouštějí nutnost reformy. Na druhé straně se však na návrh reformy ozývá z vysokých škol kritika, schvalují se varovná usnesení, píšou ostré články a všeobecně se bije na poplach. Kde jádro kontroverze a rozporů kolem Bílé knihy hledat? Do značné míry je v obecnosti, se kterou se zejména ze strany ministerstva dosavadní debata vede.

Vysoké školy před sebou mají text Bílé knihy, ve kterém je dosti obecně zformulováno několik slibných nápadů. Akademici se pak samozřejmě pokouší domýšlet jednotlivé návrhy do konkrétní podoby. A při tom nutně dojdou i k takovým řešením, která by mohla dobrý nápad přivést ke katastrofě. Je legitimní, že se svými obavami pak přicházejí za reformátory: Nestačí přeci vědět, co se bude zavádět, je třeba vědět také v jaké podobě se to bude zavádět. Na to ale dosud padá uspokojivá odpověď jen zřídka.

Ptát se například, jak konkrétně se při reformě správních rad zabrání nástupu všelijakých mafiánů a politického tlaku, je vzhledem k obecnosti Bílé knihy zcela na místě. Přijatelná ale není odpověď, že v Bílé knize není uveden žádný mechanismus, který by k nějaké špatnosti vedl. V Bílé knize totiž není uveden ani mechanismus který by špatnosti účinně bránil. Právě s takovými konkrétnostmi je ale potřeba přicházet. Teprve o nich je možné diskutovat tak, aby z debat byla skutečná spolupráce a posun kupředu, a ne jen formální výměna názorů.

Kritické hlasy z vysokých škol neznamenají, že akademici chtějí Bílou knihu sestřelit. Oni se v ní jen často nemají čeho chytit. Jejich obavy rozhodně neuklidní chlácholení, že ministerstvo to myslí dobře. Jasný popis postupů, opatření a mechanismů k jednotlivým návrhům by je ale uklidnit mohl.

Zkrátka, pojďme se víc bavit o konkrétní podobě reformních tezí v praxi. Debata nebude tolik „akademická“. Ale bude mít daleko větší smysl.

Jakub Bachtík