Někteří z mých studentů na FF UK si své studium neúměrně protahují a odkládají splnění atestací na pozdější ročníky, a často uváděným důvodem pro to je časová zaneprázdněnost vyplývající z nutnosti zajistit si prostředky na živobytí při studiu prací, a to někdy i na plný úvazek. Proto je mi velmi sympatický záměr diskutovaný v souvislosti s uvažovaným zavedením školného nejprve pro studenty vybudovat systém nejrůznějších stipendií, půjček a spoření, neboť předpokládám, že právě takováto podpůrná soustava by studujícím poskytla možnost své náklady na studium pokrýt a nemuset při něm současně chodit do práce.

Co v tomto systému má ale co dělat samotné školné? Jeho koncepce mi přijde absurdní: na jednu stranu studentům stipendii, půjčkami a spořeními pomůžeme, na druhou stranu od nich budeme vybírat další peníze. Na tomto místě se obávám, že především pro studenty z nižších sociálních vrstev bude představa i odloženého školného, které budou muset jednou splatit, psychologicky demotivující. Za motivační k řádnému vystudování lze možná považovat poplatky za jiné než první termíny zkoušek či za prodlouženou dobu studia: rozumím argumentu, že kde je cukr (stipendia, půjčky, spoření), musí být i bič. V čem má ale být plošné školné motivační, mi zůstává záhadou.

Čtěte související článek, názor Martina Gregora z FSV UK:
Školné? Včera bylo pozdě

Častým argumentem pro školné bývá to, že vzdělání je pro každého investicí, s nímž může očekávat výrazné zvýšení svých budoucích příjmů, a proto se na něm musí finančně spolupodílet. Jenže i v současnosti se student na svém vzdělávání finančně podílí velmi výrazně. I když vlastní studium nestojí nic, nemalé náklady přináší nutné záležitosti s ním spojené: během tří až pěti let strávených na vysoké škole přece studující musí bydlet, jíst, na univerzitu se dopravovat a také učební pomůcky něco stojí. Tyto náklady je nutné z něčeho pokrýt, a bude to nutné i v budoucnosti, ať už to bude z půjčky či spoření, nebo z peněz věnovaných rodiči. Student se navíc při studiu vlastně i vzdává příjmů – či alespoň velké části z nich – které by pobíral jako někdo jiný, kdo se rozhodl nestudovat a místo toho pracuje: provozovat seriozně denní studium a zároveň chodit na osm hodin do práce přece není možné!

U tvrzení, že vzdělání je samo o sobě finanční investicí do budoucna, je třeba porovnat příjmy managerů, komerčních právníků či specialistů IT s platy vysokoškolsky vzdělaných archivářů, pracovníků muzeí, překladatelů beletrie či učitelů. Existují totiž jisté obory, u nichž prostě finanční motivace neplatí: představit si mladého člověka, který si vybere studium teologie, aby jako kazatel bral v budoucnu lepší plat, šlo možná ve středověku, nikoliv ale v současnosti. Nelze tak zavírat oči před existencí absolventů, kteří berou vážně slib „… non sordidi lucri causa…“, ne pro špinavý zisk, daný při promoci, kteří studovali z touhy něco poznat či připravit se na výkon povolání, ke kterému jsou svým zájmem přitahováni, a ne si v první řadě zajistit do budoucna dobré finance. Proto celý argument vzdělání rovná se peníze považuji za scestný i poněkud nedůstojný.

Do veřejného sektoru by neměly být v duchu hesla „chceš vzdělání, zaplať“ vpouštěny prvky komerčního a navíc i asociálního uvažování. Standardně studující tak musí mít možnost absolvovat vysokou školu, která je veřejnou službou, bezplatně.

Mgr. Jan Dlask
Autor vyučuje finštinu na Filozofické fakultě UK.