Ještě hodinu v posteli,
a pak dlouhá snídaně.
Ještě si zkontroluješ Facebook,
co je nového,
to zabere dost času.
A pak se začneš učit,
ale ještě ne,
ještě jen chvilku,
a pak už fakt.

Přísaháš, že v celou začneš,
ale už je najednou čtvrt,
a tobě se nechce.
Tak v další celou.

Uběhlo už několik celých,
a ty bezcílně koukáš do počítače.
Proč? Jak se to stalo?
Tak ještě jedno video na Youtubu,
nějaký dobrý.
A pak se začneš učit,
ale ještě ne,
ještě jen chvilku,
a pak už fakt.

Najednou už je půlka dne pryč,
a ty pořád nic.
A najednou ti píše kamarádka,
zapovídáte se,
stěžujete si,
jak se nechcete učit.

Už musím končit, musím se učit,
píše kamarádka.
Já taky,
odpovídáš.

Ještě se najíš,
a k tomu seriál.
A pak se začneš učit,
ale ještě ne,
ještě jen chvilku,
a pak už fakt.

Je už skoro večer,
venku se stmívá,
a ty marně počítáš,
kolik času máš ještě na učení.
To nestačí,
to už nemá cenu.
A tak to pro dnešek vzdáváš.

Zítra vstaneš dřív,
a pak se konečně začneš učit,
ale ještě přeci jen ne,
ještě máš tu chvilku,
ale zítra už fakt!

Anja Verem