Blížíme se s kamarádkou k Václaváku. Tóny Modlitby pro Martu se nesou vzduchem, který je protknutý i mokrým sněžením. Tak to byla jasná volba, tahle písnička, ušklíbnu se potajmu. Přitom je mi ale líto že už při ní nestojím s ostatními.

Pod koněm se nedá hnout. Lidé zaplnili skoro celý horní prostor náměstí. Sem tam se ozývá skandování, pak trochu zvoní klíče. Lidé tak nějak rozpačitě postávají a vypadá to, že neví, co by. Někdo má v očích slzy, někdo posmrkuje. Všichni se přišli rozloučit s Václavem Havlem, naším prvním prezidentem.

Děvče s bílou růží v ruce se proplétá davem k soše svatého Václava, aby květinu položilo ke stovkám svíček, které tam hoří. „Tady chybí Karel Kryl,“ s povzdechem a mírným smutkem v hlase sděluje pán v černém kulichu své společnici. „A že zrovna tak před Vánoci, že jo,“ zamýšlí se nad načasováním smrti jedna z přihlížejících.

„Jo, ty fotky už mám. Ne, žádný ksichty, prostě tak, celky,“ hlasitě sděluje do telefonu novinář-fotograf a kolemstojící se jen rozpačitě ušklíbají. Nikdo jako by nevěděl, co dělat, jak truchlit, jak vzdát poctu. Nedávno jsem někde četla, že lidé v Česku neumí vůbec demonstrovat. Že by neuměli ani truchlit po osobě, která jim byla vůdcem v demonstracích, které jim daly svobodu?

Vydáváme se náměstím dolů, kolem stánků, kde nejen turisté spokojeně baští pečené maso nebo se ohřívají u ohně. Pod koněm lidé stále drží nad hlavami obrovskou vlajku a zapalují další a další svíčky. Náměstí žije v podstatě stejně, jako vždy, a přece se v jedné jeho části jakoby zastavil čas.

Jdeme taky na Národní třídu, k památníku sametové revoluce. Zarazí mě fronta, která se táhne od památníku až na křižovatku Národní se Spálenou. Lidé stojí frontu, aby mohli zapálit svíčku a vzdát tak hold tomu, koho si vážili. Kouzelné. Ve frontě si lidé povídají, čtou zvláštní vydání Mladé fronty Dnes o životě Václava Havla nebo jen tak postávají a mlčí, jako pán v drahé bundě, který na ní má připnutou trikoloru.

Zastaví se u mě starší pán s diplomatkou v ruce: „Prej umřel Havel jsem tam slyšel, jo? To je smutný, že jo. Ale už vůbec nevypadal dobře. No, pěkný Vánoce přeju!“ odchází. Hlasy, že se Havlova smrt dala čekat, zazněly z vícero stran. I moje máma to vyslovila. Připravili se snad všichni vnitřně na to, a teď můžou jen klidně a se zastřeným pohledem zapálit svíčku?

Václav Havel byl nepochybně člověk světového formátu, který toho hodně dokázal. Jeho smrt jej dostala na přední místa ve zprávách. Na BBC mu dokonce omylem přisoudili Nobelovu cenu za mír. I to je znakem dnešního světa. Tragédie vládnout médiím a dokážou většinou upoutat víc pozornosti, než jiné události.

Myslím ale, že většině z nás dal Havel pocit, že klid mír může existovat, že může vyhrát nad zlobou a „blbou náladou“. Když se nad nedělními sešlostmi zamyslím, přijde mi, že truchlit umíme. Připravit se na smrt národního hrdiny dostatečně nelze. Život jde dál, svět se stále točí, Praha stále žije. Je ale dobře, že alespoň v neděli se hodně lidí dokázalo společně zastavit, a zamyslet. Tiše a klidně. S úctou.

Kateřina Burianová