Do českých kin už za pár hodin dorazí jedna z nejočekávanějších premiér letošního Berlinale. Na nový snímek režiséra Martina Scorseseho Prokletý ostrov čekali diváci čtyři roky. V Berlíně byl ale přijat dosti vlažně, některými i vypískán. Přesto v Americe po prvním víkendu láme rekordy v tržbách.

Tak jaký je tedy film, který byl téměř rok před svým uvedením stíhán množstvím spekulací? Jakkoli se vyjadřovat k ději, natož k zápletce je bezpředmětné. Nelze totiž říci o moc víc, než uvádí sám distributor. Pitváním a zacházením dál k příběhu bych se mohla snadno dostat na tenký led a kdekdo by mě mohl nařknout z neoprávněného vyzrazení Oné pointy. Tak tedy v jedné větě: Píší se padesátá léta a dva američtí maršálové Teddy Daniels a Chuck Aule (Leonardo DiCaprio, Mark Ruffalo) přijíždějí vyšetřovat útěk „pacientky“ Ashecliffského nápravného zařízení, které se nachází, nečekaně, na ostrově. A zde se začíná rozvíjet spletitá pavučina lží, snových představ, dějových záludností, režisérských intrik, že jeden už ani neví, kde mu hlava stojí. A stejně tak se na tenký led pustil i samotný Martin Scorsese, který nám v traileru sliboval úplně něco jiného a tak chudák divák je ze začátku trochu zmaten. Předlohou mu byl stejnojmenný román Dennise Lehaneho, který scénáristicky zpracovala Laeta Kalogridis (Gone baby Gone, Tajemná řeka). Režisér se přiznal, že k natočení snímku přesvědčili poslední tři věty z dialogu dvou hlavních hrdinů, které ho dohnaly k slzám.

O Prokletém ostrovu se nejdříve hovořilo jako o Scorseseho novém hororu a rozebíral se režisérův údajný přerod k novému způsobu tvorby. „Marty“ si zpočátku s žánrovými přístupy opravdu pohrává. Rozbíhá tak zběsilou hru plnou odkazů, poct, klišé s takovou silou až to chvíli vypadá, že si „na někoho hraje“. Nicméně jeho bravurní schopnost režírovat se opět rozjíždí na plné obrátky. Řekneme-li o nějakém filmu, že nás jeho děj zavádí do padesátých let, mnohdy to je jen zaběhnutým slovním spojením, kterým uvádíme příslovečné určení času. Scorsese jde opět dál než ostatní. Do raných padesátek nás nechá spolu s hlavními hrdiny připlout lodí, která se za zvuku šplouchajících vln pomalu noří z mlhy. A na její přídi stojí dva detektivové,samozřejmě s kloboukem na hlavě a v rozevlátém baloňáku, který tak od dob inspektora Colomba získává nový rozměr. Dobový měděný kolorit střídá úzkostný pocit z chování „ostrovních obyvatel“, a při pohledu na ozbrojenou stráž tuhne krev v žilách. Vytříbenému vizuálnímu stylu sekunduje vysoce stylizovaná rovina snových halucinací, která bohužel občas zachází až za samotnou hranici kýče. I představitel hlavní role zůstává neměnný. Postavy Teddyho Williamse se zhostil Leonardo DiCaprio a společně se Scorsesem si tak připsali již čtvrtou spolupráci (například Letec, či Skrytá identita).

O tom, že DiCaprio dávno není tvářičkou z obálek teenegerských časopisů nás přesvědčil už dávno. Však první film, Gangy New Yorku, který společně natočili, je starý deset let. Není tedy divu, že se o něm v poslední době začíná mluvit jako o novém De Nirovi (se kterým Scorsese natočil nespočet filmů v 70.-90. letech). Ač se sám brání klišéovitým odpovědím na to, co ho se Scoresem až magicky spojuje, vždycky nakonec přizná, že s ním a hlavně díky němu herecky vyrostl a režiséra považuje za svého velkého učitele. Ostatně role Teddyho je toho samotným důkazem. Jedná se asi o jeho nejnáročnější a nejkomplexnější pojetí charakteru a v jeho podání jde o opravdový fajnšmekrovský zážitek. Je sice pravda, že zamračený výraz (ano, to shrnuté čelo, známé z plakátů) za celou dobu moc nezmění, nicméně i s tím si docela vystačil a nakonec podá velice sugestivní výkon a divákovi tím tak pomáhá lépe se orientovat v té zapeklité skládačce.

Nakonec ale celý herecký ansámbl podává vstřícné výkony. Mark Ruffalo, jako druhý vyšetřovatel působí přirozeně a civilně, příjemná a hlavně přesvědčivá je i Michelle Williamsová v roli Teddyho manželky. Co se týče Bena Kingsleyho jako ředitele zařízení – nepamatuji si, že by někde zahrál špatně a ani teď tomu nebylo jinak. Menší roli si vystřihl i legendární Max von Sydow.

Prokletý ostrov – Shutter Island

drama/thriller/horor
USA, 2010, 137 min.
Režie: Martin Scorsese
Hrají: Leonardo DiCaprio, Michelle Williams, Mark Ruffalo, Ben Kingsley, Patricia Clarkson, Max von Sydow, Emily Mortimer, Jackie Earle Haley, Elias Koteas, John Carroll Lynch, Christopher Denham, Ted Levine

Prokletý ostrov tedy do jisté míry vyčnívá z dosavadní tvorby režiséra. Martin Scorsese je pověstný svou hlubokou znalostí dějin světové kinematografie a sám zastává názor, že encyklopedie filmu samotné tvorbě snímku velice pomáhá. Také není divu! V sedmdesátých letech byl jedním z nejvýraznějších členů hnutí Nového Hollywoodu (Spielberg, Coppola, Ashby,..), které se mimo jiné vyznačovalo tím, že jeho stoupenci měli film vystudovaný (stejné jako Nová vlna u nás kolem FAMU). Pro Scorseseho se film stal doslova obsesí a vlastně celý tento jeho nový snímek je takovou malou filmovou encyklopedií. Odkaz na staré filmy z padesátých let je patrný hned od začátku, inspiraci snímky Alfreda Hitchocka taky nelze popřít. Znatelný je ale i vliv současných režisérů jako je Lars von Trier, M.Night Shyalaman nebo dokonce David Lynch a dost často i on sám. Tato kolosální „pietnost“ v kombinaci s jeho nepředstavitelnou imaginací se může místy stát nesnesitelnou kombinací. A ještě v tom haprování mezi žánry jakoby se místy ztrácel. Ukočíroval scénu i herce, ale sám sebe už nezvládl.

Ale i přesto všechno zůstává v mnohém sám sobě věrný. Hlavní hrdina, jako již mnohokrát, svádí boj s větrem deštěm, stejně tak jako sám se sebou. Namísto emočního „výplachu“ využívá cynických komentářů. A každým coulem nám dává tušit, že nic není jak by se mohlo zpočátku zdát. Jako to udělal již mnohokrát. Atmosféra je strhující a propracovaná do detailů, dost často ji umocňuje i zvolená hudba, na které se z části podílel i Max Richter, který na sebe výrazně upozornil ve snímku Valčík s Balšírem.

Tento film se rozhodně nebude počítat mezi jeho nejlepší a přestat ho srovnávat s jeho staršími kousky je zkrátka těžké. Na druhou stranu, ani Skrytá identita nepatřila mezi jeho nejzářnější kousky, a přesto za ní získal svého úplně prvního režijního Oscara. Ale jisté změny přece jen docílil. Jako geniální režisér byl dosud veden v patrnosti pouze u minoritní skupiny spíše poučených filmových fanoušků. A jeho snímky oceňovala spíše evropská kritika než jeho domovská. Prokletý ostrov ale boduje hlavně ve Spojených státech. Jako by byl Američanům poprvé tak nějak blíže. Přitom, mluvit o tom, že by byl více „user friendly“ než u jeho předchozích počinů se rozhodně nedá. Zatímco Evropané „prskají“, že si celý štáb dělá zadarmo reklamu na festivalu, kde by taková komerce neměla mít místo a obviňují pořadatele z přihřátí si polívčičky na slavné delegaci k filmu, Američané nadšeně utrácí své dolary za vstupenky. A vydavatelé novin najednou nevědí, jestli dát na titulku nový kasovní trhák nebo Olympiádu. A nebo jim možná konečně došlo jak jim je Marty celou dobu věrný, i když někdy je k nim až krutě kritický

Nejen pro Leonarda DiCapria je tedy tato živoucí legenda učitelem. Martin Scorsese nechal vzniknout čtyřhodinovému dokumentu, kde ztvárnil průvodce americkým filmem. Je autorem několika úvodů v knihách o filmové praxi. Založil nadaci, která se zabývá restaurováním filmů. Zdá se, že ani ničím jiným nežije. A to je možná pro nás diváky dobře. Protože nakonec učí i nás, a to nejen tím, že nás „zkouší“ z historie kinematografie. Učí nás, že i klasický přístup bez divokých akčních scén se nám může pěkně zarýt pod kůži. Že i v době 3D Avatarů nás může vtáhnout „dovnitř“ jen tím, že nám ukáže kousek svého světa. Toho filmového samozřejmě. A pak je i trochu fuk, jestli ke konci nevíme, kdo se teda vlastně zbláznil. Jestli hrdinové, režisér nebo my. Odcházíme z kina s hřejivým pocitem, že jsme viděli Film. Ten v tom klasickém a čistém slova smyslu. Ten, jakých se teď už moc nedělá a asi ani nebude. A to je velká škoda…

Repro: Bontofilm