Svým zásadovým postojem při hlasování o posílení dalšího záchranného fondu eurozóny přispěl k pádu vlády Ivety Radičové. Část veřejnosti ho za to obdivuje, část ho naopak viní z toho, že poškodil obraz Slovenska ve světě a umožnil návrat levicového populisty Roberta Fica.

11. října 2011 se zraky celého světa obrátily do Bratislavy. Ve slovenském parlamentu se shromáždili novináři světových médií, aby sledovali hlasování o posílení tzv. eurovalu – záchranného fondu, který má vytáhnout Evropskou unii z krize.

Jedna z koaličních stran – Svoboda a solidarita – už předem ohlásila, že s návrhem nebude souhlasit. A tak se i stalo: V pozdních večerních hodinách poslanci řekli „NE“. Vláda premiérky Radičové, která s hlasováním spojila svůj osud, padla.

Už o dva dny později premiérka navýšení eurovalu prohlasovala díky podpoře opozice. Tyto události však měly ještě jeden význam: ukázaly, jaká je skutečná váha malé země v evropské „sedmadvacítce“ a co se stane, když začne svůj názor prosazovat proti velkým hráčům. Ústřední osobou těchto dnů byl Richard Sulík – předseda strany Svoboda a solidarita. Sulík v předvánočním čase vystoupil před studenty Právnické fakulty a hovořil na téma „Euroval a slovenský hlas v EU.“

Jak (ne)schválit euroval

Hned na začátku přišel Sulík s vlastní definicí eurovalu: Ti, co ještě něco mají, to dají na jednu hromadu, odkud si ti, co už nic nemají, vezmou. Ono se sice říká „půjčí“, ale tady je Sulík mírně řečeno skeptický – kdo ví, co bude za 3, 5, 10 let, to prý politiky nezajímá.

Přitom právě Slovensko bude do eurovalu platit nejvíc – ať už to přepočítáte na cokoliv. Například průměrný Němec bude muset dát do eurovalu mzdu za 120 hodin práce. Průměrný Slovák za 300 hodin.

Za největší riziko eurovalu přitom považuje Sulík morální hazard. Tak například Itálie – kdyby chtěla, může hospodařit bez dluhů. Italský stát má třetí největší zásoby zlata, nemovitosti za 500 miliard eur, obrovské státní podniky, posílá štědré dotace na rozvoj jižní části země. Má tedy dost majetku na vytvoření vyrovnaného rozpočtu a splácení dluhů. Ale proč by to Italové dělali? Půjčí si, zbankrotují, a Mezinárodní měnový fond spolu s eurovalem je potom zachrání…

Neméně zajímavý byl i pohled do zákulisí vyjednávání o eurovalu. V té souvislosti si Sulík neodpustil kritiku: „Podle smlouvy mají všechny státy právo veta. No, my jsme se ho pokusili použít. A najednou EU uvažuje o zrušení práva veta. Takže máme právo veta, dokud ho nechceme použít.“

Stejně vidí Sulík i současné postavení Británie. Mluví se o tom, že Britové se od Evropy vzdalují, že boří euro, evropský tisk udělal z britského premiéra málem vyvrhela. Přitom Britové se dopustili pouze toho, že mají jiný názor a projevili ho tak, jak smlouvy předpokládají – právem veta. A to vůbec nemluvíme o psychickém nátlaku. V kuloárech slovenského parlamentu se mluvilo o tom, že premiérka Radičová podporovala euroval mimo jiné proto, že jinak by jí už v Bruselu nikdo nepodal ruku. „Podání ruky za 7 miliard eur,“ glosoval Sulík.

Navíc, eurokrize „nespadla z nebe,“ ale někteří ekonomové ji očekávali. Považovali euro za politický projekt bez reálných ekonomických základů. V roce 2003 prohlásil Milton Friedman – jeden z nejvýznamnějších ekonomů naší doby – že euro do 5 až 10 let padne. „To bylo před 8 lety,“ říká Sulík, mimochodem obdivovatel Friedmanových myšlenek.

Přesto jsou v Evropě země, které si přijetí eura pochvalují. Například Estonsko, jehož premiér prohlásil, že přijetí eura bylo jeho nejlepší rozhodnutí. „Tomu nerozumím,“ přiznal Sulík. Poměrně překvapivé odpovědi se dočkáme na otázku, jaký tedy byl výsledek celé té akce? Euroval byl přijat, vláda padla a Sulíkova strana přišla o své postavení. „Myslím, že i v politice jsou okamžiky, kdy jde o víc než ‚co z toho budu mít‘? Šli jsme do politiky s nějakým programem a nemůžeme teď hlasovat úplně opačně. I když to znamená třeba pád vlády.“

ČTĚTE TAKÉ: Úřad českého eurokomisaře bych zrušil jako první, 30 let nebude potřeba

Dobrá řešení jsme prošvihli, můžeme volit jen méně špatná

Situace je ale vážná a nějak ji řešit musíme. Když tedy Sulík odmítá euroval – jaké vidí alternativy? „I odmítnutí eurovalu je řešení – dodržování pravidel, která byla nastavena, to je skutečné řešení. Pokud by euroval neprošel, Brusel by pravděpodobně vymyslel něco jiného – možná lepšího.“

Sám ale přiznává, že dobrých řešení už mnoho není. Dobrá řešení jsme promeškali před dvěma lety. Tehdy mělo Řecko zbankrotovat. Pokud by se to udělalo (mimochodem tak, jak určuje Lisabonská smlouva), Řecko by dnes bylo z nejhoršího venku. A další země, například Itálie, by začaly šetřit, aby se vyhnuly stejnému osudu.

Státní bankrot neznamená konec světa. V moderních dějinách k němu došlo více než stokrát, několikrát dokonce v Evropě v 19. a 20. století. Pravicoví ekonomové tvrdí, že bankrot je ozdravný proces. Levicoví tvrdí, že je to hrůza. Podle Sulíka jsou bohužel v Bruselu u moci ti druzí, tak se budou Řecku dávat peníze. „Řekové slibují, že budou šetřit, ale šetřit nebudou,“ uzavírá Sulík úvahu o státních bankrotech.

Existují mnohem černější scénáře vývoje. Jednou možností je samozřejmě masivní inflace. Jenže co je to inflace? Inflace není nic jiného než snižování hodnoty peněz a tedy skryté zdanění. Sníží se hodnota úspor i dluhů – stát tak vlastně potrestá ty, kdo spoří a odmění ty, kdo se zadlužují. „Představte si, že máte v bance 100 000 Kč a stát vyhlásí, že v zájmu solidarity s dlužníky musíte 10 000 odevzdat. To by lidem asi nebylo po chuti. Tak se udělá 10% inflace – výsledek je stejný, ale nikdo si nestěžuje,“ vysvětluje Sulík.

„Večírek každopádně skončil,“ prohlašuje Sulík. Vždyť třeba Francie neměla vyrovnaný rozpočet už 40 let. Pokud by se tak chovala jakákoliv soukromá společnost, rychle by zbankrotovala. Státy jsou samozřejmě v úplně jiném postavení, ale matematika je neúprosná a každý dluh se musí jednou splatit. Abychom pochopili rozsah současné krize, je třeba dát si věci do správné perspektivy – příjmy a výdaje státu se uvádějí v procentech HDP, což je matoucí. Stát může uvést, že má třeba deficit 6 % HDP, ale to může být až 20 % rozpočtu.

Euroúředník musí obhájit svou existenci

Od „slavného“ 11. října už uplynul nějaký čas a události se pohnuly. Politici jednali a finanční trhy střídavě propadaly optimismu a panice. A co na to Sulík? Je stále pesimističtější: „V pátek se v Bruselu konal už 21. summit k eurokrizi. Řeší se to už 2 roky. A výsledek? Všechno je jen a jen horší.“

Pokud jde o výsledky posledních dohod a posun k fiskální unii, Sulík je označuje jen za další přechod pravomocí do Bruselu. Potíž je v tom, že už s těmi, které mají, neumějí zacházet: „V Bruselu je 63 000 úředníků a ti musejí nějak obhájit svou existenci. Jinak by si někdo mohl říct, na co tam jsou? A tak vymýšlejí směrnice. EU vám platí, že sekáte trávu. To je přeci blbost!“ kritizuje Sulík evropskou legislativu.

Některé cíle EU jsou podle Sulíka dokonce neslučitelné – EU si dala cíl, že do 10 let bude nejkonkurenceschopnější zónou na světě. A současně chce mít nejsilnější sociální systém, nejpřísnější environmentální politiku – zní to hezky a kdo by se pod to nepodepsal… Ale podle ekonoma Sulíka jsou tyto cíle v praxi neslučitelné. Lze je vyvažovat, ale všechno mít nemůžeme.

Přesto se však Sulík nepovažuje za euroskeptika. On sám je velkým zastáncem původní evropské myšlenky – unie postavené na volném pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. „To je ta původní myšlenka, principy, na které se stále více zapomíná. A to může fungovat i bez té byrokracie okolo.“