Po Kozím příběhu nebo Marhoulově Tobruku se i Filip Renč v Hlídači č. 47 pokusil vytvořit nový český žánrově čistý film. Díky Bohu alespoň tohle se mu povedlo. Renč zrežíroval ryzí komorní drama, které zbytečně nezlehčoval humornými vsuvkami, jak je v naší kinematografii dobrým zvykem.

Hlídač č. 47 je „remakem“ z roku 1937. Záměrně píši slovo remake v uvozovkách, protože tato Renčova verze se od té Rovenského původní dosti liší, nemluvě o rozdílu 70 let od jeho vzniku. Jak již samotný název napovídá, předloha scénáře tohoto snímku se odvíjí od stejnojmenného románu Josefa Kopty. Děj se odehrává v roce 1920 v Krušných horách, kam se právě přistěhoval vysloužilý voják, přímý účastník 1. světové války, Josef Douša (Karel Roden) se svoji ženou Annou (Lucia Siposová). V malé vesničce získal místo železničního hlídače a právě při jejím vykonávání se mu podaří zachránit život mladého Ferdy, který se z nešťastné lásky pokoušel na kolejích o sebevraždu. Dobré skutky se ale ne vždy vyplatí, a tak se Douša již nepotýká pouze s vlastními hrůznými válečnými zážitky, ale i s mladým mužem, který, jen co se oklepe, začne toužit po jeho vlastní ženě. Anna Ferdovým tlakům zprvu odolává, brzy ji ale tělesné stránky manželského soužití začnou chybět a ztracenou rozkoš nalézá právě ve nové náruči.

Doménou snímku nicméně není milostný trojúhelník. Tou je příběh ztrhaného muže, kterému se neustále vrací vzpomínky z boje (v Renčově podání díky flashbackům z války) a lidé z okolí hází jeho snaze o začlenění pouze klacky pod nohy. Díky poklidné práci hlídače doufá, že v ústraní najde svůj klid a po čase naváže na svůj život, takový, jaký byl „předtím“. Douša touží obnovit svůj vztah k Anně, chtěl by se stát i součástí vesnického kolektivu. Brzy ale i díky své minulosti začne platit za podivína, nehledě na fakt, že fámy o mimomanželském vztahu jeho ženy se rychle roznesou. Díky nešťastné náhodě, po potyčce s Ferdou přijde definitivně o sluch. Ztrácí zbytky důvěry sám v sebe, prohlubuje se krize s Annou, navíc již není schopen vykonávat své zaměstnání. Vše zavání nešťastným koncem, nebýt prozření doprovázeným návratem sluchu. Douša se ale rozhodne hluchotu i nadále předstírat. Potají poslouchá úšklebky ostatních, výčitky Anny, zároveň získává invalidní důchod a přebírá hostinec po zesnulém majiteli.

Příběh sice není úplně jednoduchý, každopádně pokud by Filip Renč zvolil kvalitou Rodenovi podobné herce, nemusel by být film nakonec takové zklamání. I když celková stopáž (108 min) není dlouhá, děj natahovaný tedy rozhodně je. Co nejde uhrát, režisér podpoří flashbacky, případně vnitřním hlasem hlavních hrdinů. Některé záběry nebo celé mikrozápletky působí zbytečně a dodávají snímku patos neobvyklých rozměrů. Jedním z nich je i Doušovo vracením k smrti jeho bývalé milenky Františky – sestry Anny.

Hudební složka filmu se sice zdá minimalistická, nicméně celkové pojetí zvuku patří k těm povedenějším složkám filmu, stejně tak jako celá jeho výprava. Lokalita Českého středohoří i obce Zubrnice, ve které se Hlídač natáčel, působila vzhledem k tématu a i komornosti děje autenticky. Tedy pokud by snímek běžel pouze jako televizní film. Velký podíl na této příjemně navozené obrazové atmosféře udělal samozřejmě kameraman Karel Fairlaisl. V souvislosti s tím mi vytanul na mysl podobně laděný snímek Je třeba zabít Sekala. Ten byl dotáhnut dokonce a hlavně v něm fungovalo to, co Renčovo zpracování postrádá.

Autorem scénáře původní verze byl sám Kopta společně s Otakarem Vávrou, který doufal i v jeho zrežírování. Autorem této verze je již zesnulý televizní scénárista Eduard Verner, Hlídač č. 47 byl jeho posledním pracovním počinem (2003).

Karel Roden se do role Josefa Douši vtělil hodnověrně, což se bohužel nedá říct o jeho herecké partnerce, na kterou se naštěstí po čase zvyknout dalo. Horší už to bylo snad jen s protagonistou Ferdy (Václav Jiráček), kde do poslední chvíle nebylo jasné, jestli „už“ hraje nebo pouze svou roli paroduje. I kdyby byl Roden sebelepší herec, postavit na něm celý film není zkrátka možné. Jediný, kdo by mu mohl z celého hereckého ansámblu konkurovat, by snad mohl být Vladimír Dlouhý v roli chlípného kněze. Bohužel díky scénáři moc prostoru k rozvinutí svého charakteru neměl.

Pokud by byl Hlídač č. 47 vysílán jako televizní inscenace v neděli dopoledne, v zásadě bych neměla nic proti. Pokud ovšem nám je tato podívaná servírovaná jako filmová adaptace románu, mám o budoucnost českých žánrových filmů trošku obavu…

Aneta Veselská
Foto: Falcon, a.s.