Jednou z hlavních otázek studentského bytí není bytí či nebytí, nýbrž to, kde budu přebývati, až se ze studenta střední školy stanu studentem té vysoké.

Po maturitě nastane v životě studenta důležitý moment. Přesouvá se od své maminky k jiné, k alma mater. Bohužel nemůže u této matky živitelky bydlet, i přesto, že tam tráví mnoho času. Tak se přesouvá ze svého domovského kraje do města, kde jeho nová škola sídlí a musí si zařídit bydlení.

Nabízí se kolej, kde však hrozí riziko, že studenta smete vlak radovánek a kratochvil všemožných večírků a soirées. Potom je tu druhá možnost, najít si byt. O třetí alternativě každodenního dojíždění zde psáti nebudu, neboť když bydlíte skoro dvě stě kilometrů od své školy, moc se vám to nevyplatí a hlavně ztratíte spoustu drahocenného času.

Zpět k bytu.

Ono se řekne, najít si byt. Kor dnes, když člověku stačí zadat si na internetu bydlení Praha a už může vesele listovat a proklikávat tisíci inzerátů slibující útulné bytečky.

Už se smířil s tím, že možná bude platit o trochu více, zato ho však možná minou zážitky s kouzelnou lednicí na patře, do níž něco večer vloží a další den je to již pryč.

Jako kdyby kolem procházel nějaký iluzionista, a ten trénoval trik s názvem Zmizení nedělního oběda od maminky – krabička se naštěstí potom zase objeví a vám spadne brada. Další nespornou výhodou je jistě to, že vás nebudí hlasité „učení se“ sousedů.

Tak si tedy zájemce o pronájem bytu rozklikne tři stránky s realitními nabídkami a vesele porovnává velikost pokoje, vybavení koupelny a kuchyně, měsíční nájem a tak dále. Narazí tak na tři až čtyři inzeráty, které se mu líbí. A ejhle, je tu i číslo na realitního agenta.

Čtyři, pět pípnutí, potom se ozve hlas, který představí osobu, jíž patří. „Dobrý den, zaujal nás inzerát na byt tam a tam. Mohl byste nám o něm říci více informací?“ Načež se z druhé strany ozve, že chvíli bude přemýšlet, o jaký prostor se to vlastně jedná, a potom vám sdělí, že ten byt je už dávno pryč a zůstal po něm jen inzerát. Po deseti takovýchto telefonátech začnete pociťovat existenciální pocity, asi jako z románu Cizinec hledá byt od Egona Hostovského.

Nevzdávám to. Na kolej se mi nechce. Mé trápení rozptýlí konečně realitní agent, který oznámí, že bydlení je ještě k mání, a že ve čtvrtek majitelé pořádají prohlídku. Nastane den D, vylodění ve Vysočanech. Při příjezdu do Prahy se mi zdá veliká a taková, že se tu v životě nebudu moci vyznat. A hele, to bude ten dům, ve kterém se nachází ten můj potenciální byt.

Kolem park, stanice metra pět minut od vchodových dveří. A potom vejdeme s realiťákem a majiteli dovnitř. Radost přechází, byt je přinejmenším zvláštní. Zaháním černé myšlenky, vždyť si to tady budu moct předělat.

„Asi bychom nebyli rádi, kdyby se tady něco měnilo,“ zabijí mé naděje majitelé.

Potom vidím koupelnu. Starou, s dlaždičkami ne nepodobnými těm z veřejných záchodků. A potom ještě dřez v té samé místnosti místo umyvadla. V kuchyni chybí. Představa, že se jdete sprchovat po náročném dni a cestou míjíte zaflákané nádobí, do jehož umývání se doopravdy nehrnete, není dvakrát lákavá.

Nu, alespoň budu mít kde přebývat, kam složit hlavu. Vždyť to tady nějak přežiju. To si říkáte a zase se začínáte těšit, až se sem nastěhujete. Ups, nevybrali si mě, moc se jim nelíbilo, že jsem student, to budou totiž samé večírky a výtržnosti. Takže se jede se zklamáním domů.

Opět se pouštím do martyria vyhledávání, volání, nadávání, proč to sakra ti pitomci z realitek nemažou, když už je to dávno pryč, zoufání si, a tak pořád dokola. Už se koukám i na koleje a zjišťuji, že jsem prošvihl přihlašování a hlavou mi jen zvoní: co budu dělat, co budu dělat.

A potom, po očistci, kterým jste prošli, se objeví ten pravý. Bez dřezu v koupelně, s pohodovým majitelem a ještě lepším umístěním než ten první. Navíc jsme si ho mohli vybavit, jak jsme jen chtěli. Takže teď si bydlím, řekl bych, přímo vesele.

Chcete poučení?

Inu, dalo by se říci, že i u hledání bytu je důležité to nevzdat a nebát se odmítnout nabídku, která se nelíbí. Skoro až se sportovním, zátopkovským přístupem: „když nemůžeš, přidej.“ Vždyť co se může stát?

Vždycky můžete bydlet na zastávce.

Štěpán Šanda