„Víc než vozíček mi vadí bezkoncepčnost“

20. 10. 2008 Autor: Rubrika: Rozhovor 1 komentář

Vozíček je pro Jitku Rudolfovou věrným souputníkem už od útlého dětství. Ani v nejmenším jí ale nebrání v tom, aby studovala sociologii a sociální politiku na Fakultě sociálních věd. Kdo má zdravé všechny končetiny, na přednášky dobíhá na poslední chvíli a schody v metru bere po třech, těžko si představí, jak náročná může být pro vozíčkáře cesta do škola a pobyt v ní. I když… pro Jitku téměř nic není problém. Na svět se dívá pořád optimisticky.

„Občas se stává, že se lidé handicapovaných bojí, ale s neochotou jsem se nikdy nesetkala,“ říká studentka sociologie Jitka Rudolfová.

Ilustrační foto: archiv UK media

Tvým oborem je sociologie a sociální politika. Studovala jsi ale ještě žurnalistiku…
Ano, ale nebavila mě. Asi jsem tam v ní nenašla žádný smysl. Představovala jsem si to studium trochu kreativnější.

Sociologie tě baví?
No… (smích) ale jo.

Bylo pro tebe rozhodující při výběru vysoké školy, že jsi na vozíčku, nebo tahle skutečnost neměla žádný vliv?
Jasně, že jsem se nemohla přihlásit třeba na medicínu. Ta by mě sice bavila, ale odmala jsem věděla, že to je nereálné. A tak jsem se soustředila na humanitní vědy už na gymplu.

Bezbariérové koleje nestačí

Aby ses mohla do školy dostat a pohybovat se tu, potřebuješ asistenta…
Mám dvě asistentky. Jedna je moje dobrá kamarádka, která mi pomáhá a navíc bydlí na stejném konci města. A pak mám jednu asistentku z UK, která vystudovala speciální pedagogiku. Pomáhají mi i asistenti z jedné neziskové organizace, kteří mě odvezou, kam zrovna potřebuji.

Je pravda, že na univerzitě je kancelář pro studenty se zvláštními potřebami?
Byla jsem tam asi dvakrát, ještě v oktávě na gymplu, ale… je to takové zvláštní.

V jakém smyslu?
Asistenti jsou studenti UK, a ze zákona musejí projít nějakým školením. Obě asistentky mi ale říkaly, že to, co jim tam říkali, bylo úplně děsivý. Třeba že se mají celou dobu hlavně usmívat. Já si ale myslím, že když je člověk na vozíku, nevyžaduje žádné zvláštní jednání.

Na druhou stranu, hodně lidem tam asi pomohli. I mně, když jsem byla na začátku té oktávy, člověk neví co dál.

Asistentku sis tedy našla sama nebo ti ji přidělila škola?
Tu jsem si musela najít sama. Existuje databáze, kde jsou kontakty na lidi, kteří jsou ochotní něco takového dělat. Musela jsem je obvolat.

Na jednu stranu je dobré, že si člověk asistenta může najít sám. Škola se snaží oslovit studenty, aby se zapojili do programu asistence.

Jenže se nedozvíš, koho by si ten asistent představoval. Já třeba vůbec nevím, jak by to fungovalo na koleji…

Znáš někoho, kdo je také na vozíčku, studuje v Praze, ale není odsud?
Vím jen o jedné holce, která to vyřešila tak, že bydlí na Jedličkárně v internátu. Odtamtud ji vozí každý den do školy, ale nevím jak. Prý existují i bezbariérové koleje, ale to si neumím představit. Ta kamarádka potřebuje, aby s ní někdo byl čtyřiadvacet hodin…

K bezbariérovému vchodu mi nedali klíč

Na jaké gymnázium jsi chodila?
Znáš určitě ten gympl, co ho vede mladý Klaus (První obnovené reálné gymnázium [PORG] – pozn. red.). Tam to bylo dobré, i když všechno má své mouchy. Škola se například potýkala s tím problémem, že všichni potom byli otrávení z vysoké školy a málokdo ji dodělal.

Jsou to dvě strany jedné mince – lidi jsou sice fajn, ale pak jsou hrozně „zhejčkaný“ a mezi spolužáky na VŠ pak vypadají jako nadávající exoti.

Je PORG náročná škola?
Říká se to. Ale nikam jinam jsem nechodila, a tak to nedovedu posoudit. A myslet si, že to je prestižní osmileté gymnázium jen pro geniální děti, je zbytečná bublina.

Máš oproti těm, kteří nejsou na vozíčku, nějakou výhodu například při psaní testu?
Testy většinou píšu na notebooku. Spíš mi dávají více času, abych to stihla, ale jinak asi ne.

Nemá vyučující strach, že by ti asistentka třeba sem tam něco poradila?
No, ona by mi asistentka, která vystudovala speciální pedagogiku, asi ve statistice moc nepomohla. Ale jinak ne, to by bylo nespravedlivý…

Na UK studuješ už třetím rokem. Vycházejí ti lidi ve škole vstříc nebo ses někdy setkala s nedorozuměním?
Nikdy. Spíš se stává, že se handicapu lidi bojí, někdy je to trochu náročný sociální kontakt. Ale s neochotou jsem se nikdy nesetkala.

„Do Jinonic se sama metrem nedostanu,“ stěžuje si Jitka Rudolfová.

ilustrační foto: Tomáš Rejdal

Musíš denně stále překonávat nějaké otravné překážky?
Určitě jsem si už zvykla, ale můj hlavní problém je s asistencí. Pořád musím řešit, kdo mě přiveze, kdo odveze, kdo se mnou bude ve škole…

Budova v Jinonicích je sice bezbariérová, ale na eskalátory v metru sama nesmím. Asistenti mi na ně naštěstí pomůžou, jinak by cesta byla asi o hodinu delší, a to se mi opravdu nechce podstupovat.

Pohybuješ se jenom v Jinonicích?
Pár seminářů jsem měla v Celetné, ale jinak jsem skoro pořád v Jinonicích. Docela vtipné to bylo v budově Hollar na Smetanově nábřeží, kde sídlí žurnalistika. Oni mají bezbariérový přístup zezadu, jenže ti v žádném případě nedají svůj náhradní klíč. Takže vždycky musíš za vrátným, kam ale vedou ty schody, takže…

Je něco, co ti na škole vyloženě vadí?
Nekvalitní lidi, bezkoncepčnost a tak mi vadí spíš, než nějaký vozíčkářský problémy. Ale zase aby to nevyznělo špatně – je tam spousta úžasných lidí, ale těch horších je tam až moc. Nikde to není ideální. Já jsem třeba měla úžasný gympl, tam ten poměr byl úplně opačný poměr než tady…

Na Erasmu budu chtít místní asistentku

Přemýšlela jsi o možnosti vyjet někam do zahraniční školy s programem Erasmus?
Ano. Možné to je, ale ještě jsem se k tomu nějak neodhodlala, protože to bude zase anabáze na rok… Ale strašně bych někam jet chtěla. I proto, že nikdo zatím na vozíčku na víc než na pár měsíců nevycestoval.

Která země tě láká?
Nemám konkrétní představu. Existuje americká organizace, která se zabývá výměnou handicapovaných studentů. Mám taky kamarády, kteří vyjeli do severských zemí, a vrátili se úplně nadšení. Hodně dobrého jsem slyšela o finském školství. Takže to by mě zajímalo. Ideální by bylo, kdybych měla místní asistentku, abych se víc včlenila do té země.

Školu dokončíš sice až za tři roky, ale máš nějakou představu, čím by ses chtěla potom zabývat?
No, vzhledem k mému postižení nemá smysl si něco plánovat. To asi musí přijít nějak samo.

A co by tě nejvíc bavilo?
Je toho tolik! Záleží na tom, kolik peněz musíš vydělávat. V životě by mě to nenapadlo, ale baví mě statistika. Když potřebuješ vydělávat, můžeš jít třeba do marketingové agentury. Nebo by mě docela zajímalo, jak je to na MŠMT…

Teď pracuji na částečný úvazek u architektů – z domova jim připravuji prezentace na konference a tak. Samozřejmě, každá práce je někdy vopruz, ale zase se dostanu k hrozně zajímavým věcem.



Napište komentář

Pište prosím slušně a k tématu článku! Odesláním komentáře souhlasíte s těmito pravidly diskuse, nevhodné příspěvky budou odstraněny. Pokud se Váš komentář neobjeví hned, neodesílejte jej znovu, z důvodu cachování se může Váš komentář objevit až s menší prodlevou po odeslání.