Dívám se, poslouchám a pak píšu. Nedočtete se tu, kolik lidí se akce zúčastnilo, ani kolik hrálo kapel. Není to pravá reportáž, je to pohled jedné divačky, fanynky, účastnice dne plného koncertů a zábavy ve Stromovce – pražského Majálesu.

Sluníčko mi svítí do očí a já si tak nejsem jistá, jestli vidím dobře. Stánky se táhnou až skoro za obzor, pódia jsou obrovská a lidi všude kolem stojí, posedávají i polehávají. Po nečekaně dlouhé cestě Stromovkou, kdy mi bylo horko a kdy mě skoro přejeli na kolech kluci z kapely Nightwork, jsem v centru dění a nestačím se divit, jak je Majáles letos velký. Bloudím od pódia k pódiu, s povděkem kvituji pohled na hodně dlouhé řady toitoiek. Postávám u prvního koncertu, Vagyny Dy Praga se zase pořádně předvádějí.

Nové citronové pivo mi fakt chutná, po ochutnávce si jdu koupit svoji první plechovku a pak se s ním a spolužačkou jdeme rozkoukat k workshopu děvčat z Fakulty humanitních studií. Vyrobíme si náušnice, brože a chceme se vrhnout i na placky s vlastním motivem, ale slyšíme ladit UDG a jdeme do davu. S rukama nad hlavou a sluníčkem svítícím do očí si užíváme první koncert. Skáčeme, zpíváme a prostě se bavíme.

Jsem motýl, nech mě tak, jsem motýl nechej mě tak…

Hlad se objevuje, jako skoro vždycky, znenadání, a tak si musím odskočit z koncertu Wohnoutů a sehnat něco k jídlu. Výběr je rozmanitý a stánků s jídlem nepočítaně, ale jasně u mě vyhrávají hamburgery. Ve frontě nechtěně vyslechnu, jak se dívka za mnou svěřuje svému příteli. „Jak jsem si mohla tak blbě počurat kalhotky?!“ Ehm, no jo, každý má jiné problémy. Každopádně burger byl skvělý, dobré jídlo mi vždycky zvedne náladu. Pak úplnou náhodou potkávám v davu dva kamarády hledající své přítelkyně, ale jelikož telefonního signálu se v ten moment nedostávalo a mezi tisícovkami lidí se hledá dost špatně, poflakujeme se po areálu a dáváme si pivko při zpěvu Tomáše Kluse.

Za co, pane bože, za co… nechals‘ nás se napálit?

Moderátor Honza Budař mě před vystoupením Mig 21 překvapuje svým projevem, který je decentní, ale přitom neskutečně zábavný a milý. Jirka Macháček to pak rozjíždí jako vždycky – pobíhá sem a tam, vysvléká si kusy oblečení, strká si ruku pod kalhoty, vtipně glosuje všechny kolem a na konci s velkým požitkem tancuje se dvěma dívkami z publika.

Tvoje srdce ho přitahuje čím dál víc…

Fronta na majálesové svatby je skoro až absurdně dlouhá, fakt se lidi chtějí brát, nevážně, jen tak ze srandy? No, asi chtějí, je jich tam víc než u kteréhokoliv stánku s jídlem. Já ale hledám čistou toitoiku, to je můj momentální cíl. Nedá to ani moc práce, zastavím se při tom u skvěle rozjetého koncertu Skyline a prohlídnu snad ještě pořád stojící frontu na lístky. V půl deváté?!

Bolí mě hlava. Sedám si na chodník mezi lidi, co se chtějí „pohodlně najíst“, a ty, kteří nechtějí čekat na toitoiku a myslí si, že je v pohodě čůrat u plotu kdekoliv. Natahuju si unavené nohy, píšu si pár poznámek do pruhovaného bloku a rozhlížím se kolem, když v tom mě ze zamyšlení vyruší tóny kytary a lehký zpěv.

V mládí jsem se učil hrobařem, jezdit s hlínou, jezdit s trakařem…

Hmmm, někdo hraje fakt dobře, pomyslím si. Ale kde? Nedá mi to a jdu za zvukem. Za rohem u plotu stojí malé nenápadné pódium. Oproti ostatním je to fakt prcek. „Jam stage,“ čtu si na ceduli. Před pódiem stojí ani ne dvacet lidí a všichni visí na rtech zpěvákovi, který v tričku s nápisem Batman, neumělým hlasem, s koulením očí a klácením se snaží se dávat tóny tak, jak mají být.

Melodie se mění a zpěvák ohlašuje prý „ještě známější písničku“, a ozývají se Tři čuníci. Pak Pretty Woman a neznalost slov taky nikomu nevadí, všichni se pohupují do rytmu, zpívají s kapelou a užívají si celý ten výjev. Na pódiu basák s tričkem AC/DC a cigárem v puse s jistotou mačká struny, kytarista melodie zvládá bravurně a bubeník drží rytmus sebejistě.

Po chvíli se ale zvedá a odchází a padá otázka: „Není mezi diváky nějaký bubeník? Pojďte si s náma zahrát!“ Na pódium skáče kluk v tričku se zvednutým límečkem, diktuje si „Smells like a teen spirit“ a s úsměvem z fleku vystřihne tenhle flák. Souznění „kapely“ s publikem je fascinující. Nemůžu se odtrhnout, chtěla jsem být v davu na koncertě Iné kafe, ale nestíhám ho, upřímně se totiž bavím nadšením hudebníků, kteří přede mnou vydávají to nejlepší ze sebe.

Jednou mi fotr povídá…

Je tma, nevidím, kam šlapu a bolest hlavy mě nutí vzdát to. Stále mnohatisícovým davem se prodírám ven z areálu, s ostatními šlapu dlouhou cestu tmavou noční Stromovkou a s reprodukcí koncertu Vypsané fixy za zády od jejích nadšených fanoušků mířím domů. Teda na kolej.

Na koleji sedím vyčerpaně v kuchyňce, kam se přišourá spolubydlící. Plátěnky má celé obalené bahnem, nohy zacákané po kolena, šmouhy na tričku. „Tys byl na Majálesu?!“ ptám se zděšeně. „Áno. Ja som padol. Horkýže Slíže a Iné kafe,“ zní unavená odpověď.

Text: Kateřina Burianová, Foto: Anna Červinková, Richard Nevšímal, Mirek Kašpar, Video: Kristýna Květová, Ladislav Novák, František Jakś